Užíváním této stránky souhlasíte s všeobecnými podmínkami.
Tato stránka používá cookies.

Téma: Kina našeho mládí


ikona
Mr. Hlad
kino aeromoviezonetéma
Kam jsme chodili na Matrix, Arnolda, Vinnetoua, umění i filmové klasiky?  

Dvacet let, které v těchto dnech slaví naše oblíbené pražské kino Aero, nás donutilo trochu bilancovat. Jednadvacáté století možná patří na první pohled multiplexům a zvlášť v Praze, kam nás všechny osud a práce zavály, má člověk pocit, že pokud kino nemá alespoň pět sálů, není to kino. To je samozřejmě blbost a nejen Aero neustále dokazuje, že malá kina mají svoje kouzlo. Mají vlastní ksicht, atmosféru a styl, chodí tam trošku jiné publikum a divácký zážitek bývá obvykle trošku jiný než v narvaném sále s lidmi, co se cpou popcornem. I dnes si do malých kin najdeme cestu a poměrně často, ale v minulosti člověk vlastně jinou možnost neměl. A bylo to boží! A teď vám prozradíme, kam jsme chodili nejraději.  

Imf:
Chlapci z malých měst to mají snadné, ale co okresní přebor? Naštěstí v Ústí nad Labem za mého mládí taky byly jenom jednosálovky, takže to můžeme vzít hezky popořadě. Jako capart jsem se v rámci města dost stěhoval, vlastně každé tři roky, takže tím jsem si také rozšiřoval povědomí o ústecké nabídce biografů. Ústí bylo v tomhle směru dost pestré, ale středobodem mého teen života se stalo kino Hraničář, které bylo tak významné, že po něm dokonce pojmenovali autobusovou zastávku. Jako první tu měli Dolby Stereo i Digital, takže jsem tu trávil mládí. Když už jsem pak psal recenze, vždycky jsem si na zadní stranu vstupenky cestou domů (autobus jezdil na Severní Terasu a později na Střekov cca 15 minut) načrtnul půdorys článku a nejdůležitější postřehy. 

 

Občas jsem zašel i do Kulturního domu chemiků, což bylo obstarožní kino se sedačkami v jedné rovině, ve kterém se věčně netopilo a na menší filmy si člověk musel koupit tři lístky, aby se vůbec promítalo. Ale viděl jsem tu v premiéře Prci, prci, prcičky, prvního Bladea, a taky remasterované Star Wars v roce 1997. Zmínit bych mohl ještě Malé kino na Severní Terase, ale tam byl program prachbídný, za zmínku stojí snad jen Street Fighter, na kterého jsme s kamarádem dotáhli úplně cizího člověka z ulice, protože jinak by se promítačka nerozjela. Hraničář později koupil přímo Falcon (distributor) a hrály se tu premiéry. Co sem se tam nachodil na Den nezávislosti, Skálu, Mission: Impossible, Con Air nebo Tváří v tvář. 

 

To byly zlaté časy, kdy jsem si už mohl dovolit chodit do kina za vlastní (honoráře) a zároveň jsem měl pořád ještě dost volna. Jednosálovky měly svoje kouzlo - zdobné dekorace, tvrdé sedačky, nevrlé uvaděčky a 100+1 obrazových defektů, když si promítač trochu přihejbal. Některé mi chybí víc, některé míň, ale při mírné odosobněnosti digitálních sálů v dnešních multiplexech na ty časy komunistických kulturáků občas vzpomínám se slzou v oku.

Cival:
Éru jednosálovek (a zároveň celý svý mládí) jsem strávil v Brně, takže sál svýho srdce musím vydolovat právě z historie tohohle New Yorku Moravy. První zážitky mám spojený s kinem Kapitol u Maliňáku, kde jsem svoji cinefilní dráhu zahajoval díky sedmdesátkovýmu King Kongovi. A chodil tam pravidelně i další roky – užil jsem si Novou naději ve Speciální edici, prohluboval znalosti v rámci Projektu 100 třeba na Občanu Kaneovi, narkoleptické Smrti v Benátkách nebo vražedné Mazací hlavě a symbolicky uzavíral svou brněnskou-komorní diváckou dráhu na prvním Rychle a zběsile. Bylo toho hodně. 

 

Ty nejintenzivnější zážitky mám spojený asi s kinem Scala, která díky Masarykově univerzitě a Aerofilms utěšeně funguje i v současnosti, a kde jsem zažil třeba hurónský salvy smíchu na celovečerním Mr. Beanovi a naprosté davové u vytržení díky prvnímu Matrixu. Opakovaně. Víc než třeba legendární kino Art mi pak v srdci zůstává paradoxně sál u Bílého domu, kam by nikdo za filmy plánovaně nechodil, protože technické vybavení bývalo vždy druhořadé – ale když vám tu v předpremiérách v rámci Febiofestů promítali Tygr a drak nebo Klub rváčů, šla úroveň zvuku stranou a vítězila jednoznačně síla filmu samotného. 

 

Nejblíž mi ale přesto byla kina, která mi… byla nejblíž. Geograficky. Pár stovek metrů od baráku. Jednak kino Morava, kde jsem se smál i brečel u Forresta Gumpa, nebo se solidně bavil u Mužů v černém, hlavně pak ale nepříliš útulné a nepříliš vzhledné kino Jadran, které po svém zániku bylo chvíli podřadným hudebním klubem a posléze ještě podřadnější vietnamskou tržnicí. V devadesátkách se tam ale servírovalo to nej z popkultury: Ano, tady jsem viděl Batmana s Robinem. Tady mi promítli druhý Jurský park a já přesvědčoval sám sebe, že se pekelně nenudím. Ale zároveň mě tu s celou famílií rozemlelo Statečné srdce. Tady jsem z první řady hltal Titanic, se školou viděl Četníka a četnice nebo se nechal bavit Emmerichem – v osmi ostrým Měsícem 44, ve třinácti kulervoucím Dnem nezávislosti. Kino Jadran na mě zanechalo fatální následky a já jsem rád, že se o ně můžu dělit s nadějí, že se podobně necháte nakazit i vy, i když holt v éře multiplexů.

© copyright 2000 - 2024.
Všechna práva vyhrazena.

Registrace

Nemáte svůj účet? Registrací získáte možnosti:
  1. Komentovat a hodnotit filmy a trailery
  2. Sestavovat si žebříčky oblíbených filmů a trailerů
  3. Soutěžit o filmové i nefilmové ceny
  4. Dostat se na exklusivní filmové projekce a předpremiéry

Zapomenuté heslo

Pokud jste zapomněli vaše heslo nebo vám nedorazil registrační e-mail, vyplňte níže e-mailovou adresu, se kterou jste se zaregistrovali.

Přihlášení


Registrace