Více než polovina karlovarského dění máme za sebou, a tak můžeme shrnout i něco jiného než filmy. Konkrétně se podíváme na pár perliček, který ze svých hlav vydolovala trojice letošních hostů. Tři oceňované osobnosti se rozpovídaly o svých názorech i přístupu k natáčení. Co prozradili?

Zbožňovaný Tim Robbins

Vládce úvodního víkendu si během tiskové konference i pozdějšího KVIFF Talku vzpomněl na Miloše Formana, s nímž měl svého času natáčet film. To bohužel nedopadlo kvůli zvůli producentů a Robbins si moc cenil Formana za to, že měl odvahu a vnitřní integritu k odmítnutí projektu, který by nebyl podle jeho představ. Hezká slova, jež v dojatých Varech docela rezonovala. Jeho nejoblíbenějším filmem od Formana je prý Přelet nad kukaččím hnízdem, který (vedle toho, že se jedná o skvělou podívanou) navíc silně rezonoval se soudobým děním ve Spojených státech. Fascinující, že nějaký Čech dokázal tak trefně vystihnout zcela jinou kulturu…

Zmínil samozřejmě i Vykoupení z věznice Shawshank, dodnes jeho nejslavnější film. Lidé ho mají pořád rádi a díky němu se dostal i do kontaktu s řadou bývalých i současných vězňů. Mluvil o naději a vizi svobody, které člověk v každé životní situaci potřebuje.

Padl i dotaz na aféru MeToo. I zde se angažovaný Robbins vytasil se smysluplným postojem. Je prý nutné čelit těmto kauzám a změnit dynamiku ve společnosti. Problémy by měly být pojmenovány, ale jakmile se to začne přehánět a obvinovat za flirtování, je to snad ještě horší. Kariéry by neměly končit na základě drbů a nedokázaných obvinění. Ať se to dokáže před soudem, k lynčování bychom se uchylovat neměli. Nespravedlnost vůči ženám ale prý dlouhodobě existuje.

A co od něj můžeme čekat? Od hraných filmů teď trochu ustoupil, spíše se věnuje dokumentům, produkováním snímků svého syna Jacka Henryho Robbinse (který to zatím mimochodem dotáhl až na Sundance), koncertování a divadlu, kde ho baví kontakt s publikem. Renesanční člověk, jenž zároveň nechodí pro ostřejší názory daleko. Třeba jeho úvodní kritika Trumpa či odsuzování strachu z migrace. Když zmínil třeba Formana, který byl pro americkou kulturu taky imigrant (a jak ji obohatil!), měl už karlovarské publikum dávno omotané kolem prstu. Sympatický chlapík!

TIm Robbins (zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

 Uvolněný Richard Linklater

Richarda Linklatera také není třeba dlouze představovat. Ikona americké nezávislé filmařiny se ocitla ve Varech v souvislosti s Austin Film Society, kterou v polovině 80. let založila. Sám byl rád, že zde nemá žádný soutěžní snímek, jelikož by byl nervózní; představení práce Austin Film Society, jedné z nejzásadnějších amerických filmových institucí, společně s promítáním retrospektivy mu plně vyhovovalo.

Mladým filmařům doporučuje, aby se nevzdávali. „Fake it till you make it“, zažertoval. Ti, kdo chtějí něco dokázat, by měli jít svou cestou a mít hlavně vůli. Nenechat se rozhodit škarohlídy a věřit si. On sám rebeloval proti autoritám a nešel na filmovou školu. K člověku se ty zpětné vazby dostanou a nějak ho formují, ale samy o sobě nic nezmění. Člověk by měl být sám sobě nejlepším přítelem. Navíc aktuálně je prý nejlepší doba na to, být filmařem; technologie je dostupnější a internet velmi zjednodušil distribuci. To má však i svá proti, jelikož konkurence je nesrovnatelně větší. Vlastně srovnatelně – nyní se na Sundance hlásí zhruba padesátkrát více snímků než během 90. let. Inu, hodně štěstí.

Richard Linklater (zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)

Nekompromisní Terry Gilliam

Jako by toho optimismu nebylo dost, v očividně dobrém rozmaru se na otočku zastavil i Terry Gilliam. Nechal se vyzpovídat novináři, uvedl ve Velkém sále projekci své novinky Muž, který zabil Dona Quijota a odjel do Prahy. Říkal, že je s filmem spokojený, jedná se prý o nejlepší verzi, jakou kdy mohl vytvořit. Co má taky říkat jiného, že. Ale měl obavy, že lidé budou mít neadekvátní očekávání podle úryvků zachycených v dokumentu Ztracen v La Mancha.

Na donquijotské tematice ho od začátku bavilo to, že se jedná o zásadní součást každého z nás. Všichni máme v sobě část idealistického Quijota i pragmatického Sancha Panzu a jejich souboj nás do značné míry pomáhá utvářet. Život je prý absurdní, tedy alespoň než přijde smrt, která tu absurditu jako jediná porazí. Don Quijote na tuto absurditu dokáže poukázat a vysmát se jí.

Gilliam je také tradicionalistou, neboť moderním streamovacím službám zjevně moc neholduje. Děsí ho, že lidé mohou trávit před Netflixem 24 hodin denně a přehrávají si filmy na miniaturních displejích telefonů. „Film by vás měl zasáhnout,“ řekl a díky svému rozohnění nenechal nikoho na pochybách, že i v 77 letech je ve výborné kondici. Stejně jako při znechucení nad výrokem šéfa komediální části BBC, že dnes by skupina šesti bílých mužů nemohla vytvářet komediální pořad. Gilliam poznamenal, že mezi Monty Pythony byl on jako Američan a homosexuál Graham Chapman, takže alespoň nějaké kvóty by naplnili. Ale nechce riskovat, a tak uvažovat nad proměnou v černošskou lesbičku Lorettu. To určitě leckdo neuslyší rád, ale Terry si servítky prostě nebral.

Společně s Gilliamem přijela i Joana Ribeiro, vycházející hvězda, která ve snímku ztělesňuje Dulcineu. Rozplývala se nad tím, jeho Gilliamovy filmy inspirují a mění lidi díky síle představivost. Pod to se rozhodně podepisuju v plném rozsahu a jsem rád, že se tenhle mág absurdity zase jednou objevil.

Terry Gilliam a Joana Riberio (zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary)