Studium

Máte na FAMU nebo jinde své nástupce?

Na FAMU moc ne, ale moje dcera před časem začala dělat Manželské etudy nového tisíciletí. Sleduje pět párů, které se berou v dnešní době. Snad příští rok by to mělo být hotové. Je tam zajímavě vidět ta změna poměrů – jedná se o lidi, kteří se berou teď, v jiných podmínkách a s jinými možnostmi.

Takže jablko nepadlo daleko od stromu…

Uvidí se, jestli u toho bude chtít zůstat, ale tohle ji zaujalo. Navíc to s ní dělá také střihač Jakub Hejna, který je na tento způsob práce zvyklý, takže by to mohl být velmi zajímavý projekt.

Neprodukovala Vaše dcera i dokument Sbohem děcáku, který vyšel minulý rok a byl rámcově v podobném stylu?

Ten režírovala Hana Ludvíková. To není moje studentka, ale pracovala podobným stylem. Přišla jsem až na konzultaci, když to stříhala. Jinak moji studenti o tom uvažují zatím spíše teoreticky. Nějaké pokusy tam byly, ale zatím to nikdo nedotáhl. Možná se něco dít bude, ale musíte mít prostě chuť se do toho pustit i se všemi negativy.

Sbohem děcáku (foto: ArtCam)

Není vlastně tento způsob tvorby dost nekompatibilní s akademickým stylem práce? Jelikož je potřeba dokončovat závěrečné práce…

Asi ano. Šlo by to jedině tak, že by to začali už ve druhém ročníku jako téma a pak by pokračovali v dalších letech. Studijní plán je ale tak nadupaný, že je to hodně komplikované. Spíše ti studenti po škole třeba navážou na svůj absolventský projekt a rozvedou ho dál.

A možná je i problém v tom, že se studenti na škole naučí natáčet jiným způsobem, a pak na časosběr prostě nejsou zvyklí.

To s tím asi ani nesouvisí, já na škole také dělala jednorázová cvičení a stejně jsem k tomu dospěla. Spíše se to nedá nanutit, musí být chuť. Jakmile by to někdo dělal z donucení, bylo by to vidět.

Osobitý vkus

Co Vy a mainstream? Režisér, herec, film?

Baví mě filmy, které souvisejí s dokumenty či realitou života. Třeba mě vždy bavily filmy bratří Dardennů nebo Kena Loache. Tahle sociální témata mám ráda. Vždycky mě taky bavil Woody Allen, nikdy mě ty jeho filmy úplně nezklamaly. K filmu mě vlastně přivedla česká nová vlna, Forman a Chytilová.

Nápad na film o Formanovi vznikl v Arte. Ti koprodukují s Českou televizí na cyklus filmů o zajímavých českých osobnostech s mezinárodním přesahem. První udělali o Havlovi, teď vzniká film o Tomáši Baťovi. Navrhli taky Miloše Formana a i mě jako režiséra, takže tak jsem k tomu přišla. To mě dojalo, protože díky Formanovi a Chytilové jsem propadla fenoménu filmu. To je pro mě srdcová záležitost.

A neodpočinete si u nějaké béčkové, akční či komiksové produkce?

Sama to nevyhledávám, ale přišla jsem třeba k Divokým historkám, to jsem se bavila skvěle. Nerada bych ze sebe dělala intelektuála, který opovrhuje nízkými žánry, ale spíše na to nemám kapacitu a čas. Ale z kina bych neodešla.

Třeba Hvězdné války jste viděla?

Ne, to jde úplně mimo mě… Snažím se mít přehled o dokumentech a hraných filmech s přesahem k dokumentu a taky o politickém dění a společnosti. Takže se třeba dívám na zprávy na Nově, čemuž se můj muž vždycky diví. A já mu říkám, že tak lépe porozumím některým svým hrdinům. To říkám jako takový symbol. Byť třeba Hvězdné války určitě také ovlivňují mé hrdiny, tak na to jsem už kapacitu nenašla. Vím, že o něco přicházím, ale ještě k tomu prostě nedošlo.

Máte film, který se Vám líbí, ale trochu se za to stydíte?

Třeba Jih proti Severu, to jsem kdysi hrozně prožívala. Nejde o špatný film, ale je to přece jen trochu limonáda.

Jih proti Severu (foto: Magic Box)

Současný film

Máte přehled o tom, co u nás vzniká?

Dívám se na české filmy kvůli Českým lvům. Jako pro členku akademie je to moje povinnost, takže vidím skoro všechno. Většinou to sleduji kolem Vánoc, to mám ráda.

V posledních letech se mluví o kvalitativním úpadku českých hraných filmů a naopak vzestupu dokumentů. Třeba podle mě jsou snad čtyři z pěti nejlepších tuzemských filmů loňského roku dokumenty.

To je potěšující. Dokumenty jsou výrazně levnější a i náročný dokument stojí méně než hraný film. Velká část energie tvůrců je bohužel stále věnovaná financování. Zároveň to možná souvisí s méně kvalitními scénáři, na přípravu je pořád dost málo peněz. To se teď má zlepšovat, chystají se změny ve Fondu kinematografie. Já nikdy neměla ambice dělat hrané filmy, sleduji to jen jako divák. Přála bych si, aby ty filmy byly dobré.

Zhruba před deseti či patnácti lety jsem se snažila s kolegy přispět ke změně zákona o kinematografii. Filmy byly financovány z výnosů reklam soukromých televizí a výnosů v kinech. V okolních zemích k tomu byl přidáván stejný balík ze státního rozpočtu, a o to jsme usilovali. Trvalo to nekonečně dlouho a během debat s politiky se objevovaly argumenty jako: „Vždyť se podívejte, jak hrozné filmy vznikají, na tohle chcete víc peněz?“ A my jsme říkali, že to vzniká z toho důvodu, že to jsou levná nízkorozpočtová díla a na náročnější právě nejsou finance. A kritici zase říkali, že lidé na náročnější filmy nechodí, tak proč na to dávat peníze… Byly to nekonečné diskuze. Obzvlášť v té době mě odsudky českých filmů mrzely. Zákon se ale přece jen časem změnil, tak uvidíme.

Manželské etudy po 35 letech (foto: Česká televize)

Myslíte, že ty aktuálně slabší roky českého filmu jsou zapříčiněné tím financováním, nebo nemáme silnou generaci?

Nevím, jestli to takhle dokážu pojmenovat. Špatné financování roli určitě hraje. U aktuálně úspěšnějších kinematografií, třeba Poláků nebo Rumunů, je to financování lepší. A pak je to princip sněhové koule – vznikne jeden úspěšný rumunský film, ten je chválen na festivalech, začne tam panovat lepší atmosféra a postupně se tvoří lepší filmy. Podobným způsobem kdysi vznikla česká nová vlna, pomohly jí i ohlasy ze zahraničním festivalů. Teď se tu nic tak výrazného nedělá. Je to škoda a nevím, jak z toho ven. Třeba „Křižáček“ jde úplně navzdory všemu, tak ten je asi na festivalech úspěšný, ale těžko říct, jestli tahle cesta bude lákat ostatní. Není to totiž divácky moc vděčné. Oproti tomu ty rumunské filmy jako třeba 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny ocenili diváci i kritika. Takže bych viděla cestu v pravdivých sociálních dramatech. Nebo třeba Toni Erdmann, ten mě taky nadchl. Je zábavný, silný a se společenským přesahem.

Dělat filmy je prostě drahé, a když se to nepovede, tak zase dlouho trvá, než se člověk dostane k další práci. Jiné umělecké činnosti jsou finančně méně náročné a možné pochybení lze rychleji napravit, ale u filmu to jde těžko. Třeba u Fondu kinematografie jsou u vyplňování žádosti i kolonky o předchozí tvorbě, tak to může udělat problémy.

Média

Stává se vám často, že vás někdo pozná?

Je to kuriózní, ale teď v poslední době ano. Překvapuje mě to, vždycky jsem si myslela, že dělám takovou práci, při níž je člověk ze své podstaty nenápadný. Asi se to teď trochu změnilo. Je to hrozně milé, protože lidi zpravidla reagují pozitivně. Když mě pozná někdo, kdo má ke mně nějaké výhrady, tak asi nic neřekne – nebo se to alespoň nestává. Ti s výhradami se shromažďují na sociálních sítích. A některé ty výkřiky jsou strašlivé.

Čtete si je?

Ne že bych to cíleně vyhledávala, ale třeba teď k Manželským etudám byla řada článků, tak jsem se dívala na ty diskuze pod nimi a některé komentáře byly opravdu hrozivé. Je to depresivní, akorát se s tím nic nenadělá. Ono to tak bylo jistě i dřív, akorát o tom člověk nevěděl, takže mě to zase tolik nedeptá.

Dříve jste se s takovými názory nesetkávala? Lidé si to nechávali pro sebe?

Občas někdo napsal do televize dopis, ale bylo to minimálně. To se s dneškem nedalo srovnat. Takže to je takový fenomén doby, že se dozvíte zpětné vazby v celé šíři.

Manželské etudy po 35 letech (foto: Česká televize)

 
Před časem jsme měli rozhovor s Janou Počtovou. Říkala, že Vás považuje za velmi trpělivou osobnost a že ona takhle pracovat nedokáže. Souhlasíte s tím?

Ano, ale není to tak, že bych začala dělat časosběrné dokumenty, protože jsem trpělivá. Bylo to spíše opačně; vracela jsem se ke svým deníkovým zápisům a zajímala mě ta pravda každého jednotlivého dne. Když člověk na něco zpětně vzpomíná, tak už ví, jak to dopadlo. Takže mně napadlo nějak tu formu deníkových zápisů spojit s filmem. První časosběrná aktivita byla, že jsem točila asi rok film o narození dítěte a jak to ženu změní. A tak mě napadlo sledovat i to dítě, co se s ním a s jeho rodinou bude dít dál. Z toho časem vznikl film Soukromý vesmír, skutečně mě k metodě časosběrného natáčení ale nasměrovaly až Manželské etudy.

Nevadí mi dlouho točit a nemít výsledek, což je pro většinu mých kolegů asi problém. Potřebují mít pocit čistého stolu. Zatímco já mám pořád rozdělaných několik projektů a stále něco běží. Nikdy nemám čistý stůl, to je podstatné, a nevadí mi to. Takže asi v tomto směru asi trpělivá jsem. Ale nevím, jestli to je zrovna pocta, být vyhlášená nejtrpělivější režisérkou.

V 80. letech během natáčení Manželských etud, to jsem měla dvě malé děti a ve volných chvílích jsem hodně pletla. Spousta žen tehdy pletla, protože nic hezkého nebylo k sehnání. A v tom pletení jsem byla hrozně netrpělivá. Už jsem to chtěla mít hotové, tak to leckdy skončilo tak, že byl u svetru jeden rukáv kratší. Takže asi nejsem trpělivá ve všech směrech, což mě samotnou překvapilo. Nedokázala bych mít něco rozpleteného a nedodělat to.

Nejste psycholožka, ale přesto se na Vás spousta lidí obrací se vztahovými otázkami – koneckonců, i včetně mě. Desítky let natáčíte o vztazích, tak Vás to do té role trochu pasuje.

Hrozně nerada bych byla považována za nějakou odbornici na lidské vztahy. Těmi jsou psychologové a sociologové, ti na to mají školu, já jen pozoruji prostřednictvím filmu. Rozhodně bych nechtěla nějak povyšovat svůj laický pohled. Stává se, že se leckdo prohlásí odborníkem a rozumí všemu. Do téhle kategorie bych se nerada zařadila.