Rimsy:
Moje maminka nikdy fascinaci filmem nepochopila. „Je to jen mrtvý celuloid,“ říkala a raději malého Rimsyho tahala do divadla. Zamlada jsem byl proto odkázán na televizi a především časy, kdy rodiče usnuli zaslouženým spánkem pracující třídy. Tak jsem asi v osmi letech viděl Od soumraku do úsvitu a byl navždy poznamenán. Z nějakého pro mě dodnes ne zcela jasného důvodu byl však z drsnější produkce povolen aspoň Arnie, což do mého jinak poměrně šťastného dětství vneslo noční můry v podobě Predátora i Terminátora, zároveň však pohladilo dětské srdíčko díky Dvojčatům, Juniorovi a Policajtovi ze školky. Ke kinům však byla ještě dlouhá cesta. 

Prvním kouskem, který jsem si mohl vychutnat na velkém plátně, byla právem zapomenutá disneyovka Goofy na výletě. Když o tom tak přemýšlím, vlastně moc nechápu, jak jsem se k lásce k filmům nakonec dostal, trvalo to však další zhruba dekádu, než jsem začal pronikat do přítmí kinosálů. Pak už to ale jelo – studentská finanční nouze mě vehnala do jednosálovek a menších kin obecně. Asi i proto mám k nim nostalgický vztah a do Aera, Oka, Atlasu či Světozoru se vždycky rád podívám. Dojemné, že?

Mr. Hlad:
Co si vzpomínám, před nástupem multiplexů jsem v Liberci zažil čtyři kina. V Máji jsem byl tuším na Pejskovi a kočičce, do Adrie mě táta vzal na kreslené Želvy Ninja a pak tam chrápal na celý sál a s kamarádem a jeho mámou jsme tam vyrazili na King Kong žije (sedmdesátkový King Kong byl pro sedmiletého Hlada naprosto zásadní filmová věc a sequel potřeboval vidět), ale u pokladny nám řekli, že jim shořela kopie. Ani jedno z kin ale po revoluci dlouho nevydrželo. No a pak jsme měli Lípu a Varšavu. 

Na Lípu mám dobré vzpomínky v tom, že právě tady jsem viděl Jurský park a dinosauři mě nadchli tak, že jsem začal filmy sjíždět výrazně poctivěji. Navíc se tady častěji pouštělo na balkón, který mi subjektivně v osmi letech připadal hrozně velký a hrozně cool. Po rekonstrukci dostala nové sedačky, přišla o balkón, ale nástup kin bohužel nepřežila. Srdcovka pro mě však byla vždycky Varšava. 

Do ní jsme chodili na Vinnetoua a filmy s Gojko Mitičem a právě tady si během nejsmutnější scény ve Sněhurce a sedmi trpaslících moje mrňavá ségra skřípla prsty do sedačky a začala řvát na celý sál. Viděl jsem tu i Medvědy, snad vůbec prvním film, na kterém jsem byl v kině a úvodní scéna se smrtí medvědice mě psychicky poznamenala navždycky. No a pak tu byl bar Barrandoff, kde jsem v pozdějším věku strávil pár hezkých večerů a dokonce slavil i maturitní večírek. Ve Varšavě jsem viděl Matrix, chodil na filmy z Febiofiestu nebo Projektu 100 a užil si bondovku Jeden svět nestačí, po jejímž konci jsme řešili jen a pouze trailer na filmový South Park, který před ní běžel. 

I tohle kino mělo skončit, ale nakonec se tak nestalo. Díky nadšení severočeských patriotů se povedlo zrekonstruovat sál, kde se dnes promítají především dokumentární věci a konají přednášky a koncerty, otevřela se tu stylová kavárna a organizují se tady různé besedy. Varšava i navzdory městu, které na ní ostentativně kašle, funguje a dokázala se přizpůsobit jednadvacátému století i faktu, že do nejbližšího multikina je to asi pět minut chůze. Popravdě nikdy jsem v tomhle „novém“ kině nebyl, začalo fungovat až potom, co jsem se ze severu odstěhoval. Ale určitě jsem rád, že šlape. V Liberci to kultura nikdy snadné neměla a podobné projekty město potřebuje. Určitě víc než mistrovství světa v lyžování.