Letos na vás budeme hodní a průběžně přineseme hned trio komentářů k filmům, jež v těchto dnech můžete vidět ve Varech. Zatímco třetí vlna už bude asi jenom na mně, v tomhle případě mi vydatně pomohli Cival a Spooner. Jak se líbil půltucet festivalových drobotin jim?

Muzeum (Cival)

Mexický festivalový světoběžník sice vyhrál v Berlíně cenu za scénář, osobně bych mu ale fandil v trochu jiných aspektech. Podivný příběh točící se okolo jedné krádeže cenných artefaktů v mexickém muzeu totiž sice hraje mnoha rozličnými motivy a dotýká se společenské satiry i hodně snových ozvěn magického realismu, silný je ale hlavně díky neokázalému herectví Gaela Garcii Bernala a pak parádní, lehkou a absolutně současnou audiovizuální stránkou. Je radost sledovat ty náhlé změny rytmu a nálady, a přitom se moct stále kochat svérázným viděním světa.

Oči Orsona Wellese (Cival)

Šéf letošní poroty Mark Cousins se vklínil do letošního programu se svým vlastním filmem… a podívaná to nebyla zrovna povznášející. Já samozřejmě miluju portréty velkých filmařů, ta dokumentární ohlédnutí za největšími klasiky ve všemožných formách a způsobech. Tahle cesta, kdy, řekl bych, obyčejný intelektuál rozmlouvá s možná největším filmařem všech dob a dvě hodiny narcistně udivuje diváky svými poznatky, doslovnými glosami a explanacemi, prostě někdy až příliš patetickým a málo inspirativním popisem života a díla Orsona Wellese… no, ta mě prostě neoslovila. A nemůžu se zbavit pocitu, že se tady někdo průměrný snaží rovnat s jedním z největších.

Naneživo (Rimsy)

Po Mandy druhý z půlnočních hitů nabídl mnohem očekávanější zábavu, ačkoliv se vlastně jedná o hodně překvapivý kousek. První půlhodina vypadá jako materiál na Festival otrlého diváka, sledujeme totiž natáčení zombie hororu, do kterého zasáhnou skutečné zombie a herci se s nečekanou invazí musejí vypořádat. Vše je natočené extrémně béčkově, lacině, trapně a naprosto zoufale. Jenže to není zdaleka všechno. Pokud přetrpíte úvodní pětatřicetiminutovku (a že se to některým karlovarským divákům nepodařilo), dočkáte se seriózního filmu, který vám nejen vysvětlí, čemu jste předchozí půlhodinu života vlastně věnovali, ale zároveň i na několika úrovních pobaví a dokáže, o jak chytře natočený snímek se jedná. Není to bezchybné, a kdybychom na japonské filmaře pohlédli skrze kritické brýle, nalezli bychom řadu much. To všechno je ovšem vedlejší - na poměry půlnočních projekcí se totiž jedná o výbornou a nečekaně chytrou zábavu, která potěší a překvapí. Za mě jednoznačný palec nahoru!

Dáma (Spooner)

Robert Pattinson se sice už sem tam objeví v nějakém výraznějším kousku, v němž přesvědčí o svých hereckých kvalitách (Dobrý časy, Ztracené město Z), nálepky zoufalého upíra ze Stmívání se ale pořád definitivně nezbavil. A ani westernová Dáma mu v tom bohužel příliš nepomůže. Dílo rozporuplně přijímaných bratrů Zellnerů o obchodníkovi Samuelovi, jenž se vydá zachránit svou milovanou snoubenku Penelope, sice v polovině nabízí sympatický zvrat, který hezky změní směr celého filmu - ve výsledku to ale není moc platné. Dáma je totiž hlavně podivným mixem westernové parodie a rádoby osobního dramatu, v němž však ani jedna z těchto složek úplně nefunguje. A dohromady tvoří scenáristický patvar, jenž prostě nedrží pohromadě. Atmosféra je pak spíše antiwesternová a fanoušky Divokého západu zrovna dvakrát nenadchne. Několik vtipných pasáží a hlášek se tu ovšem stále najde, Mia Wasikowska zachraňuje, co může, a Pattinson samotný také neurazí. Potenciál ale přeci jen byl někde jinde.

Převýchova Cameron Postové (Spooner)

Drama Převýchova Cameron Postové bylo ve Varech jedním z těch filmů, který mohl diváka slušně překvapit - ostatně jedná se o indie kousek, jenž vyhrál letošní festival Sundance, takže tady se kvalita čeká tak nějak automaticky. Film nám pak nabízí příběh mladé dívky, jež je kvůli lásce ke své spolužačce nucena odjet do náboženského spolku, kde ji mají vyléčit z homosexuality. Jenže místo toho, aby nám tvůrci nabídli tísnivou sondou do křesťanských výchovných táborů, kde teenageři zažívali hodně velké psycho, se tu vlastně jen brousí po povrchu a žádná myšlenka ani linie se nerozvine naplno. Všechno je zde vlastně jen tak načrtnuté. Divák čeká, kdy konečně atmosféra pořádně zhoustne, a začnou se zde dít opravdu nepříjemné věci. Jenže ono skoro nic takového nenastane. Výsledkem je tak až příliš krotká indie jednohubka, které sice po řemeslné a herecké stránce není moc co vytknout (Chloë Grace Moretz je hodně fajn), z dané premisy se však dalo vytěžit daleko víc. Zdá se, že na vítězství v Sundance už vám dneska stačí jen samotné téma.

Sklenka na rozloučenou (Spooner)

Stephen Moyer ze seriálu Pravá krev nikdy nebyl dvakrát talentovaným hercem a se svými dvěma výrazy asi nikdy nepřekročí hranici televize - a s jeho režií by to raději mělo zůstat stejné. Jeho režijní debut Sklenka na rozloučenou, v němž se rodina vyrovnává se sebevraždou nejmladší sestry, možná pár geekům nabídne menší seriálový sraz právě herců z upířího guilty pleasure. Jinak se ale jedná o totálně utahané a ukňourané drama s nezvládnutou režií bez špetky emocí a asi těmi nejútrpnějšími dialogy, jaké jsem letos slyšel. Co naplat, že scenáristovi a představiteli hlavní role Davidu O´Hareovi napsal tento scénář sám život (vychází ze sebevraždy vlastní sestry), když je to ve výsledku podprůměrná nezávislárna, v níž vlastně není moc chválit. A pokud se snad někdo z vás (z nějakého záhadného důvodu) těší na Annu Paquin, klidně s tím můžete přestat. Je tu asi na pět minut a kvůli režijnímu záměru jí většinu času nevidíte do obličeje. Tady prostě není zajímavého vůbec nic...

Další info z Varů i kupy filmů v dalších dnech!