Co se týče rozhovorů, sehnali jste před kameru všechny tváře z vašeho seznamu, nebo někdo vyloženě odmítnul? Kolik se toho vlastně do finálního sestřihu nedostalo? Je finální stopáž předem daná, nebo ji považuješ za ideální?

Bohužel se nám nepodařilo sehnat všechny. Chtěl jsem mít ve filmu kromě českých hráčů taky dva až tři hráče z každého ze tří hlavních soupeřů, tedy z USA, Kanady a Ruska. Nakonec jsem byl rád, že jsme měli aspoň jednoho nebo dva, protože spousta hráčů odmítlo. Největší ztrátou byl asi Wayne Gretzky. Byli jsme v kontaktu s jeho agentem, který nám přislíbil rozhovor s Waynem během NHL Awards v Las Vegas. Když jsme tam ale dorazili, agent přestal komunikovat. Jeden večer jsme s producenty nastupovali do výtahu a v něm se zjevil Gretzky. Oslovili jsme ho, jestli by byl ochotný natočit krátký rozhovor o Naganu. Bohužel nás znovu odkázal na agenta. Na druhý den jsme na Gretzkyho různě naráželi v restauraci nebo na baru, ale nikdy k rozhovoru nesvolil. Čtyři dny jsme měli v hotelovém pokoji připravené kamery a zatímco já jsem natáčel s různými novináři, producenti se snažili Gretzkyho přesvědčit. Bohužel marně.

I tak se nám ale podařilo natočit skoro třicet rozhovorů z nichž se některé do filmu vůbec nedostaly, protože bylo potřeba nepřekročit délku 75 minut. Na začátku se dokonce počítalo spíš s tím, že film bude mít jen 52 minut — jednak proto, aby se vešel do televizní hodiny a taky proto, že tu byla jistá obava, že delší film, jehož cílová platforma je především web, diváci nedokoukají, protože čím delší film, tím větší šance, že diváka něco rozptýlí a vypne to. Na druhou stranu mě právě tohle lákalo: zkusit natočit film, který ti nedá příležitost přepnout okno prohlížeče a proletět Facebook nebo maily a zároveň nebude prvoplánově efektní. Hrubý střih měl skoro tři hodiny, které jsme s Jakubem Vansou stáhli na 74 minut, tedy televizní hodinu a půl a tu jsme odevzdali producentům jako první verzi. Nikdo neměl problém s tím, že je to delší, protože to bylo zábavné. Jelikož se ale film prodává do různých televizí, bylo potřeba, aby délka odpovídala klasickým televizním formátům. Kdybych chtěl film ještě delší, musel by mít 90 minut, aby odpovídal televizní dvouhodině. 90 minut už by ale podle mě bylo moc na to, aby film bavil i někoho, koho hokej vůbec nezajímá, což byl další z cílů, které jsem si vytyčil. 80 minut by možná bylo lepší, ale zkrátka jsme potřebovali 75 nebo 90 minut.

Dnes večer poběží The Nagano Tapes i v České televizi. Liší se nějak tahle verze od té, která je k dispozici online? A myslíš si, že by se takový dokument "uživil" i v kinech?

de o stejnou verzi, která je online. Jediná verze, která musela být odlišná od té online, byla verze pro americkou NBC, protože v USA mají jiné standardní délky kvůli většímu prostoru pro reklamy. Zatímco v Evropě je televizní hodina 52 minut, v USA je to 44 minut. Televizní hodina a půl je v Evropě 75 minut, zatímco v USA je to 68 minut. Stanice NBC nám naštěstí umožnila výjimku mít film dlouhý 70 minut a navíc mají pravidlo, že jimi vysílané filmy nesmí mít tradiční závěrečné titulky, takže jsme ve výsledku film zkracovali jen nepatrně. Šlo však jen o jednorázovou záležitost a oficiální verze je ta online. Myslím, že je škoda, že Olympic Channel nechtěl film uvést v českých kinech. Nejenže by se tu určitě, jak říkáš, “uživil”, ale ten kolektivní zážitek z kina by mu mohl přidat ještě další rozměr. Myslím ale, že víc než o výdělek jde Olympic Channelu o to, aby se dostal do povědomí a aby diváci, kteří se k filmu dostanou, prozkoumali i další obsah webu a ideálně se k němu vraceli.

Teď trochu odbočíme. Máš za sebou studium na FAMU, ale i na univerzitě v kanadském Montrealu. Dokázal bys nějak pojmenovat, co by se od sebe mohly obě instituce navzájem naučit?

Je důležité říct, že škola, na kterou jsem v Montrealu chodil, není univerzita. Dokonce nemá v tamní filmové komunitě nejlepší pověst. Jelikož jsem ale v té době byl už přijatý na FAMU, musel jsem přerušit studium, což bylo možné udělat jen na dva roky. Potřeboval jsem proto najít školu, jejíž studium netrvá dýl. Nemohl jsem jít na klasického tříletého bakaláře, pokud jsem si chtěl nechat otevřenou možnost vrátit se na FAMU bez přijímaček. Musel jsem proto v Montrealu volit nižší stupeň vzdělání — něco jako je u nás VOŠka. Akademické studium filmu v Kanadě neznám. Škola, na které jsem byl, měla za cíl, aby se její studenti buď dostali na univerzitu, nebo aby byli schopní najít práci na nějaké asistentské pozici. Z toho důvodu byla zaměřená čistě prakticky, což mi tenkrát vyhovovalo. Nevznikaly tam skvělé filmy, ale mohl jsem si vyzkoušet všechny pozice od režie přes kameru a střih až po zvuk.

FAMU je oproti tomu od začátku rozdělená na katedry. Od prvního dne jsi prostě kameraman, režisér, střihač atd. s tím, že se studium na jednotlivých katedrách dost liší. Obecně se to ale tehdy na FAMU neslo v duchu určitého elitářství v tom smyslu, že nám bylo řečeno, že už jen svým přijetím na tu školu jsme dokázali něco velkého, s čímž jsem naprosto nesouhlasil a působilo to na mě hrozně nesympaticky. V Montrealu to bylo víc lůzrovské, všichni věděli, že skoro nic neumí, ale baví je to. Bylo nám řečeno: “Prostě jste tady, chtěli byste točit film, ok, není to nemožné, ale musíte si to prošlapat pěkně zespoda a podle toho, jak budete pracovat a jaké budete mít štěstí, se v té hierarchii dostane výš nebo níž, ale každý si to můžete splnit.” V posledních letech jsem s FAMU ztratil kontakt, takže nevím, jaká je současná situace, ale tehdy se nezdálo, že by cílem FAMU bylo vychovat filmaře pro praxi, ale filmaře-autory. Chápu pro a proti obou přistupů, ale nerozumím tomu, proč by nemohly být “vyučovány” na jedné škole. Film samozřejmě není jenom byznys ale taky není jenom umění, na to je přiliš drahý a je k němu potřeba příliš mnoho lidí, zároveň je navázaný na podporu institucí a investorů — teď nemluvím o filmu, který vzniká na koleně, kdy je ještě jeden člověk schopný udělat všechno sám s vlastní technikou.

Film má zkrátka mnoho podob a představa, že některý druh filmu je víc než jiný, není podle mě příliš užitečná. Fungující kinematografie je podle mě ta, která je schopná produkovat dobré filmy všeho druhu, což se u nás neděje. FAMU si zvolila tzv. “autorský film”. Přiznám se, že jsem nikdy neslyšel uspokojivou definici autorského filmu, často se nevědomě míchá s arthousem, čímž vylučuje možnost existence autorského filmu v mainstreamu, ale budiž, dejme tomu, že autorský film je méně komerční a víc umělecky a festivalově orientovaný film — pak by tedy česká kinematografie měla mít dobré výsledky aspoň v této rovině, což bohužel nemá. České filmy nevyhrávají velké festivaly, dokonce nejsou pravidelně ani v oficiálních soutěžích. Samozřejmě beru to, že hodnocení filmu je subjektivní a nepřijetí na festival nutně neznamená, že daný film nemá žádnou uměleckou hodnotu a naopak. Jenom chci říct, že je škoda opájet se lokálním úspěchem a nemířit za naše hranice, protože tu podle mě ten potenciál je.

Co bys vzkázal mladým tvůrcům, kteří se rozhodují, jestli jít na FAMU, do Písku, nebo jen točit pro radost do šuplíku nebo na YouTube?

Určitě by se neměli rozhodovat podle mě nebo kohokoli jiného. Cesty jsou různé a filmová škola samozřejmě není podmínka, aby se z někoho stal filmař. FAMU nebo FAMO můžou být stejně tak ke škodě jako ku prospěchu. Když nejste na filmové škole, musíte hledat možnosti, jak se vzdělávat a točit sami, což je dnes jednodušší než kdy dřív a může to být svobodnější. Když na ní naopak jste, myslím, že je dobré snažit se rozpoznat, čím konkrétně vás může posunout dál a všechno ostatní filtrovat. Já jsem prošel několika institucemi a nelituju toho, protože jsem díky tomu potkal spoustu lidí, se kterými dodnes spolupracuju nebo kteří mě inspirují. Pokud chce někdo točit filmy, musí najít vlastní způsob, jak to zkrátka začít dělat. Někdo má víc štěstí, má od malička prostředky, někdo jiný potřebuje pomoc od filmové školy, někdo si vystačí s mobilem a starým notebookem. Každopádně nemá smysl točit do šuplíku. Vždycky je dobré dotáhnout film dokonce, ať už je výsledek jakýkoli, ukázat ho aspoň pár lidem, poučit se z chyb a začít znovu.