pozn. redakce: Následující text sepsal náš dlouholetý uživatel KARLOS.

Zhruba za týden tu máme další Oscary, takže jsem se rozhodl, že vám (konečně) udělám jasno ve zvukových kategoriích. Proč? Protože mi pokaždé trhá srdce, když se někdo ptá, proč má zvuk dvě kategorie (Nejlepší zvuk a Nejlepší střih zvuku), a také kvůli tomu, že mu většina lidí přikládá úplně minoritní hodnotu. Bez pánů, dam a slečen ze zvukových oddělení by ovšem v sálech bylo o dost nudněji, takže si ty dvě kategorie opravdu zaslouží.

Předně je důležité si uvědomit, co je filmový zvuk a především jak vzniká. Na rozdíl od obrazové složky je mnohem víc amorfní a materiál z placu tvoří jen nepatrnou část výsledného zvuku - nezřídka se takový materiál nepoužívá vůbec. Abychom celou věc trochu zjednodušili, prozatím vynechejme hudbu a pojďme si přečíst všeobecný základ.

Zvukový mix se skládá z několika složek – dialogy, ambientní ruchy (ty se dál dělí na ruchy vydávající postavy - tzv. Foley) a vše ostatní z okolí, zvukové efekty (zvuky z reálného světa neznámé) a hudba. Start procesu výroby filmového mixu je jasný – dané zvuky se musí nahrát. V tom „žádná“ věda není, tedy alespoň ne v základní složce - v dialozích. Ty se buď zachytí přímo na place, anebo se zpětně nahrají v postsynchronech, jež se využívají zejména u materiálu z exteriérů.

Technické řešení záznamu není až tak důležité jako fakt, že jde v této fázi o jediný zdroj zvuku - vše ostatní je nejen odpadní materiál, je to materiál dokonce nežádoucí. A byť se to zdá úplně praštěné, všechno, co na place zvukaři nechtěli nahrát, si nahrají v postprodukci sami. A často velmi složitě.

A nemusí jít nutně o blockbuster s milionem výbuchů. Ty jsou samozřejmě nejnáročnější a z hlediska vytváření speciálních efektů jde o vrcholovou disciplínu. Vykouzlit charakteristický zvuk T-Rexe je kumšt, o tom žádná. Stejně jako nahrát kompletní brnění Rytířů od kulatého stolu, nebo dodat šťavnatost miliontému výbuchu Míši Baye. Ovšem i ty „méně hlasité“ filmy často potřebují vykouzlit zvukovou kulisu tak, aby diváka obklopila atmosférou, a jejich tvorba může být úplně stejně náročná.

Všechny tyto činnosti zahrnuje oscarová kategorie střihu zvuku. Dříve bylo její označení jako „Speciální zvukové efekty“ a ještě dřív „Střih zvukových efektů“. Já vím. Ve zkratce o to, vyrobit všechny chybějící zvuky a přiřadit je k požadovaným obrazovým dějům. Proto v této kategorii často naleznete i operátory zvukové techniky z placu (lidově „zvukaře“), stejně jako lidi, co běhají po zoo, nahrávají všechno od papouška až po cikády a po nocích se z toho snaží vytvořit vrznutí mimozemské ledničky. Dlouhá léta zvukaři bojovali o samostatnou kategorii pro Foley, ale to bohužel neklaplo, a tak je i tento druh umění započítán do střihové kategorie. Největší šanci na úspěch mají samozřejmě ti, kteří pro každý projekt tvoří originální knihovnu zvuků a nechodí moc často do archivů.

A proč tedy slůvko „střih“? Protože každý zvuk musí znít ve správnou chvíli a ve správnou chvíli také musí umlknout. Je logické, že je v této kategorii dialogový asynchron naprosté tabu, ale o to primárně nejde. Množství zvukových složek se může ve špičkách blížit k tisícovkám a běžně se operuje se stovkami samostatných zvuků. Představte si to jako když máte na stole stovky (či tisíce) papírů a všechny musíte seřadit a obstřihnout podle modrého puntíku. Ano, zvukaři mají k dispozici moderní počítačové střižny, na rozdíl od obrazového střihu se však jedná o paralelní střih mnoha složek. Tu sošku si proto zaslouží, ne že ne.

A co ta druhá kategorie, čistokrevný zvuk? Mysteriózno je na vrcholu a představivost nejedné mysli jede na plné obrátky. Nejde ovšem o nic nepochopitelného. Jakmile je celá zvuková stopa nahrána, jde se k mixážnímu pultu a ručně se určuje, v jaké hlasitosti budou jednotlivé stopy znít. V tomto momentě už musí být přítomna hudba (která podstupuje prakticky stejné kolečko a má i vlastní mixáž, takže finálový mix zpravidla pracuje s hudbou jako s jednou stopou), tak aby si každá složka vysloužila své místo na slunci.

Pokud by se zvuky nezmixovaly, vznikl by neposlouchatelný mišmaš. Zpravidla je nejdůležitější dialog, a aby byl srozumitelný a dobře slyšitelný i při zvukově nabitých sekvencích, jednoduše se upřednostňuje i v případech, kdy by v reálné situaci zcela zanikl. Troufám si tvrdit, že devadesát devět čtenářů ze sta nezažilo válečnou vřavu, ale pro reálný příklad do těchto vod ani zabrousit nemusím. Stačí si pustit scénu ze Social Network, kdy si hrdinové povídají na bujarých večírcích a zpravidla jim jde nádherně rozumět. Zároveň však musí být dosaženo efektu hlasité hudby, a právě v tom skví umění mistrů zvuku.

Intenzita jednotlivých složek se musí průběžně měnit. Tu se upřednostní to, jinde ono, a změny nesmí být posluchačem registrovány. V opačném případě si totiž uvědomí, že se ze zvukem manipuluje. I toho se ale hojně využívá, nejčastěji jako podtrhnutí výrazného zvukového efektu.

V neposlední řadě má mixování zvuku ale funkci selektivní. U nejnáročnějších zvukových kulis jsou přítomny stovky zvuků a mnohé mají tu vlastnost, že pokud budou hrát společně s jinými, takzvaně se slijí dohromady. Zvuková stopa má nepostradatelnou vypravěčskou schopnost, a proto je důležité zvolit, který zvuk je žádoucí a který je nepotřebný. O střih se nejedná, ale analogicky je mix zvuku srovnatelný právě se střihem obrazovým. Jde o finální ladění, co má divák slyšet a co je naopak přebytečné.

V tomto náhledu je pak možno kategorii Nejlepší střih zvuku přirovnat ke kategorii Nejlepší kamera, která je jeho obrazovou obdobou. Jen s tím rozdílem, že Zvuk na rozdíl od Kamery sdružuje množství profesí, které mají v obrazové složce vlastní kategorie - ať už jde o Nejlepší výpravu nebo o Nejlepší vizuální efekty.

I díky tomu je Vám snad jasné, že by byla jedna zvuková kategorie málo. Tahle filmová složka má totiž nepopiratelnou tvůrčí hodnotu, a vážně nejde jen o to, aby měli pánové od mikrofonů a mixážních pultů jednu sošku navíc. Jak by to vypadalo bez těchto šikulů si pak není problém poslechnout. Stačí si pustit nějaký druhořadý český film (třeba Lídu Baarovou, ta měla svého času velmi slušnou pověst neposlouchatelného tracku) a možná si řeknete, že jsou ty dvě zvukařské kategorie ještě málo.