90. Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka (2002, r. Martin Šulík)

Deníky Pavla Juráčka jsou fascinujícím literárním útvarem, na jehož stranách můžeme „v přímém přenosu“ sledovat utrpení, vzmach i rozpad citlivé umělecké mysli, devastované realitou života a společenské konstelace v Československu šedesátých let. Jejich převedení do filmové podoby je nebývale soustředěné, hypnotické a ve své psychologizující sveřeposti naprosto výjimečné. Nedoceněný skvost.

89. Panna a netvor (1978, r. Juraj Herz)

Juraj Herz tu temnotu uměl, ale tahle jeho variace na klasický pohádkový příběh, to od něj nebylo hezké. Málokterý film dokázal dětem způsobit dětem tolik nočních můr jako tahle gotická, temná a dojemná romance s hrdinou, který způsobuje stejnou měrou lítost, odpor i naprostý děs.

88. Akumulátor 1 (1994, r. Jan Svěrák)

Film, který předběhl dobu už tím, že měl u sebe číslovku, přičemž na pokračování nikdy nedošlo. Ambiciózní Svěrákův pokus svázat dohromady myšlenky a vyrazit do boje proti kapitalistickým hydrám, se těžko chápe a uchopuje i dnes. Možná to byl tuzemský Matrix, možná jen nesourodé klubko nápadů, ale čím víc na něj koukám, tím víc si ho cením. Určitě tomu pomáhá i to, že co do řemesla jde o vrchol, na který řada dnešních českých režisérů kouká z čím dál tím větší hloubky.

První ze dvou spoluprací divadelníka Vladimíra Morávka s Janem Budařem dopadla o poznání lépe než ta druhá (Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště) a scénu s rohlíkem si pamatuje snad každý. Černý humor, odžité pravdy, bizarní propletenec událostí a navíc brněnské pseudometropolní patriotství. Občas to vyjde, že do sebe řada zdánlivě nezkombinovatelných principů zapadne, a to se před patnácti lety naštěstí stalo. 

86. Tichá bolest (1990, r. Martin Hollý ml.)

Jiří Křižan je jedním z nejvýznamnějších scenáristů domácí kinematografie, muž, co se nebál bažit po velkých dramatických obloucích, statných postavách i patosu. Jeho Tichá bolest je ale výrazně subtilnějším, citlivějším a - jak už naznačuje název - i tišším dramatem, z valné části křižanovskou autobiografií o životě chlapce, jenž přišel o rodinu kvůli komunistické zvůli. Ale když vám zbyde děda jako Rudolf Hrušínský, nemusí být všem dnům konec… Jednoznačně nejlepší film Jiřího Pomeje. :) 

85. Občanský průkaz (2010, r. Ondřej Trojan)

Producent Ondřej Trojan si mezi svými režijními pokusy dopřává hodně času. Nedávného Tomana jsme moc nechválili, prvotina Želary si uznání zaslouží, ale nejpovedenější zůstává osm let starý Občanský průkaz. Ten se na šabachovskou poetiku nahlédl trochu jinak a narozdíl od Pelíšků vsadil na neokoukané neherce v hlavních rolích; i díky nim se jedná o energičtější a civilnější ztvárnění dospívání během normalizační šedi.

84. Přednosta stanice (1941, r. Jan Sviták)

Ducháček vs. Anděl. Neuvěřitelný souboj dvou komediálních gigantů, Buriana a Marvana, začíná zhruba ve třicáté minutě filmu. Ne že by ten úvod byl ztraceným časem, ale jakmile se děj přesune na železniční stanici v Mokré nad Soupravou (ani ji nezkoušejte hledat v jízdním řádu), nabere snímek neskutečné tempo a minutu za minutou v něm padají hlášky, za které by dnešní komedie vraždily. Neuvěřitelně jednoduchá, až neexistující zápletka a dva mistři humoru. Nic víc k životu nepotřebujete.

83. Páni kluci (1975, r. Věra Plívová-Šimková)

Geniálně lehkonohá adaptace klasiky od Marka Twaina s herci-neherci, kterým to věříte a úžasně jednoduchým příběhem. Pokud chcete dneska děckám vyprávět, jaké to bylo v dobách bez mobilů, kdy jsme jako děti doslova lezli po stromech, je tohle ideální film. Věra Plívová-Šimková natočila jeden z highlightů filmové tvorby pro děti a mládež, v níž jsme dlouhé roky byli světovou velmocí.

82. Bílá nemoc (1937, r. Hugo Haas)

Intenzivní čapkovská adaptace, reflektující situaci v Německu 30. let, kterou publikum po té velké světové válce mohlo ocenit o to víc. Jeden z nejpracovitějších domácích herců Hugo Haas si svou největší roli musel odrežírovat a odprodukovat sám, v Bílé nemoci se mu to povedlo zvlášť působivým způsobem. 

81. Staré pověsti české (1952, r. Jiří Trnka)

Trnka byl génius a osobnost loutkového filmu světového formátu. A Staré pověsti české jsou jeho mistrovským dílem a asi nejpůvabnější podívanou v celovečerním formátu. Adaptace Jiráskovy povinné četby je i povinným pokoukáním, jedním z nejzásadnějších výtvarných počinů uplynulé stovky let.