Považujete se za fanboye? Já ano. A víte, co to slovo vlastně znamená? Skládá se ze dvou anglických slovíček. Fan - tedy fanoušek a boy - tedy kluk. Na tomto místě vám nechci sdělit, že vymíráme. To rozhodně ne. Jenom události posledních měsíců a let jasně ukazují, že nejsme tím hollywoodským hybatelem, za kterého jsme se dlouho pokládali. Hollywood na nás kašle. Proč?

V továrně na sny vždy platilo, že jediný důležitý ukazatel filmového úspěchu je, jestli se film dostane do černých čísel a vydělá peníze. V návaznosti na to se výkonní producenti bránili nařčení, že jsou šovinističtí rasisti, kteří nemají rádi důchodce. Byl to tuším George Clooney (teď ten přesný citát bohužel nemohu najít), který se před pár lety nechal slyšet, že kdyby Hotel Rwanda vydělal v Americe 200 milionů dolarů, dočkáme se během dvou let tuctu filmů nahlížejících z různých úhlů na všechny genocidy světa. Ne že by snad chamtiví studioví hlavouni neměli svědomí. Akorát se každý večer nezpovídali v kostele, ale ve své účtárně.

Dá se říct, že pro fanboye jako takové všechno odstartovaly Hvězdné války v roce 1977. Hollywood velmi rychle zjistil, že největší blockbustery stojí a padají s teenagery mužského pohlaví, kteří si doma hrají s modely Malého Sokola a po večerech střílí vzduchovkou na slepice ve stylu Ramba. Jistě, třeba Steven Spielberg se pyšnil tím, že na jeho filmy chodí do kin všechny generace. Fakticky pokaždé jste se však mohli dočíst, že jeho filmy starší generaci připomínají toho „kluka“, který hledá dobrodružství s dobrým koncem.

Co se žen týče, tak ty byly postaveny na vedlejší kolej. V osmdesátých letech chodily houfně na hughesovky (alespoň ten Snídaňový klub si všichni naordinujte povinně), Hříšný tanec a další, ale blockbustery a největší filmy byly šity na míru právě těm mladým fanouškům – klukům. Svou největší slávu právě v této době zažívali Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone. Nemluvě o nekonečných hororových sériích z ranku Halloweenu a Pátku třináctého, které pokaždé startovaly v kinech. Což je v případě takových béčkových hororů (a neber si to prosím Mr. Hlade osobně) věc dnes skoro nepředstavitelná.

Afroameričané? Ti měli svého Shafta, Eddieho Murphyho, v devadesátkách úřadujícího a společensky uvědomělého Spikea Lee a později i toho Tylera Perryho. Na tomto místě jistě chcete zařvat: „Zapomínáš na Jamese Camerona s Ripleyovou a Sarah Connor. Zapomínáš na Bladea…“. Nezapomínám. Ale byť je samozřejmě super, že ženy a černoši byli hlavními hrdiny velkých filmů, stejně to byl produkt stvořený na míru té hlavní a nejdůležitější skupině diváků. Tedy klukům (mužům) mezi 15-25 lety. Právě ti táhli Hollywood za největšími zisky a nebylo to jenom kvůli penězům za vstupenky. Tato relativně úzká skupina diváků totiž zároveň skupovala VHS (později DVD a Blu-ray), hračky a šály s podobiznami jejich hrdinů.

Kdybych řekl, že se po roce 2000 všechno změnilo, tak bych lhal. Hollywood sice velmi rychle zareagoval na měnící se tužby námi řešených diváků, protože Slye a Arnieho (samozřejmě teď trochu přeháním) nahradily Matrixy a Páni prstenů, následovaní nekonečnými komiksovými franšízami marvelácké a DC provenience. Ženy byly u studiových strážců pokladničky postaveny na vedlejší kolej. Pokud bych měl najít výjimku potvrzující pravidlo, tak to bude Harry Potter. Jako hrdý člen českého fanklubu jsem chodil na exkluzivní projekce dostupné jenom fanouškům v kostýmu a právě tady jsem s radostí zaregistroval zbrusu novou sortu diváků. Tzv. „fangirls“.

Proč se na začátku nového tisíciletí začalo (velmi pomalu) ono zaměření Hollywoodu měnit? Protože u knížek ono rozdělení na fanboys a ten zbytek prostě neplatí. Potterovky četli všichni, a kdo ví, jestli to procento holek a žen nebylo dokonce většinové. Tento trend pro mě osobně naplno potvrdila až série Hunger Games - a na tomto místě bych se chtěl pochválit, že svoji tezi nemusím postavit na „specifické“ knižní sérii Stmívání. Katniss Everdeen totiž vzala multiplexy útokem a vy si na ten březnový pátek léta páně 2012 jistě dobře vzpomínáte. Kino bylo narvané slečnami držícími v ruce jejich oblíbenou knížku s mladou hrdinkou. Já osobně jsem se o existenci Hunger Games dozvěděl právě od jisté zrzavé slečny. Jaká to změna oproti roku 1999, kdy jsem kamarádku v osmé třídě marně přesvědčoval, aby se mnou šla na Matrix. Ani ta Trinity ji neobměkčila.

Pojďme teď využít trhliny v časoprostorovém kontinuu a přesuňme se do současnosti. Statistika nuda je, ale tahle od MPAA má cenné údaje. Uvádí totiž, že je k dnešnímu dni 50 % návštěvníků kin ženského pohlaví. Já toto numero musím potvrdit. Že budu argumentovat obvyklou podezřelou, tedy Wonder Woman z minulého roku? Ale co vás vede. Není to tak dlouho, kdy jsem byl v kině na hororu To. Odhadem 60 % obecenstva bylo ženského pohlaví. Pánové byli v menšině. Mluvíme tu o hororu! Možná ještě více šokující pro mne byla návštěva osmičky Rychle a zběsile. Čekal jsem sausage párty, ale v sále seděly desítky zástupkyň něžného pohlaví.

Je to jednoduché. V době, kdy musí kina bojovat o diváky s Netflixem, Video on demand službami a pirátstvím, je studiová úlitba fanboyům prostě příliš velký luxus. Filmy se musí točit pro každého a fenomén „fangirls“ je vidět na každém kroku. Začněte třeba tím, že se podíváte na nějaké video z Comic-Conu - na internetu je k dispozici nespočet záznamů ze začátku tisíciletí. Porovnejte si, kolik žen se tenkrát ptalo na nějakou „nerd“ otázku svého oblíbeného hollywoodského herce. A teď skočte do minulého roku. To je rozdíl, co?

Ona jmenovaná Wonder Woman je potom jen logickým vyústěním, nikoliv příčinou. Brzy nás (nakonec na Netflixu) čeká Anihilace s Natalií Portman, ambiciózní (a drahá) sci-fi rozprávka černošské režisérky Avy DuVernay V pasti času s vycházející hvězdičkou Storm Reid, nový Tomb Raider a Jennifer Lawrence vábící špiony do své postele v Rudé volavce. A to jsme prosím pěkně jenom u filmů, co startují během následujících několika týdnů! Do budoucna potom musím zmínit nástup Captain Marvel s tváří Brie Larson, sólovku Black Widow a desítky dalších (byť ještě třeba neoznámených) filmů. Ženy prostě vládnou. Nejenom v životě, ale nově i v kinech.

Že by fanboye semlely jenom zástupkyně něžného pohlaví? Samozřejmě nesmíme zapomínat na černochy. Black Panther jasně ukázal, že jsou Afroameričané neskutečně silná cílovka. Všem na tomto místě doporučuji četbu předposledního Civalova tržebního reportu. V tom se dozvíte, proč je Hollywood na pokraji revoluce a proč se právě tahle menšina dočkala svého blockbusterového mesiáše. Za sebe na tomto místě napíšu, že to pro ně bude ještě běh na dlouhou trať a rozhodně to neznamená, že se v následujících měsících dočkáme pěti černošských blockbusterů. Změny si žádají svůj čas. Ale přijdou.

Co dodat na závěr? Všem doporučuji zamyslet se nad tím, co se děje v nových Star Wars. Kdyby fanboyové vládli světu, jako tomu bylo posledních pár dekád, tak se rozhodně nedočkáme Kylo Rena. Leckdo vám řekne, že je to prostě otřesný padouch. Řada diváků v něm ale vidí spíš zajímavého antihrdinu, který reflektuje nevyrovnané fanboye a jejich zuřivé výlevy na internetu.

No a pak tu máme Lukea Skywalkera, který v Posledním z Jediů řeší věci daleko účinněji než machrováním a hrubou silou. Hollywood, respektive Disney, totiž pochopil, že mu tento přístup (pravděpodobně) projde a nám na tomto místě nezbývá, než to celé přijmout za holý fakt. Můžeme se nám to nelíbit, můžeme na to nadávat, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme udělat. A teď mě omluvte, jdu si pustit Komando.