10. Cesta do hlubin študákovy duše (1939, r. Martin Frič)

A takhle se u nás točilo před válkou, dámy a pánové. Skvělí herci, památné repliky a hlavně ta noblesa a přirozenost, se kterou se vše odehrává. Snímek navazuje na Školu základ života, ale přidává kromě humoru i další důležité, snad až srdcervoucí podtóny. Když v závěru Plachta nevědomky skládá zkoušku, musí to citově hnout i s tím největším morousem.

9. Daleká cesta (1949, r. Alfréd Radok)

Český Schindlerův seznam. Jeden z hrstky snímků, který slavil úspěch na prestižním zahraničním festivalu, je skličujícím dramatem o pustošivé síle holocaustu. Terezínská jatka zachytil debutující režisér (a divadelní legenda) Alfréd Radok jako expresivní defilé stínů a zmaru. Nedoceněný, emočně však zničující skvost.

8. Jáchyme, hoď ho do stroje (1974, r. Oldřich Lipský)

My Češi nemáme komedie, my máme veselohry. A tohle je dost možná jedna z vůbec nejlepších. Kombinací skvělých hlášek, geniálního timingu a kultovních postav se povedlo Lipskému natočit film opravdu úplně pro všechny, který navíc nestárne s přibývajícími lety. Mám autorskou dvojici Svěrák/Smoljak hrozně rád, ale tady to ve spojení s Lipským nabralo ještě větší grády. Třeskutá, živelná, nápady přetékající taškařice, která je absurdním scenáristickým orgasmem.

7. Obchod na korze  (1965, r. Ján Kadár a Elmar Klos)

"Paní Lautmannová!" Se zoufalým Jozefem Krónerem se na konci filmu stydí snad každý, tak hluboko pod povrch v zásadě jednoduchý film jde. První Oscar pro československý film prostě musel přijít právě v 60. letech a vydobyla si ho (pravda, trochu kontroverzní) dvojice Kadár - Klos. Na pozadí válečné tragédie totiž představili morální drama skoro antických rozměrů, které bere dech i dnes.

6. Obecná škola (1991, r. Jan Svěrák)

Naplno se síla Obecné školy ukázala až loni po nepovedeném Po strništi bos. Nepřímé pokračování totiž ukázalo, že nestačí jen bez ladu a skladu za sebe poskládat hezky vypadající epizodky, nýbrž že je potřeba myslet i na vyznění mezi řádky a pevný dramatický tvar. To se právě čerstvě porevoluční Obecné škole podařilo na výbornou, až se zdá neuvěřitelné, že byl její precizní režisér Jan Svěrák de facto debutant. Podmanivé retro a zároveň skvěle vypointovaná komedie s hluboce lidskými momenty je dodnes trochu paradoxně nejsilnějším a nejvyspělejším výsledkem spolupráce tandemu otce a syna Svěrákových.

5. Marečku, podejte mi pero! (1976, r. Oldřich Lipský)

Nekonečný proud hlášek kombinovaný s hořkými životními pravdami a skvělými hereckými výkony. Většina Čechů právě díky tomuhle filmu tuší, že vůbec existuje něco jako Humpolec. 

4. Spalovač mrtvol (1968, r. Juraj Herz)

V naší historii asi není moc soustředěnějších výkonů nežli ten, který předvedl Rudolf Hrušínský jako Karel Kopfrkingl. Mladý Juraj Herz se pak sice už nikdy nepřekonal, ale ukázal talent pro hororový žánr a budování mrazivé atmosféry. Surrealistická černobílá kamera, neokoukané kulisy krematoria a tíživý duch předválečné doby ohýbající i zdánlivě zcela bezúhonné občany pak už jen doplnily skládačku, z níž vyšel jeden z nejtemnějších tuzemských snímků.

3. Hoří, má panenko (1968, r. Miloš Forman)

Jedno z nejúžasnějších uměleckých děl, co u nás vznikly. Satira, která jde až na dřeň a odhaluje Formanův geniální pozorovací talent. Tady nešlo jen o vystižení pokřivené dobové morálky, v alibismu venkovských hasičů se s nevolí pozná většina z nás i dnes. Tíživá sdělení o lidské podstatě jsou podávána prostřednictvím všedních banalit a ve své absurditě v obyčejnosti nikdy nepřestanou být strhující. Nenapodobitelné dílo, které je vyváženě úderné jako atmosférické, pochmurné jako zábavné.

2. Kladivo na čarodějnice (1969, r. Otakar Vávra)

Spalovač mrtvol je super, ale upřímně... tak úplně na dřeň vlastně nejde. Kladivo na čarodějnice bylo odjakživa mnohem drsnější a depresivnější českou peckou, která brutálním mučením a upalováním šokuje i celých pět dekád po premiéře. Všechno to trápení hrdinů (a hrdinek) ale zároveň není nijak prvoplánové. Naopak tu organicky zapadá do mrazivého příběhu z konce 17. století, který samozřejmě vychází ze skutečných událostí a budete si ho po jediném zhlédnutí pamatovat nadosmrti.

1. Všichni dobří rodáci (1968, r. Vojtěch Jasný)

Opus magnum. Mistrovská kronika, která líčí bolavé roky kolektivizace v jedné česko-moravské vesničce opojně poeticky, ale i s osudově dramatickou dynamikou. Fantasticky zrežírovaný snímek Vojtěcha Jasného, který historii naší vlasti reflektuje jako máloco jiného, protože ty malé dějiny ze životů chlapíků, co spolu žili a popíjeli, nahlíží skrz dějiny velké, které je ve většině případů naprosto převálcovaly. Jasného nadčasové dílo sice mohlo být plně doceněno až několik let po svém vzniku, naštěstí ale za ty roky neztratilo nic ze své působivosti. Nejlepší domácí film.