8. Hollywood je ze všeho podělaný

Když černoška Hattie McDaniel získala v roce 1940 Oscara, bylo z toho velké haló. Nacházíme se v době, kdy toto etnikum nemohlo chodit na stejný záchod jako běloši a vůbec to nemělo v životě jednoduché. Díky bohu, že tenkrát neexistoval internet. Plebs by totiž rozjel kampaň, která té „špíně“ (tak nehezky se černoši v polovině Ameriky běžně častovali) nepřála ani to, že byla jediným afroamerickým zástupcem v sále. Pomiňme teď fenomén MeToo, na který rozhodně nenadávám. Spíše mě štve kauza James Gunn. Že jsem s tímhle srovnáním naprosto mimo? Já tu tedy jistou podobnost vidím.

Místo toho, aby studio šlo příkladem a koukalo do budoucnosti, poddá se jedné televizní stanici a lidem s přebytkem volného času linkujícím kontroverzní vtipy a výroky staré deset let. Disney cítil, kam vane vítr. Vyhození Gunna není z jejich strany nějaký statečný precedens. Je to pouhá připos_anost z toho, že by další Strážci Galaxie měli negativní press a tím pádem by na ně přišlo o pár miliónů lidí méně. Dává to z jejich strany smysl? Dává. Ale kdyby měli koule, tak se za svého koně postaví a dají mu další šanci. Lidem by to třeba ukázalo, že chyby dělá každý a je možné se z nich poučit. Nemluvíme tu totiž o sexuálním obtěžování, ale o (pravda, nechutných a idiotských) příspěvcích na Twitteru. Opravdu tenkrát Gunn někomu ublížil?

P.S. Mnoho lidí za tímhle krokem Myšáka stojí. Mimo jiné tvrdí, že po režisérovi skočí jiné studio a tohle není poprava v přímém přenosu. Já si to bohužel nemyslím a James jako áčkový režisér podle mne skončil.

7. Vyhazov na poslední chvíli

Výměna režisérů během natáčení není v Hollywoodu žádná výjimka. Jistý Anthony Mann režíroval několik týdnů Spartaka (V.I.M. bude za půl roku), než ho studio nahradilo Stanleym Kubrickem. Dnes už kultovní Válečné hry začal točit Martin Brest a následně ho nahradil neznámý John Badham. Těch příkladů z minulosti je opravdu hodně, ale to neznamená, že nemůžu nadávat na současnost. Můžu. Jasně, musím tu zmínit bratry v triku – Lorda s Millerem. Jejich Solo sice mohl být všelijaký, ale (podle mého názoru) by byl rozhodně zajímavější než ten zapomenutelný origin Hana režírovaný Ronem Howardem. Financující studio má samozřejmě právo režiséra kdykoliv propustit, ale my máme zároveň právo mu za to nadávat.

Tvůrčí neshody jsou takový nicneříkající pojem, který studia ve své tiskové zprávě používají fakticky pokaždé. Já si nemůžu pomoci, ale v případě režisérů, kteří točit umí, mě tahle tvrdohlavost molochů štve. A vadí mi to i v případech direktorů, kteří přípravami na „svůj“ biják strávili měsíce či roky a k samotnému natáčení se ani nedostali. Z hlavy mě napadá třeba Edgar Wright snící o Ant-Manovi a Danny Boyle tvořící dalšího Bonda. Fakticky pokaždé je na poslední chvíli nahradí člověk, který nám do kin naservíruje bezpohlavní nudný film. Opravdu byla ta původní vize (bez pochyby schopných a kvalitních) režisérů tak rozdílná od té, kterou pohlavárům prezentovali na "konkurzu"? Nemyslím si.

6. Hollywoodské romantické komedie nestojí za nic

Nových a povedených romantických komedií je pořád hodně. Jenom jich čím dál méně pochází z Hollywoodu a čím dál častěji musíme hledat svojí pšenku v Anglii, Francii, Německu nebo v nezávislých kruzích ignorovaných multiplexy. Koneckonců se vás o tom s Karlem snažíme přesvědčit už dobře pátým rokem v našich (ne)pravidelných článcích. Proč je to v Americe taková bída? Abych řekl pravdu, tak vlastně nevím. Faktem však je, že zlaté časy Roba Reinera, Nory Ephron, Woodyho Allena a dalších jsou z různých důvodů pryč a my, romantiky chtiví filmožrouti, musíme hledat více, než by bylo záhodno.

Že je to jenom můj pocit? V tom případě si přečtěte všeobjímající analytický článek mého milovaného Stephena Followse, který se tímto smutným trendem zabývá. Dobrá, neviděl jsem ještě v zámoří až strašidelně vychvalované Šíleně bohaté Asiaty. Ale stejně – kdybych vám měl na tomto místě naservírovat TOP 5 nejlepších romantických komedií za poslední roky, tak napíšu němčinou provoněné Fakjů, pane učiteli. Pokračovat budu labutí písní Richarda Curtise jménem Lásky čas, znovu britskou peckou Sing Street a francouzským (K)lamačem srdcí. Hollywood bude zastupovat snad jenom Terapie láskou a ano, často je pro mě důležitější romantika než ta komedie.

5. Tržební kecalové jsou šikanovaní

Dobrá, tenhle bod bude ještě osobnější, než bývá mým zvykem. Ale hejt to je a Hollywoodu se také týká, takže co už. Také vás tak baví pravidelné MovieZone reporty tržeb, které umožňuje notoricky známý web BoxOfficeMojo ve spolupráci se sdílnými hollywoodskými studii? A také vás tak štve, že se podobné reporty týkají pouze tržeb z kin a o číslech z VOD, Netflixu (a podobných streamovacích služeb) si můžeme nechat jenom zdát? Slyším vás. Co se pomalu umírajících stříbrných a modrých nosičů týče, tak tam se sice můžeme spolehnout na web the-numbers.com, ale týká se to pouze Ameriky. Čísla ze světa jsou pasé a my jsme postaveni před čím dál složitější problém: Jak správně určit ziskovost filmu?

Bývaly časy, kdy zoufalému pisálkovi pomohli ještě větší geeci, než byl on sám. Ti se pravidelně shlukovali v diskuzích na již jmenovaném BoxOfficeMoju. Pak se však nejoblíbenější web mých soukmenovců dostal do područí IMDb a diskuzím byl učiněn rázný konec. Když tedy obyčejný tržební kecal (rozumějte já) dostane chuť na trochu zevrubnější rozbor tržeb jím sledovaného filmu, musí syslit vzácné informace na Deadline, Hollywood Reporteru, Variety a podobných. Což je trochu opruz.