The Nagano Tapes je jedním z pěti olympijských dokumentů ze série Five Rings Films. Jak ses vlastně k téhle prestižní produkci pod dohledem Franka Marshalla dostal?

Byl to v podstatě řetězec šťastných událostí, který začal v roce 2015, kdy měl na festivalu v Karlových Varech premiéru můj krátký film Furiant. Tam si ho všimli pořadatelé festivalu v Torontu a tam zase někdo z festivalu Sundance, kde film získal cenu za nejlepší režii. Díky tomu se objevil v různých článcích, což vedlo k tomu, že Google producentům zobrazil moje jméno, když do vyhledávače zadali “Czech film director award”. Pak proběhlo několik telefonátů o tom, jestli bych měl zájem film točit a pokud ano, jak bych si to představoval. Já jsem film točit chtěl a producentům se můj koncept zamlouval. Pak už to šlo rychle.

Před dvěma lety si po úspěchu Furianta na Sundance mediálně vyletěl vzhůru i v českém tisku. Co na to čeští producenti, chtěli tě ulovit na řekněme komerčnější tvorbu, byly tam nějaké nabídky, které se neodmítají?

Bylo zajímavé sledovat, jak se liší přístup zahraničních producentů a produkčních společností od těch českých. Zahraničí reagovalo rychleji. V podstatě hned po premiéře ve Varech mě kontaktovalo několik manažerů s tím, že by mě chtěli zastupovat. To se pak ještě umocnilo, když byl oznámen seznam filmů přijatých na Sundance. Vybíral jsem z několika možných manažerů a agentů a nakonec jsem si ještě před Sundance vybral, takže jsem hned po festivalu absolvoval spoustu takzvaných “general meetings” s producenty různých společností a filmových studií v Los Angeles. Rok před tím jsem pomalu nedoufal, že Furianta na některý velký festival vezmou a najednou jsem seděl v kanceláři 20th Century Fox, Sony, Disney a dalších.

Bral jsem to s rezervou, protože v podstatě šlo jen o to říct si, že o sobě víme a kdyby jedna nebo druhá strana měla projekt, který by toho druhého mohl zajímat, dáme si vědět. Ale i tak to pro mě byl velký zážitek. České produkce mě většinou kontaktovaly až po Českých lvech, tedy dva měsíce po Sundance. Taky to nebyly konkrétní nabídky, spíš “general meetings” po česku. Výjimkou byl Tomáš Hrubý a Pavla Kubečková z nutprodukce, kteří se se mnou sešli už po Torontu, aby zjistili co mám dál v plánu. Nakonec jsou to oni, s kým teď v České republice spolupracuju na dalších věcech — ne kvůli jejich rychlosti, ale protože si rozumíme v tom, co chceme dělat.

V recenzi jsem trochu samolibě napsal, že dokument vznikal "pod přísným dohledem zkušeného producenta Franka Marshalla". My recenzenti holt občas domýšlíme, ale teď rád nechám vysvětlit tebe, jestli jsem si vymýšlel hodně nebo málo.

Přísný dohled nebyl. Ale je pravda, že jsem měl na začátku podobnou představu. Když člověk poprvé podepisuje smlouvu, ve které se píše, že právo na “final cut” mají producenti, které pořádně nezná, přepadne ho obava, jak to nakonec dopadne. Naštěstí to v tomto směru dopadlo dobře. K natáčení a ke scénáři jsem nedostal vůbec žadné poznámky. Až během střihu proběhla tři kolečka připomínek — jak od producentů, tak od Olympic Channelu. Co se týče konkrétně Franka, jeho role spočívala ve výběru námětu a režiséra a pak mi samozřejmě taky posílal poznámky ke střihu a hudbě. Spousta připomínek byla super, s jinými jsem nesouhlasil. I v takovém případě jsem ale vždy slyšel jen něco jako: “My to vidíme takhle, ale ty jsi režisér, musíš se rozhodnout sám”.

Chtěl bych se ještě trochu věnovat samotné přípravě. Měl si nějaké vzory sám o sobě a existuje nějaký mustr, podle něhož budou vypadat i další dokumenty ze série Five Rings Films, nebo jste jako tvůrci dostali víceméně volnou ruku?

Olympic Channel chtěl vytvořit něco, čemu se říká “signature series”, podobně jako má například ESPN své 30 for 30. I tam se ale jednotlivé filmy od sebe často liší, ať už délkou nebo provedením. Některé jsou na můj vkus hodně macho: stříká z nich testosteron, jsou vizuálně našlapané, dynamicky stříhané na epickou hudbu. Jiné jsou minimalističtější, jako například O. J. Simpson: Made in America. Pokud tedy bylo něco mou inspirací, pak O. J. Jinak ale žádný mustr nebyl, měl jsem opravdu víceméně volnou ruku. Například když jsem na začátku prezentoval svůj koncept natočit film poskládaný jen z rozhovorů a archivních záběrů, měli producenti obavu, že to nebude zábavné, že bychom měli s některými hráči natočit klasické dokumentární scény z jejich současného života.

To se mi moc nezdálo, protože mě víc bavila představa, že se celý film odehrává v minulosti, a věřil jsem, že to dokážu utáhnout z archivů, pokud se nám podaří sehnat všechno, co potřebujeme. Na druhou stranu jsem s tím neměl žádné zkušenosti a nejsem člověk, který si nenechá poradit. I proto jsem nakonec souhlasil s tím, že pár takových scén natočíme a uvidíme, jak to bude ve střižně fungovat. Když jsem odevzdával první verzi střihu, žádnou z těchto scén jsem nepoužil. Producenti souhlasili, že to bez toho bude fungovat a už jsme se k tomu nikdy nevraceli. Každý film v této sérii bude ale určitě trochu jiný. Druhý díl o kubánském boxerovi Teofilo Stevensonovi režíruje Peter Berg, takže předpokládám, že to bude větší “Amerika”.

Jak to bylo s přístupem k materiálům, dostali jste se ke všemu, co jste potřebovali? Kolik hodin záznamů jste museli projít a co byl největší úlovek, o kterém se ti před začátkem hledání ani nezdálo?

Práce s archivy byla jedna z věcí, které mě lákaly nejvíc. Musím ale přiznat, že i když jsem čekal, že to nebude snadné, nedovedl jsem si představit, jak komplikované to ve skutečnosti je. Byl to určitě risk, protože ten film je na archivech postavený. Chtěl jsem, aby výsledek fungoval trochu jako stroj času, který tě přenese do minulosti. Proto bylo potřeba mít co nejmíň “mluvících hlav” a co nejvíc archivů, které jsou nakonec ve filmu v poměru 4:1 vůči mluvícím hlavám. Chtěl jsem, aby byl divák do jisté míry v úžasu, co všechno se podařilo sehnat. To se snadno řekne, ale hůř provádí. Do některých archivů jsme měli osobní přístup, do jiných jsme mohli jen posílat určitá klíčová slova a čekat, co nám pošlou. A když nepřišlo nic zajímavého, muselo se začít znovu. Materiál, který chodil, byl pouze v malé kvalitě a s vodoznakem, z toho jsme museli vybrat, co se hodí a až když jsme měli finální střih, mohli jsme začít řešit licenci a zaslání master souborů v plné kvalitě. A to nemluvím o tom, že archivy byly v různých formátech, rozlišení a frameratech, které bylo potřeba přepočítávat s co nejmenší ztrátou.

Byl to celé zkrátka velmi dlouhý proces, během kterého jsme museli pracovat často jen s takzvanými “placeholdery”, což jsou záběry, které jen drží místo pro jiné, lepší záběry, které jsme se mezitím snažili sehnat. Dohromady nám se střihačem Jakubem Vansou prošlo střižnou zhruba 600 hodin materiálů z archivů televizních stanic CBC, CBS, NBC, TSN, z České televize a TV Nova, ale taky z NHL, Krátkého filmu a ruského Net-Filmu. Další velká část archivů pocházela pochopitelně přímo z Mezinárodního olympijského výboru, který Olympic Channel založil. Nakonec jsme se naštěstí dostali ke všemu podstatnému, i když mě například mrzelo, že nám NHL zakázala ukázat některé tvrdé střety, protože dnes nechtějí hokej zobrazovat jako krvavý sport, přestože je to prostě historický fakt, že tomu tak v devadesátých letech bylo.

Už po mailu jsme spolu mluvili o pár podezřele moderně vypadajících záběrech, které v dokumentu jsou. Mohl bys čtenářům přiblížit, o co šlo, a jak se k vám tenhle materiál vlastně dostal?

To jsou právě záběry z archivu MOV. Z těch jsem byl od začátku nadšený. Pro každou olympiádu vzniká něco jako “oficiální film”. Jednou za čas MOV tyto filmy zpřístupní, jinak ale leží v archivu. Myslím, že jeden z důvodů proč Olympic Channel vznikl, bylo postupně tyto i další archivy nějak využít. Záběry, o kterých mluvíš, byly v Naganu natáčeny na kamery IMAX. Ty, které byly použité v oficiálním filmu, byly už zdigitalizované, ale většinu jsme znovu skenovali v rozlišení 8K. Jelikož je výsledný film pouze v HD, bylo možné do těchto obřích záběrů zoomovat podle potřeby, což bylo pro střih skvělé. Tyto IMAX záběry se objeví ve filmu ve větší míře na třech místech: v úvodní “split screen” sekvenci, pak na začátku kapitoly “Tape 4: The Dream Tournament” a pak na začátku zápasu s Ruskem. Právě kvůli této třetí pasáži jsem s IMAX záběry šetřil, aby až v tuto chvíli měly na diváka největší emocionální dopad.