Proč vzpomínáme na Masku právě teď? Důvodů je hned několik. Jednak kiny právě zmítají třetí Avengers a ti, kdo Marvelu příliš nefandí, se mohou obávat, že comicsy se už opravdu točí podle jednoho mustru a jak na běžícím pásu. Právě ti by si měli Masku naordinovat, aby viděli, že to jde taky úplně jinak. Dokonce tak jinak, že se dneska na tenhle film nevzpomíná jako na comivsovku, ale spíš jako na ulítlou komedii s převratnými triky a fantastickým komediantem v hlavní roli. No a pak máme za humny premiéru Deadpoola, který má s Maskou společného hrozně moc. A pokud tuhle zelenou klasiku oprášíte, okamžitě to pochopíte.

Comicsová Maska si totiž taky ráda utahuje z comicsových i filmových klišé, mluví přímo se čtenářem a ráda navštěvuje jiné comicsárny (např. Loba, ale třeba i Jokera z Batmana apod.). Nutno dodat, že trochu švihlejší a brutálnější předlohu u nás zná málokdo, mnohem víc se do diváckých myslí zaseknul animovaný večerníček a celovečerní filmová adaptace, obojí už v mnohem odlehčenějším komediálním duchu. Filmová Maska přitom měla být pro New Line Cinema vážnou, skoro až hororovou látkou, která nahradí v portfoliu třeba Freddyho Kruegera z Elm Street. Jenže režisér Chuck Russell chtěl natočit komedii. A jakmile se do hlavní role angažoval tehdy ještě neznámý Jim Carrey, bylo o osudu snímku rozhodnuto. 

Maska vystřelila Carreyho spolu s Acem Venturou ke slávě a dominanci v žánru bláznivých komedií. Zatímco ve Venturovi i přes všechnu improvizaci musel zůstat při zemi, v Masce se i díky převratným trikům mohl skutečně utrhnout ze řetězu. Největším efektem snímku ale zůstal i přes umění ILM a Digital Domain Carreyho obličej z masa a kostí. Na svou dobu přelomový digitální make-up ho sice měnil v cartoonovou postavu se vším všudy, ale pořád byl jen extenzí Carreyho maniakální ksichtové klaviatury, s níž se v roce 1994 hrála hotová symfonie. 

Snímek za 23 milionů dolarů překonal všechna očekávání. V době spíše opatrných comicsových adaptací tak vznikla crazy komedie, kterou producenti příliš nehlídali. Díky za to, protože Carrey je živel a tlačí před sebou snímek coby kolotoč neuvěřitelně zábavných scének. Ani tak nejde o nějaký děj nebo poselství, tohle jsou skutečně spíš oživlé Looney Tunes alias grotesky s Tasmánským čertem a Králíkem Bugsem mixnuté zábavou pro dospělejší publikum. Originální triky zestárly jen trochu, Carreyho řeč těla a vtipy sypané z obou rukávů ovšem nikoliv. I proto si Maska zaslouží připomenout, protože po více než dvaceti letech drží skvěle pohromadě a funguje i jako neortodoxní romantická komedie. Že vám to zase trochu připomíná Deadpoola? Rudý ďábel s hlasem Ryana Reynoldse už si brousí meče na druhý film a jestli se ho nemůžete dočkat, najdete v Masce cenného spojence. Vlastně bych chtěl tyhle dvě postavy vidět v jednom filmu, protože by si určitě skvěle rozuměly, ačkoliv je Carreyho a Reynoldsův komediální timing úplně jinde. 

V našem vzpomínání jsme s Mr. Hladem logicky museli zmínit i otřesné pokračování Masky z roku 2005, tentokrát už naštěstí bez Carreyho. A povedenou Masku jsme zasadili i do comicsového kontextu devadesátek, kdy Hollywood skutečně nevěděl, co má s obrázkovými příběhy vlastně dělat a trvalo mu to minimálně do prvních X-Menů a Spider-Mana, než na to skutečně přišel. Právě tyhle mainstreamy začaly psát novou kapitolu subžánru, jež právě do kin přinesl megahit sezóny. Maska jim ale dělala cenného a dnes pozapomenutého předskokana. My nezapomněli a když jsme přes natáčením na tuhle pecku znovu koukali, uvědomili jsme si, jak moc může dát i dnešnímu publiku. Tak si Carreyho v absolutní formě dopřejte, nebudete litovat. A pak nám rovnou napište, jak se vám dnešní nostalgická půlhodinka líbila. Nápadů máme na dalších tucet dílů, takže se nebojte, za pár týdnů budeme zase pokračovat.