Potřetí a naposledy přinášíme sumář těch menších filmů z Karlových Varů. O těch větších se různě okolo válejí samostatné recenze, pár jich ještě ve dnech příštích přibude. Než se ale z lázeňské kolonády odebereme zpět do pražské šedi, prosvištíme si poslední zhlédnuté filmy. Třeba ještě něco z nich stihnete i sami. Co jsme tedy s Civalem viděli?

Paterno (Rimsy)

Nejnovější režijní dílo slovutného Barryho Levinsona vzniklo ve spolupráci s HBO primárně pro televizi a přesně tak i vypadá. Mám na mysli samozřejmě aktuální trend quality TV, takže peníze i filmové postupy jsou na výsledku vidět, ale samotný příběh do kina podle mě nepatří. Sleduje ikonu amerického fotbalu Joea Paterna, dodnes nejúspěšnějšího kouče na univerzitní úrovni, který kvůli skandálu se sexuálním obtěžováním musel odstoupit z funkce, jíž zastával neskutečných 45 let. Paradoxně nešlo o obvinění jeho, nýbrž jeho kolegy - když se ovšem v zámoří něco takového stane, padají hlavy. Dodnes se spekuluje o tom, jaký podíl viny na trestných činech Paterno svým mlčením měl, dvouhodinový film o tom ale opravdu vidět nepotřebuji. Nejvíce je to kupodivu patrné v těch nejrychlejších částech, totiž ve střihových skladbách během zápasu, jež jsou sice dynamické, zároveň však absolutně repetitivně a zdlouhavé. Střihačské nůžky by zase jednou prospěly, a kdybychom se místo 105 minut dočkali tak sedmdesáti, jednalo by se o pěknou televizní biografii. Levinson má řemeslo zjevně stále v ruce, ale tohle prostě výš než k lehkému nadprůměru nevytáhne ani zarputilý výkon Ala Pacina.

Hal (Cival)

Ani druhý portrét slovutného tvůrce, který jsem si letos ve Varech loupl, mi hlavu moc nezamotal. Průjezd životem a dílem Hala Ashbyho, specialisty přes feel-good bijáky, které ale nikdy nehladily banálně po srsti, byl bohužel konvenční až na půdu. A formálně zdaleka ne tak vyspělý, jako když se poměrně nedávno podobně oslavovali v dokumentech Spielberg, Allen nebo Polanski. Takže ani v těch povznášejících montážích, kdy se za sebe stříhají nejpůsobivější výjevy z pecek jako Harold a Maude, Poslední eskorta, Návrat domů, Byl jsem při tom a dalších absolutních klasik, které byste rozhodně měli vidět, nedokázal úplně strhnout. Spíš taková televizní věc od režisérky, která asi velkou díru do světa neudělá.

Markéta chce taštičku (Rimsy)

Miroslav Janek předloni zabodoval s Normálním autistickým filmem a k tomuhle tématu se ještě jednou vrátil. Tenkrát natáčel se čtyřmi dětmi - Markéta se do finálního sestřihu nevešla. Jednak kvůli rozsahu, ale hlavně proto, že její postižení je přece jen výraznější než u ostatních. Takže zatímco ti „zdravější“ autisté recitují své básně, hrají na klavír a poskytují osobité názory na svět, u nichž se i člověk bez diagnózy může zamyslet, Markéta je mentálně na úrovni dvouletého dítěte. Její příspěvek k tématu tak stojí především na matce, která je skutečně obětavá, optimistická a celkově se jedná o figuru hodnou obdivu. A zároveň dodávající naději všem, kteří musejí bojovat s podobnými ranami osudu. Je dobře, že Markétina část v samotném snímku nebyla, ale zároveň potěší, že Janek natočený materiál zpracoval alespoň do středometrážní formy. Odvrácená strana autismu není tak zábavná jako ta před dvěma lety, ale popisuje útrapy, s nimiž se leckteří neviditelní hrdinové musejí vyrovnávat. A o tom koneckonců dokumenty jsou, ne?

Tiché dítě (Rimsy)

Dvacetiminutový oscarový kraťas ve Varech představila jeho autorka, respektive scenáristka a zároveň hlavní herečka Rachel Shenton. Snímek o vztahu ošetřovatelky a neslyšící holčičky pak režíroval její snoubenec Chris Overton, a přestože je všechno filmařsky v pořádku, cítil jsem z výsledku silný kalkul. Aby také ne, vždyť Shenton reálně pracuje s neslyšícími a evangelizuje společnost, aby podporovala znakovou řeč. A přesně to jsem navzdory silnému řemeslu z filmu cítil – reklamu. Útok na emoce a jednoznačné poselství se v tomto případě těžko odsuzují, přesto jsem z hlediska hodnocení filmu jako uměleckého vyjádření nesvůj a pořádně nevím, jak k němu přistoupit. Špatné ale Tiché dítě rozhodně není, takže jestli budete mít možnost, určitě se na něj podívejte; rád si poslechnu, jestli jsem hysterický, nebo (ani) ne.

King Skate (Cival)

Sympatický dokumentární návrat do časů, kdy se prkýnka na kolečkách poprvé prosadila i na českém betonu. Tak trochu jako ve zhmotnění kapitoly o skatech z knihy Kmeny 0 (kterou, předpokládám, psal taky režisér tohohle kousku Šimon Šafránek – znáte ho nejen jako režiséra klipů, ale i dlouholetého filmového publicistu) se v King Skate rozmlouvá s pionýry téhle zábavy u nás a výsledkem je svěží, svižný, feelingem celkem opojný a celkově nadstandardně chytlavý dokument. Tíží ho jistá monotónnost a možná až moc spoléhá na svůj nadupaný soundtrack, takže občas působí jako osmdesátiminutový videoklip, kdy se do dobových pecek sekají zaměnitelné glosy o svobodě a pohodě. Pokud vás ale skejťáci, pankáči, život v osmdesátkách a subkultury obecně zajímají, neváhejte se do tohohle filmu pustit.

Tina a Vore (Rimsy)

Festivalová šuškanda doporučovala bizarní švédsko-dánskou zvrhlost a v tomhle ohledu musel být každý milovník divností spokojen. Sledujeme celnici Tinu, která má opravdu nepěkný, kromaňonský vzhled, kvůli čemuž to v životě nemá úplně lehké. Když jednoho dne na letišti potká podivína jménem Vore, který jako by jí z oka vypadl, schyluje se k velké romanci. Ale to by nebyli seveřani, aby do toho nezakomponovali i prvky temné detektivky a nakonec i skandinávské mytologie. Řada scén je poměrně znepokojující (čti bizarně nechutná), ale myšlenkové podhoubí je dostatečně silné, aby diváka donutilo se zamýšlet už během filmu. Ten postupně vystřídá hned několik žánrů, a jestli nic jiného, tak rozhodně zanechá zážitek na dlouho. A třeba pak budete s předsudky bojovat trochu víc než dosud.

Které kusy jsme trestuhodně opomněli? Vyčtěte nám to v diskuzi, ať se do příště polepšíme!