Darren Aronofsky je režisér, který se se svými hrdiny nikdy moc nemazal. A je fuk, jestli to byli závisláci v Requiem za sen, zoufalec Mickey Rourke ve Wrestlerovi nebo oscarová Natalie Portman v Černé labuti. Před třemi lety zkusil větší film, jeho Noe ale svět neuchvátil, a tak se letos vrací s psychologickým hororem matka!, ve kterém se sešli Jennifer Lawrence, Javier Bardem, Michelle Pfeiffer nebo Ed Harris. A zatímco zámořští kritici film milují, diváci mu nemohou přijít na chuť. Jak se líbil redakci MovieZone?

Jak to vidí KarelR:
Řada lidí bude naštvaná, zhnusená a těžce iritovaná, ale za mě pecka. Aronofskyho matka! ukazuje svět z pohledu slušných dívek, s nimiž je zametáno na každém kroku, a kdyby se náhodou začaly bránit, měla by je společnost za necitlivé a sobecké pipiny. V rámci filmu je to samozřejmě celé přehrocené a Aronofsky ve finále otočí volume někam na 300%. Všechno, co se tu děje, je ale dokonale výstižné a rozhodně to patří na velké plátno. Pointa je v tom, že se matka! doslovně netýká každého – existují miliony vztahů, které prostě fungují úplně jinak. Jako niterný náhled do jedné dynamiky, jejíž existenci se svět pokouší ignorovat, je to ale fascinující a brilantně nepříjemný zážitek, jemuž bych zatraceně přál vyšší tržby a tudíž i hlasitější mediální debatu.

Jak to vidí Cival:
Ani náhodou. Aronofsky zase jednou propadl přesvědčení, že je velký filosof a může natočit všeobjímající výpověď o nástrahách umělecké tvorby, komplikovanosti soužití muže a ženy a vlastně i o celospolečenské posedlosti úspěchem, a to formou alegorie vtěsnané do jednoho jediného baráku. Výsledkem je ale místy až směšné podobenství. Sice řemeslně perfektní, technicky vycizelované a herecky nadstandardní, ale svým přepáleným vyzněním fakt až na hraně parodie.

Půdorys je nosný a rozjezd slibný, ale přetavení do celovečerního tvaru je na jednu stranu tak jednoduché a v jednotlivých vrstvách náznakové a ploché, na tu druhou zas naopak doslovné a polopatické, že jsem fakt nestíhal, co si autor šlehl. Úplně je cítit, jak v téhle formálně našlapané manýře s rádoby skandálním závěrem fakt vidí odraz sebe sama jako velkého autora, co dělá ryzí umění s nekonečným přesahem. Uff.

Jak to vidí Rimsy:
Je to divný a naprosto chápu zděšení spousty diváků. Aronofsky servíruje další ze svých velkolepých děl, které se snaží uchopit širokou paletu témat v líbivém kabátku. Na mě to ale fungovalo. Archetypální postavy rodičů, specifika mužsko-ženského pohledu na svět, politické náznaky… je tam prostě tak moc všechno, až je dost obtížné si z toho vyzobat něco pro sebe. Což ostatně i sám Aronofsky zhruba ve dvou třetinách tematizuje. Chvílemi si nelze nevzpomenout na Fontánu, tentokrát však v mnohem sevřenějším pojetí, kdy většinu času sledujeme skrz vyděšenou Jennifer Lawrence okolní dění. To je zprvu hodně poklidné, přesto se daří budovat atmosféru, že něco je ve vzduchu. Závěrečná půlhodina je naopak neuvěřitelně nakopnutá a přepálená a jistě spoustě lidí nesedne. Já mám ale Aronofskyho styl i vzletnou poetiku rád, takže jsem se na téhle vlně těžko uchopitelného podivna svezl moc rád.

Recenzi čekejte velmi brzy.