Vítejte u extrémně nepravidelné rubriky Herní OT aka GameZone, která začala v roce 2014 u návratu Wolfensteina. V roce 2016 jsem chtěl psát o geniálním Uncharted 4, ale nějak to nevyšlo. Oficiálně tu tedy máme jeden článek za čtyři roky (přece filmovou MovieZone nezahltíme...), což znamená, že můžeme řešit jen ty největší pecky.

Jak jste si určitě všimli, herní průmysl se čím dál tím výrazněji přesouvá k multiplayeru. PUBG a Fortnite drtí Counter Strike, omladina jede Heartstone a League of Legends a Call of Duty letos dorazí bez singlu, aby série kráčela s dobou. V čím dál tím rychlejším světě se zkrátka sází na co nejkratší a nejúdernější herní zážitky. Sem tam si ale někdo vzpomene, že se ve hrách dají i vyprávět příběhy, čímž se dostáváme ke God of War.

Pokud jste hráli minulé díly téhle série, dobře víte, že jsou to především velkolepé rubačky. Kratos se vždycky připletl do atraktivní mýtické pohádky, jíž se šlo prosekat za nějakých deset hodin, a tím to haslo. Jasně, ve svém žánru to byly špičkové hry, které nabízely přesně to, co měly. Po třech velkých zářezech (a hrstce doprovodných titulů) si ale v Santa Monice řekli, že to zkusí trochu jinak.

Kratos se tedy přesunul z řeckých bájí do těch severských, nafasoval syna Atrea a dvojnásobnou (až trojnásobnou...) stopáž, a zbytek je, jak se říká, herní historie. Už měsíc po vydání je totiž jasné, že se čtyřka God of War vypiplala do (zatím) nejlepší hry letošního roku, která parádní gameplay vetkla do nesmírně pohlcujícího vyprávění.

Třeba z Uncharted jste určitě zvyklí na to, že vám občas dělá společnost druhá postava. V God of War se ale tenhle prvek dostal o úroveň výš, jelikož s Atreem strávíte prakticky celou hru - a co je nejdůležitější, můžete ovládat jeho útoky. Na jedné straně tak máte neustálou společnost, k níž si budujete unikátní rodičovský vztah. No a na druhé se jedná o extrémně důležitého herního pomocníka, který není ani na vteřinu přítěží.

V God of War se tudíž hratelnost posouvá kupředu zároveň s příběhem, a to jsem ještě nezmínil jeden podstatný detail - kameru. Ačkoliv to na papíře muselo znít šíleně, celá hra se odehrává v jednom nepřerušovaném záběru, což jí dává neskutečnou dynamiku. Obvyklé střídání kapitol, díky němuž v Uncharted víte, v jaké fázi hry se zhruba nacházíte, v God of War jednoduše není. Po pár desítkách minut se tak ponoříte do příběhu a nechcete od něj utéct dřív, než dojedete na jeho (velice vzdálený) konec.

God of War sice ani tentokrát nemá vrstevnatost Zaklínače 3 nebo bohatý herní svět, jímž chlubí třeba poslední Assassin's Creed. Právě díky tomu ale mohl vzniknout kompaktní sandbox, jenž se očividně snaží zkombinovat dvě žánrové perly - batmanovské Arkham City a The Last of Us. To, že dostaneme nádhernou hudbu, oslnivou grafiku a kupu brilantně vyvážených herních mechanismů, se tak nějak čekalo. Jen málokdo by však dal ruku do ohně za to, že Santa Monica opravdu prodá i silný příběh, ve kterém nechybí řada absolutně dechberoucích momentů.

Obstála by tahle hra i jako celovečerní film nebo seriál? Na rozdíl od Uncharted nebo Zaklínače jsem rád, že se God of War zatím neadaptuje. Kratovi totiž herní prostředí neskonale svědčí, a to obzvlášť nyní, když se dvourozměrný bijec konečně proměnil v hrdinu s mnoha hmatatelnými démony. Uvidíme, jak na jeho krasojízdu zareaguje nový herní Spider-Man nebo dvojky Red Dead Redemption a The Last of Us. Laťka je každopádně vysoko a kacířsky bych se nebál říct, že je herní vyprávění zase o krůček blíž k filmovému.

P.S. Nejtěžší bitka z celé hry se nachází mimo hlavní dějovou linii (modří vědí) a její dohrání na normální obtížnost může spolknout desítky a desítky nervy drásajících pokusů. Vydržte u ní, ten vítězný pocit stojí za to. Podobně jako u platinové trofeje, k níž jsem se dohrabal poprvé v životě.