Když se Disney rozhodnul Marvel v roce 2009 odkoupit, udělal tu nejlepší věc na světě. Pochopil totiž, že Feigeho systém dokonale funguje. I proto zůstává Marvel Studios i pod křídlem Disneyho jakýmsi studiem ve studiu. Samostatnou divizí s vlastními pravidly. Když Arad v roce 2008 Marvel Studios zakládal, sestavil spolu s Feigem odbornou komisi šesti lidí s filmovými i komiksovými kořeny. Tohle byl centrální mozek filmové divize, který rozhodoval o všech důležitých krocích, změnách a plánech. Feige měl v komisi od začátku hlavní slovo a byl pomyslným poster boyem. Po Disneyho akvizici se jeho pozice ještě upevnila a v roce 2015 se definitivně zbavil vlivu cifršpiona a bývalého CEO Marvelu, Isaaca Perlmuttera. Ten má od té doby pod palcem už jen televizní divizi Marvel Studios, zatímco Feige se zodpovídá přímo šéfovi filmové divize Disneyho.

Doteď to snad vypadá, že jsou u Marvelu samí andílci, ale stačí si vzpomenout na palcové titulky posledních deseti let a uvědomíte si, že na vrchol se lze dostat jedině přes záda těch, kteří na něj šplhali před vámi. Marvel Studios vyrazili do boje se studiovými giganty sebevědomě a agresivně. Na úvod je třeba říct, že srovnání s ostatními studii je nefér. Marvel nikdy neměl šíři záběru srovnatelnou byť i s malými studii (i teď vlastně produkuje jen tři filmy ročně, ostatní se pohybují mezi 20 až 30 snímky) a vždy využíval distribuční kanály některého z nich. Od roku 2009/2010 je pod Disneyem (Buena Vista), takže ho ani samostatně nepočítáme, jakkoliv by to bylo při malém počtu filmů snadné i na té nejhloupější kalkulačce. Důležitý je způsob, jakým Marvel funguje zevnitř. Warneři se ho s DCEU snažili marně napodobit, Universal se svým Dark Universe to zkoušel po marketingové stránce, ale úspěch se nedostavil.

Proč? Protože Marvel je v zásadě pořád to malé “nezávislé” studio se vším, co k tomu patří. Kevin Feige např. komunikuje přímo s režiséry a scenáristy, takže tu odpadají desítky prostředníků s vlastními agendami, dlouhé prostoje a komunikační šum vznikající tichou poštou nepřeberného množství e-mailů a komunikací mezi jednotlivými odděleními. Půjčování nápadů mezi týmy pracujícími na různých titulech, garanti jednotlivých sérií (třeba Jon Favreau u Iron Mana), kteří jsou pak k ruce i dozoru režisérům, co od nich přebírají postavu v dalších dílech, ale i neustálé brainstormování ohledně vyššího plánu a provazování licencí navzájem. To všechno by bylo u regulérního studia nemyslitelné. I proto se DCEU rozpadlo na prach, protože se stalo mozkovým trustem jediného muže - Zacka Snydera - a tahle veleriskantní sázka bohužel nevyšla. Warneři mají pořád ještě šanci vše vrátit na správné koleje, ale (nejen) uspěchaným zprodukováním Justice League si vyplýtvali trumfová esa minimálně na dvě, tři partie dopředu.

Marvel mezitím připomíná nezastavitelný vlak, jež stihnul obsadit všechny klíčové hráče na trhu. A nebavíme se jenom o hercích, které si mnohdy zaváže na pět, šest rolí dopředu a slíbí jim výměnou za mrzký honorář nesmrtelnou slávu. Podobným způsobem si Marvel dlouhodobě bookuje i triková oddělení a ještě si u nich domluví množstevní slevu (řekněte ne studiu, které ročně natáčí tři dvousetmilionové produkce a zároveň jedny z nejdůležitějších filmů sezóny...) nebo kaskadérské týmy. Budí to dojem pásové výroby, což je umocněno nejen čím dál tím rychlejším tempem produkce, ale i plus mínus stejným žánrem a kulisami. Jenže právě tohle čím dál tím hlubší vtahování a investování diváka do rozpínajícího se filmového vesmíru je to hlavní tajemství. Vy prostě chcete vědět, jak to bude dál. A protože jste oblíbenými hrdiny bombardováni každých pár měsíců, jsou to vaše soudobé popkulturní ikony. Vaši dobří známí, o jejichž osudy se prostě musíte zajímat. Buď chcete sami od sebe, nebo vás k tomu donutí společenský tlak bezprostředního okolí.

Samozřejmě hodně pomáhá, že každá další marvelovka je větší, než ta předchozí (minimálně to platí o Avengers a ne-originech) a osvědčení a oblíbení superhrdinové svou účastí pomáhají rozjíždět kariéru novým tvářím. Na temnější kapitoly typu přeobsazování některých rolí a handrkování se o honoráře se tváří v tvář dalším a dalším úspěchům zapomíná, ostatně i někteří z původních herců si nakonec nechali smlouvy ještě prodloužit a Downey Jr. dokonce pro ostatni avengery vydupal lepší podmínky. Nebudeme si tedy mazat med kolem huby, Marvelu jde především o zisk a prosperitu, ale na nemilosrdné obchodní praktiky se díky jeho zlatým ručičkám ochotně pozapomíná.

Pousmáli jste se nad rčením o zlatých ručičkách a říkáte si, že jde přece “jenom” o nadprůměrnou blockbusterovou šmíru? Je důležité nahlédnout pod povrch. U Kapitána Ameriky se Marvel bál, že takhle dušínovskou a proamerickou postavu diváci nepřijmou. Proto je celá jednička v podstatě opatrným dobovým originem. Ve dvojce se pak nasazuje do té doby nejambicióznější přesah a pro mnohé zástupce odborné i laické veřejnosti zůstává Winter Soldier asi nejzdařilejší sólovou marvelovkou. Ve trojce pak Kapitán na svých bedrech nese Občanskou válku, jeden z nejzásadnějších komiksových eventů a v podstatě maskovanou týmovku, které by mnohem víc slušela předložka “Avengers”. Tímhle obloukem v podstatě Feige udělal z velkého otazníku jakousi páteř druhé a třetí fáze. Iron Man žádnou výpomoc nepotřeboval, trojka napravila chuť po pouze solidní dvojce a Tony v podstatě šéfoval i ve všech týmovkách. U Thora to bylo trochu jinak, první i druhý díl ne a ne uchopit asgardského boha tím správným způsobem. Trojka však byla úspěšnou sázkou na divokou kartu a Infinity War dává Thorovi prostor k tomu, aby uchvátil i ty největší brblaly. A to všechno poté, co se takřka neznámým Strážcům Galaxie povedlo vyrobit na první dobrou div ne komiksové Star Wars a jejich nečekaně vysoké tržby je katapultovaly k zrychlené výrobě pokračování a definitivnímu sblížení obou vesmírů v Infinity War.

V posledních dvou marvelovkách, Black Pantherovi a Infinity War, se Marvelu povedlo nejen opět zbořit rezervovaná očekávání trhu, ale především adresovat předešlé výtky na jeho adresu. Nezvládnutí záporáci, slabá reprezentace minorit a ženských hrdinek a slabší koncovky (tzv. třetí akty). Infinity War to všechno zvládá v jednom balení a konečně, konečně také skvěle balancuje napětí s humorem a nepředstíranou osudovost s potřebnou komiksovou nadsázkou. Jedním z důvodů, proč se marvelovky zvládají poučit z vlastních chyb, je vedle čím dál tím rychlejší produkce i opětovná sázka na úspěšné koně. Neplatí to jen o režisérech, ale také o scenáristech. Přesto bych rád vypíchnul bratry Russoovy, kterým se povedlo ve Winter Soldierovi zasáhnout terč tak přesně, že jim byla na záda naložena jak ambiciózní Občanská válka, tak především tlustá čára za celou desetiletkou - dvoufilm Infinity War vycházející z jedné z nejdůležitějších a nejosudovějších událostí v celém marveláckém komiksovém vesmíru.

Už teď víme, že první půlka Infinity War splnila mnohým fanouškům jejich nejtajnější sny a dokázala napravit nemastný-neslaný dojem z Thanose, na kterého Marvel víceméně neúspěšně vnadil už od prvních Avengers. Pro Joea a Anthonyho Russoovi to ale zároveň byla další obrovská meta v jejich kariéře. Právě na té je hezky vidět, jak si Marvel vybírá režiséry. Russoové měli před Winter Soldierem na kontě jen vynikající seriál Community a průměrnou komedii My dva a křen. Přesto dokázali natočit jeden z nejlepších komiksů posledních let a navázat na něj dvěma filmy, jež byly vždy v měřítku o jeden level dál. Nabízí se myšlenka, že Marvel potřebuje režiséry jen coby figurky, protože je dneska přeci všechno předem připravené v CGI storyboardech a noví režiséři se nesmí odchýlit od vizí těch předchozích, takže je vlastně jedno, zda mají s blockbusterovým řemeslem zkušenosti či nikoliv - však oni je už zaučí. Jenže i tenhle předsudek Marvel dokázal zbourat. Nejen že byl Winter Soldier co do řemesla úplně jinde než třeba první Avengers od Josse Whedona, ale Strážci Galaxie, Ant-Man nebo třetí Thor dokázali, že osobití režiséři si u Marvelu dovedou obhájit prostor a hnout s komiksovou uniformitou směrem k jinému subžánru, ve kterém se cítí víc jako ryby ve vodě.