Formát u nás startoval téměř před pěti lety s premiérou prvního Hobita a šlo doslova o exkluzivní záležitost. V multikině Park Hostivař ho nový provozovatel Premiere Cinemas nainstaloval pouhý půl rok po oficiálním startu technologie. Od této doby ho provozovatelé kin zavádí velmi opatrně, zpočátku díky pozvolnému rozjezdu formátu, především v množství titulů, které je možno zahrát, posléze kvůli výrazné finanční náročnosti, započítávající nejen prvotní investici do hardwaru, ale také pravidelné nemalé licenční poplatky. Přesto nyní formát nalezneme v pěti městech (po Praze také v Olomouci, Ostravě, Českých Budějovicích a Teplicích), v sedmi multikinech a v jednom jednosálovém kině. Pokrytí je tedy přijatelné. Takže co je to vlastně za technologii a proč je kolem ní takový povyk, respektive proč byste měli ten povyk dělat zrovna Vy? Dolby Atmos je trojrozměrný prostorový zvuk využívající zvukových objektů s velkoryse nastavenými reprodukčními limity. Ano, tuto větu rozvedu v následujících odstavcích.

Pokud jste žili v domnění, že jste doposud na trojrozměrný zvuk chodili, pak jste na omylu. Chodili jste na zvuk prostorový, ale pouze "dvourozměrný". Klasické systémy ozvučení vždy pracují pouze v jedné horizontální rovině, takže se dá říct, že jsou ekvivalentem obrazového 2D obrazu. Ve spoustě případů je to zcela dostatečné řešení. Dolby Atmos spolu s konkurenčními systémy (v těchto dnech z praktického hlediska pouze 12.1 zvukový systém IMAXu) tento prostor rozšiřují o třetí osu, zvuk tedy přichází i z míst nad hlavou posluchače. Je tak ekvivalentem obrazového 3D.

Rozšíření o další prostor ovšem není jedinou devizou Dolby Atmos. Nároky kladené na hardwarovou instalaci jsou mnohem přísnější, než u těch běžných. Ve zkratce to znamená tyto věci - systém musí ustát vysoké hlasitosti, mít schopnost zahrát extrémní dynamické změny zvuku a mít velké výkonové rezervy, to vše bez náznaku zkreslení a zhoršení reprodukce. Vysoká hlasitost je vždy odvozená od velikosti prostoru, ovšem i díky tomu, že se systém instaluje zpravidla do největších sálů, musí být většinou enormní. Akustická dynamika následně určuje, jak moc agresivní poslech může být. Konstantní vysoká hlasitost ještě neznamená agresivitu, v pravdě ji po chvíli "přestanete" vnímat jako hlasitou. Ony akustické změny naopak vnímáme nejvíce (minimálně co do intenzity) a čím je tato změna větší, tím ji vnímáme i jako hlasitější.

Běžné kinosály mají dynamický rozsah o 102 dB. Neznamená to celkovou hlasitost, ale rozdíl mezi nejhlasitější a nejtišší částí zvukového mixu - například slyšitelný rozdíl mezi šuměním větru a libovolnou explozí. Pokud bude hrát hlasitě ono šumění větru, slyšitelný rozdíl mezi ním a výbuchem bude maximálně o těch 102 dB. Rozsah je to obrovský a pro vaši hrubou představu - běžné televize Vám tento rozdíl většinou zahrají o rozsahu přibližně 80 dB. Že je rozdíl 22dB nějak málo? Decibelová stupnice není lineární, ale logaritmická - což znamená, že se s každým decibelem roste víc než u předcházejícího. Dolby Atmos má dynamické rozpětí o 126dB. Těch bonusových 23 dB ve výsledku znamená obrovské zvýšení dynamiky a další navýšení maximální hlasitosti, aby byl případný rozdíl vůbec reprodukovatelný. Podobných hodnot momentálně dosahuje také IMAX, proto jsou oba systémy ze zvukového hlediska považovány za enormně agresivní a někteří provozovatelé na tuto skutečnost začali preventivně upozorňovat diváky. Ostatní parametry jsou již takříkajíc automatické - čistota přednesu i jeho korektnost - vše je na maximálních hodnotách tak, aby systém plnil funkci prémiového produktu.

No a co jsou ty zvukové objekty? Je to poslední střípek do mozaiky, která tvoří ultimátní systém. Je to systém, který již není pevně vázaný na konkrétní poslechový prostor. Platí to ovšem pouze teoreticky a pravděpodobně až při budoucí generaci, či revizi systému. Prozatím se musíme spokojit se systémem kombinovaným, který je postavený na klasickém systému několika kanálů tak, jak je doposud známe, doplněné o ony zvukové objekty, kterých může být v jeden moment na 128.

Funguje to následovně - mistr zvuku vše, co považuje za vhodné, zakomponuje do klasického mixu, ať o 5.1, 7.1, nebo 9.1 kanálech. Zpravidla je to hudba a většina dialogů, potažmo i nějaké efekty, které jsou prostorově neutrálně dané. Vše ostatní, respektive to, co si to žádá, se přesune na pozici zvukového objektu. Tento objekt je tedy normální a běžný zvuk, jen s tím rozdílem, že není definovaný v prostoru jednotlivými kanály, ale metadaty, která říkají, kde se má v prostoru nacházet. Při samotné reprodukci procesor, který dekóduje tento mix, určí přesnou polohu podle parametrů, které má předvolené z počáteční kalibrace. To znamená, že sál může být jakkoliv veliký či technicky realizovaný, tento zvukový objekt bude na té pozici, jakou mistr zvukař zamýšlel.

Aby tato myšlenka byla přetavena do dokonalosti, jsou pro běžnou instalaci řady surroundových reproduktorů zadních a bočních (ale i stropních) kanálů rozděleny na jednotlivé a samostatně hrající reproduktory. Čili tyto reproduktory mohou hrát tak, jak dobře známe (najednou jeden konkrétní kanál), anebo jednotlivě, pokud to zvukový objekt vyžaduje.