Vývoj díla

Ke svým dokumentům si píšete deníky. Jakou přesně mají souvislost s Vaší prací?

Časosběrné natáčení deník jaksi napodobuje. Život se skládá z osobních a veřejných témat, zachycených aktuálně v určitý den, bez odstupu. Samozřejmě každý náš hrdina to má uspořádané trochu jinak. Třeba Katka veřejné dění vůbec nesledovala, neměla ponětí, že jsou třeba nějaké volby; byla uzavřená ve své drogové bublině. V Manželských etudách ale zase jeden muž celkem intentzivně sleduje politické dění, je to jeho téma a v posledních dílech se k tomu vyjadřoval. Po odvysílání se strhla debata, že tím prosazuji určité politické názory, ale já nikomu témata nepodsouvám. Každý z našich protagonistů vždy mluví o tom, co je pro něj aktuálně důležité.

Procházíte si zpětně, co jste do deníků napsala?

Občas ano, ale ne nějak často. Žádný systém v tom není. To ostatně ani v natáčení, které nemá přesný řád. Takový lehký „chaos v mezích možností“, jako v životě. Ve světě existuje několik podobných časosběrných projektů jako dělám já. Ve Velké Británii je to třeba projekt 7 Up Series, který začal v šedesátých letech. Bylo vybráno 14 sedmiletých dětí z různých sociálních vrstev, které jsou od té doby vždy po sedmi letech natáčeny. Počáteční otázka byla, nakolik sociální prostředí ovlivní jejich život. Něco se natočilo, a pak se k nim filmaři vrátili opět po sedmi letech. Tam je periodicita a struktura jasně daná. A stále to běží. Zajímavé je, že hlavní postavou tohoto projektu je Michael Apted, jinak i docela známý režisér hraných filmů.

Co máte v nejbližší době v plánu?

Stále mám rozdělanou řadu časosběrných projektů, aktuálně asi čtyři nebo pět. Pak bych se zase ráda vrátila k těm už dokončeným. To už jsem několikrát udělala, akorát je třeba vždy zajistit nové financování. A taky distribuci. Příběh Reného byl uváděn jako celovečerní film v kinech. Teď točíme jeho pokračování. To ale těžko může být další celovečerní film, na to distribuce není připravená. Tím pádem to musí být televizní projekt a je potřeba domluvit financování a uvedení s Českou televizí.

To jsem se chtěl taky zeptat. Jak se rozhodujete, který materiál použijete pro kina a který pro televizi?

Já už asi deset let spolupracuju s producentskou společností Negativ. Dělají dobré filmy a jsou respektovaní. S nimi společně domlouváme, co by mohl být film pro kina, financují časosběrné natáčení, určují strategii. Společně jsme už udělali řadu filmů pro kina, ale některá pokračování budeme teď směřovat do televize. Filmové projekty mají ještě tu výhodu, že se dají nabízet na mezinárodní festivaly snáze než ty televizní. Tak tam bývá i mezinárodní přesah.

Hlavním problémem toho, co dělám, je, že se prostě jedná o atypické projekty. Jak se třeba uvede pokračování Reného? Odvysílají v televizi nejdříve první film a následně tu druhou, novou část? Chápu, že všechny velké instituce jsou zvyklé na určité normy, a jakmile se objeví něco jiného, je to potřeba řešit. Ale teď v lednu byly v České televizi uvedeny „Manželské etudy“, taky hodně atypický projekt, a s dobrým ohlasem od diváků.

Manželské etudy po 35 letech (foto: Česká televize)

Když vidíte ty různé osudy, říkáte si už během natáčení, že tohle bude hit? Nebo to zaznamenáváte, jak to přichází?

Platí druhá možnost. Takhle nikdy neuvažuji a leckdy jsem překvapená, jak co na diváky působí. Nedá se to odhadnout, někdy je to vážně překvapení. Třeba na konci druhé etapy Manželských etud nešťastnou náhodou srazil vlak dceru Marcely. Nečekala jsem ale, že se lidé začnou na Marcelu skládat, aby se mohla vrátit z Českého Brodu do Prahy. A vybral se skoro milion korun. To mě, při vší té hrůze, hrozně potěšilo.

Jindy jsem se zase před kamerou pohádala s hlavním hrdinou filmu Jakubem Špalkem a následně to vyvolalo silné negativní reakce diváků vůči mně. Já jsem tu scénu do filmu použila s tím, že z toho moc sympaticky nevyjdu, ale to je součást života filmaře. Ovšem nečekala jsem, že ty emoce budou tak vyhrocené.

Takže motivy přicházejí samy.

To je podstata časosběrného natáčení. Všechno přichází nečekaně a vůbec nevíte, co bude dál. Věčná nejistota.

Ve svých filmech se moc nezabýváte sociálním okolím lidí. Neděláte rozhovory s kamarády či příbuznými svých hrdinů.

Takový je prostě formát – lidé sami vyprávějí, co chtějí. Přijde mi, že když se ostatní vyjadřují k protagonistovi, je to takové neživotné. Když za vámi někdo přijde, abyste o někom něco řekli, nejspíš řeknete něco zaobaleného a ve frázích. Nebo je to o vašem úhlavním nepříteli a vy povídáte, jak je to hrozný člověk. Ale těžko na kameru o někom řeknete něco smysluplně ambivalentního. Nemám to ráda a vyhýbám se tomu.

Občas se objevují otázky, jestli časosběrně netočit politiky. To ale podle mě není možné, protože ta autocenzura je tam velmi silná. Politici totiž nejspíš cenzurují i přítomnost, nejen minulost. Úplně unikátní byl film kojegy Pavla Kouteckého „Občan Havel“. Jednak v tom, že Havel byl unikátní osobnost, navíc se také domluvil s lidmi, kterým věřil a před kterými byl úplně otevřený. A také se dohodli, že to bude zveřejněno nejdříve pět let po konci prezidentského období. Vše bylo dodrženo, takže on neměl žádné obavy, ale myslím, že takový dokument už by dnes nikdo nenatočil, a to ani jinde na světě. Politici si nemohou dovolit absolutní otevřenost jako jiní respondenti.

Helena Třeštíková (foto: Negativ)

Natáčíte jinak, když víte, jestli materiál bude použitý pro film, nebo do televize?

Ne, ta metoda je úplně stejná. U většiny mých filmů pro kina byl nejdříve kratší první tvar pro televizi, a následně jsme na něj po čase navázali a z dalšího natáčení pak vznikl celovečerní film. Většinou to bylo tehdy, když mi protagonista přišel zajímavý a autentický a s dalším natáčením souhlasil. Také mám jen určitou kapacitu, kolik toho můžu dělat. Jeden čas jsem měla asi dvacet rozjetých příběhů, ale ta energie přece jen časem trochu ubývá.

Podle čeho se rozhodujete, že právě v tuto chvíli ten příběh ukončíte a bude z toho film?

To vůbec není na mně, záleží na producentských dohodách. Když se zahájí financování, tak se stanoví termín, do kdy to musí být hotové.

Už se Vám stalo, že něco muselo být hotové, ale říkala jste si, že kdybyste ještě třeba rok mohla natáčet, tak by to bylo mnohem lepší?

Někdy se může požádat o prodloužení financování třeba o rok, když očekávám, že se to bude zajímavě vyvíjet. To se už taky stalo. Ale nejde to prodlužovat donekonečna. Kdybych byla sama sobě investorem, tak by to bylo jiné – filmy by vznikaly podle citu. Ale není to nic, co by mě děsilo, taková je prostě realita.

A dokázala byste to sama ukončit?

To vlastně nevím. Zatím jsem to nemusela nikdy řešit.

Hmyz (foto: CinemArt)

S těmi financemi je to vůbec zajímavé. Jan Švankmajer po svém novém filmu Hmyz říkal, že na něj sháněli peníze sedm let. A že je to jediný důvod, proč se jedná o jeho poslední film. Je mu 83 let, a když si představí, že by další takovou dobu sháněl peníze, a pak začal natáčet, tak to pro něj nemá smysl. Ale že to není nedostatkem nápadů či chuti. Říkal jsem si, že když peníze musíte řešit i Vy nebo pan Švankmajer jakožto nejznámější a nejuznávanější filmaři, tak to bude hodně složité.

V mých aktuálních projektech teď finance řeší producenti ze společnosti Negativ. Dřív jsem to dělala sama, to bylo hrozné. Jsem ráda, že se teď o ty finance nemusím starat. Máme v podstatě dva hlavní zdroje – Českou televize a Fond kinematografie. Jenomže u televizních tvarů jako jsou třeba Manželské etudy je problém žádat fond, protože ten podporuje vysloveně kinematografická díla. Takže zbývá Česká televize, a ta má svoje škatulky třeba na hodinový dokument. A nám to většinou nestačí, protože časosběrné projekty jsou obvykle náročnější. Točí se víc dní než u běžných dokumentů, jelikož nevíte, kterým směrem se bude příběh ubírat, a také je delší práce ve střižně; materiál je nasnímán trochu chaoticky, a tak to chce víc času. Ale vždycky se to nějak vyřeší...

Co je podle Vás Váš nejlepší a nejhorší film?

Nespokojená jsem se spoustou svých filmů. Když se na ně dívám zpětně, tak chyby vidím a trpím. Za zásadní věc považuji Manželské etudy, protože mě nasměrovaly, ale jejich druhou část v roce 2005 jsem stříhala ve velmi omezených časových podmínkách, tak tam vidím ty chyby. Čas na střih je důležitý. Největší mezinárodní úspěch měl René, dostal takzvaného evropského Oscara a nic víc si asi nejde přát. Je tam revoluce, divoké devadesátky i zajímavý vztah mezi protagonistou a režisérem. Když se ale dívám na filmy ze svých počátků, tak jsem zdrcená. Často o sobě říkám, že jsem chodící pochybnost, protože o všem, co dělám, pochybuji a nevěřím si. Ne tak moc, aby mi to bránilo něco dělat, ale ta pochybnost je všudypřítomná a není to vlastně nic moc příjemného..

Jaké máte stále ještě nesplněné sny?

Aktuálně mě čeká práce, která se od časosběrů liší, ale neřekla bych, že zrovna tohle je nějaká moje nenaplněná ambice. Jedná se o dokument o Miloši Formanovi, což se bude do určité míry podobat práci s Lídou Baarovou. Pan Forman už totiž nechce být natáčen, necítí se zdravotně dobře. Bydlí už pořád v Connecticutu a už před třemi lety, když jsme se viděli, se moc dobře necítil. Ale on i jeho rodina jsou ochotní najít rodinné filmy, fotografie a informace z archivu. Takže to bude spíše střihový dokument, ale existuje obrovské množství materiálů o něm, a toto by je mělo sumarizovat. Je tam ambice, aby to mělo i filmovou hodnotu, aby se nejednalo jen o sumář informací. I ve filmu „Zkáza krásou“ o Lídě Baarové jsme se snažili použít střihové postupy, které by nahradily obecný komentář k jejímu životu. Opět to budeme dělat společně s kolegou Jakubem Hejnou.

(pozn. redakce: Rozhovor samozřejmě proběhl před pár týdny, tedy před včerejším úmrtím Miloše Formana.)