Tvoje tvorba se dost klikatí, od Furianta k Nagano Tapes je poměrně dlouhá cesta skrz několik žánrů a formátů. Oslovil tě dokument, nebo to byla jen další věc, kterou sis chtěl osahat a vyzkoušet?

Pro mě je důležité, aby mě bavil samotný proces. To většinou přichází ve chvíli, kdy mám před sebou výzvu nebo problém, od kterého se nemůžu odtrhnout. Pak jsem schopný nad tím strávit hrozně moc času, který je pak snad na výsledku vidět. Kdyby mě nebavilo sledovat, jak mi ten který projekt vzniká pod rukama, vůbec bych se tím nezabýval. Výsledek je samozřejmě taky důležitý, ale oproti procesu vzniku s ním člověk stráví podstatně míň času. S The Nagano Tapes to bylo stejné. Nezačal jsem úvahou, že bych chtěl natočit dokument. Když se ale taková možnost objevila, nadchla mě výzva vytvořit filmový svět prakticky jen z archivů, protože jsem to nikdy před tím nedělal, a cítil jsem, že je to pro mě nejlepší způsob, jak tento příběh dokážu vyprávět. Kdyby mi ve stejnou chvíli někdo nabídl natočit tentýž přiběh jako hraný film, odmítl bych, protož jsem věděl, že to, co chci říct, řeknu v tomto případě nejlíp skrz archivy a rozhovory. Je mi upřímně jedno, jestli se tomu říká dokument nebo hraný film. Jde mi o to najít z mého pohledu nejvhodnější formu, jak daný příběh a jeho témata komunikovat s divákem. A to může být klidně minisérie, krátký film, mobilní aplikace nebo videohra. 

Můžeš nám prozradit, co chystáš teď a jak je na tom před dvěma lety vysněný celovečerní Furiant, jež v podobě krátkého filmu dobyl právě zmíněný Sundance?

Musím to uvést na pravou míru: nikdy nešlo o celovečerní verzi krátkého filmu v tom klasickém slova smyslu. Od začátku jsme počítali s tím, že to bude jiný příběh, že se bude odehrávat o dvacet let později, kdy samozřejme události z minulosti ovlivňují postavu Stroupežnického, ale nejde o jejich převyprávění. Za tu dobu, co se scenáristou Janem Smutným scénář vyvíjíme, prošel příběh řadou proměn a vzniklo mnoho velmi odlišnych verzí, než jsme objevili ten správný směr. Často to u mě funguje tak, že jsem spíš schopný říct, čím ten konkrétní film nemá být a díky tomu se postupně vyjeví, čím má být. Někdy to jde velmi rychle, někdy to trvá. Mně to většinou trvá. Takže film s pracovním názvem Bohemian Rhapsody je stále ve vývoji a nedokážu říct, kdy vznikne. Je dost možné, že mezitím natočím něco jiného. Opravdu to nemám přísně nalajnované, že tohle musí být pvní film a přesto nejede vlak. I proto pracuju na víc projektech zároveň, ať už českých nebo zahraničních, a ono se časem ukáže, který je další na řadě. 

Všichni jsme na nějakých filmech vyrůstali, ale kdybys měl jmenovat tři, které si s chutí pustíš i dneska a připomenou ti, proč ses vlastně na tuhle dráhu vydal?

První, co mě napadá, je South Park. Je pravda, že první tři nebo čtyři sezóny si znovu nepouštím, jinak ale kdekoli a kdykoli, včetně jejich videoher. Když bych měl říct ještě dva další filmy, které jsem viděl dejme tomu do patnácti let a které si dodnes pouštím, byl by to například Battle Royale od Kinjiho Fukasaku nebo Total Recall od Paula Vehoevena. Samozřejmě jich je ale mnohem víc. 

Ještě jednu trojici... prozraď nám pár jmen - může jít o herce, producenty, nebo třeba kameramany - se kterými bys chtěl v budoucnu spolupracovat, nebo alespoň zajít na pivo.

Já takhle dopředu nepřemýšlím nad tím, s kým bych chtěl spolupracovat. Jde spíš o to, kdo by se hodil pro konkrétní projekt a jestli by měl nebo měla zájem. Když se vrátím nemotorným obloukem k The Nagano Tapes, řekl bych, že nemá cenu vzít do týmu hráče jen proto, že ho obdivuju a pak ho nechat sedět na střídačce, protože se ke zbytku týmu nehodí. Jinak na pivo bych teď nejradši šel s kamarády, které jsem dlouho neviděl. Kdyby to ale šlo, vzal bych je do baru, kde by byl jako bouncer Dwayne Johnson, na pódiu by hrál Russell Crowe, Nicki Minaj by učila Kanye Westa míchat drinky, Nicolas Cage by byl na rande s leguánem, Lars von Trier by brečel nad lahví vodky, Quentin Tarantino by zažíval orgasmus, protože někdo vykřikl Rio Bravo!, Crowea by na pódiu vystřídal Tom Cruise jako drag queen, Christopher Nolan by vysvětloval Kubrickovi, že všechno je to sen ve snu a Kubrick by mu za to dal pěstí, a Steven Soderbergh by obcházel stoly a rozdával Criterion Collection filmu, který zachycuje, co se v tomto baru stane za hodinu, protože stříhá rychleji, než běží čas. V takovém baru bych chvíli vydržel.