Surrealismus obsahem i formou

Od druhého listopadového čtvrtka budete moci dokonce i v běžných kinech vidět snímek, který sice leckoho vyděsí názvem Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka, obsah je však nadmíru zajímavý. Jméno nekompromisního tuzemského surreality Vratislava Effenbergera nejspíš neznáte - ostatně jeho odpor k režimu a v menší míře i k řadě chartistů ho odsunul na okraj (nejen umělecké) společnosti. Jeho filmové scénáře se sice nenatočily, ale zkušený divadelník David Jařab se některé pasáže rozhodl přesto inscenovat. A nevypadají vůbec špatně.

Přesně v duchu surrealismu se nejedná o tradiční dokument plný vzpomínajících mluvících hlav, nýbrž spíše o atmosférický výlet do doby, která náročnějšímu období skutečně nepřála. Herci jako Martin Pechlát, Vasil Fridrich či Marek Daniel hrají a improvizují vedle Jana Švankmajera či Effenbergerova syna Jakuba, jenž do avantgardního spolku také patřil. Výsledek tak dává vzpomenout na Ztraceni v Mnichově či nedávnou švankmajerovinu Hmyz, jelikož inscenovaná realita se prolíná s tou opravdovou a divák si nemůže být ničím jist.Rozhodně se tedy jedná o jeden z nejzajímavějších a nejoriginálnějších letošních dokumentů a nároční diváci by jej neměli minout.

Bratři sokolové, nazdar!

Za nějaký čas se v kinech objeví i Dobrý život sokola Bendy. Po dva roky starém snímku Jmenuje se Hladový Bizon si režisér Pavel Jurda zase vybral neotřelou osobnost z lidu - tentokrát pětaosmdesátiletého sokola Miroslava Bendu. Ten se hrdě hlásí k moravskému původu, stará se o slepice, zahrádku a nerad jí švestky, protože z nich přece jde udělat slivovice. Jenže jihomoravský bodrost a zemitost se zároveň mísí s jasnými a celý život zastávanými hodnotami a tady je právě síla sokolského příspěvku.

Formálně i věkem ústředního hrdiny dává Benda vzpomenout na loňského Mildu. Zatímco však Jakešovo zarputilé obdivování komunismu budí hrůzu a odpor, Bendova skromnost, pokora a přilnutí k prostému (a “správnému”) životu dává naději. V dnešní pozornostně i hodnotově roztěkané době je velmi příjemné vidět zástupce starých pořádků, který to má v hlavě srovnané, užívá si života a nevymýšlí hlouposti. Inspirativní!

Cesta na Hrad jedněma očima

Jedním z nejočekávanějším filmů letošního ročníku byla angažovaná hříčka Máme na víc. Stojí za ní především Robin Kvapil, který právě tady v Jihlavě loni zaujal odvážně subjektivní výpovědí o městu Brnu s názvem Všechno bude fajn. Kvapil se ale také podílel na prezidentské kampani Michala Horáčka jako mediální poradce (či něco velmi podobného), přičemž zákulisí kampaně zároveň natáčel pro účely dokumentu. Tato dvojrole je docela nezvyklá, na druhou stranu je však ve filmu nezastíraná, takže se každý může rozhodnout, zdali je na kampaň z pohledu Kvapila zvědavý.

Opět se jedná o výpověď velmi subjektivní, místy záměrně komickou a nelze si nevzpomenout na podobně laděné dokumentaristy jako Karla Vachka či Víta Klusáka. Narozdíl od Klusáka, který se spíše snaží dát věci do pohybu, a pak sledovat důsledky, však Kvapil často strhává pozornost na sebe. Oproti pět let starým dílům jako Hledá se prezident nebo Spřízněni přímou volbou, které se snažily uchopit celou událost volby prezidenta, nabízí tenhle příspěvek do škatulky prezidentských dokumentů pouze odlehčený a velmi subjektivní pohled do kuchyně jednoho kandidáta. Jako zachycení Horáčkovy mentality a fungování mediálního týmu je to tedy příjemná jednohubka, chybí jí však větší přesahová hodnota.