Remasterovaná 3D verze, která momentálně nastupuje i do českých biografů, je nejen včasnou připomínkou dvacetiletého míru (29. srpna 1997 si totiž fiktivní Skynet uvědomil sám sebe a začal vyhlazovat lidstvo), ale také náplastí na Cameronovu mizernou produktivitu. Jeden z nejlepších režisérů všech dob si zkrátka po Titanicu hodil nohy na stůl a ani Avatar ho neponoukl k větší aktivitě. Holt když po každém filmu berete Oscary hráběma, obhájíte titul nejvýdělečnějšího filmu všech dob a ještě si vyděláte na stovky let dopředu, asi vás opravdu nic nenutí, abyste si cokoliv dokazovali. Ale zpátky k Terminátorovi 2.

James Cameron je puntíčkář, perfekcionista, absolutní piplal. Prý se s ním skoro nedá vyjít a spolupracovat, protože má nelidské nároky, s herci zachází jako s dobytkem, který je potřeba vydojit a za všech okolností je ochoten finálnímu výsledku obětovat cokoliv a kohokoliv. A nemluvím tady o vzdávání se honoráře. Cameron se pětkrát ženil, aniž by spáchal jakoukoliv nevěru. Linda Hamilton k tomu říká: Jakmile točí film, rovnou můžete vyplnit žádost o rozvod. Ten film je milenka, kvůli které vás opustí. A skutečně, pokud se podíváte na seznam manželek a rozvodů, krachy Cameronových manželství přicházejí přesně ve chvíli, kdy začíná točit nebo dokončovat některý ze svých filmů. 

V Terminátorovi 2 se tahle obsese sešla s nejvyšším rozpočtem v historii Hollywoodu, k čemuž dopomohla Cameronova práce na Vetřelcích (další z veleúspěšných sequelů), ale hlavně neotřesitelná pozice Arnolda Schwarzeneggera coby největší filmové hvězdy. Dejte tvůrčí duši na vrcholu sil, která nezná slovo kompromis, zdánlivě neomezený rozpočet a maximální svobodu v rozhodování. Ne každý by tuhle moc ustál, ale Cameron konečně mohl dát své dávné noční můře křídla a natočil blockbuster, který patří do filmových slabikářů.

Metamorfózou Sarah Connor navázal na Ripleyovou z Vetřelců a upevnil svůj vlastní trademark silných ženských postav. Dokázal vydolovat emoce a humor z Arnolda Schwarzeneggera, obsadit uvěřitelného teenagera (okamžiky, kdy se tohle v Hollywoodu povedlo, bychom spočítali na prstech jedné ruky) a vytvořit ještě ikoničtějšího záporáka než napoprvé. A to se pořád bavíme jenom o charakterových milnících, ačkoliv hlavní síla druhého Terminátora je v bezchybné dramaturgii a řemesle. 

Cameronův film není ideálním studijním materiálem jen pro aspirující režiséry, ale také pro scenáristy a producenty. Koncem devadesátek totiž Hollywood nastoupil na vlnu přebytku, jež nafoukne rozpočty velkofilmů a trikových dílen. Doslova protrhne strop možností moderního blockbusteru, což ale čím dál tím častěji vyústí v nezvládnutý třetí akt letních filmů, nemastné-neslané CGI a naprosté zahlcení postavami, které postrádají hloubku i prostor. Terminátor 2 je v tomhle směru mostem mezi starými a novými pořádky. Mechatronické loutky Stana Winstona si v něm podávají ruku s praktickými efekty i špičkovým CGI, které dalo vzniknout tekutému T-1000, jehož kořeny lze vysledovat k inteligentní mimozemské vodě z Cameronovy Propasti. 

Akční scény jsou plné praktických efektů - budovy vybuchují, rotační kulomet rotuje, auta jsou z plechu a nikoliv z jedniček a nul. Všechno je hmatatelné a bere to dech jen v těch dokonale vygradovaných okamžicích, kdy T-1000 projde ohnivou stěnou, nebo kdy si Arnold odřízne kůži, aby ukázal kovovou paži. Unikátní kombinace "starých" a "nových" triků umožnila filmu nezestárnout. Další důvod lze hledat v geniální kameře, ať už jde o rámování akčních scén, nebo perfektní nasvícení a velkorysé exteriéry. Vzpomínáte si na výbuch v Cyberdyne? Komplet celá budova lehla popelem. Naživo. A co honička s helikoptérou na dálnici? Cameron si nechal nasvítit pět mil uzavřené dálnice. Tohle už vám dneska nikdo nezařídí a žádný hollywoodský cifršpión to neposvětí.

Proto je Terminátor 2 jako z jiného světa. Aby někdo ten vizuál trumfnul, bude se muset sejít fotorealistické CGI s tvůrcem, který bude přesně vědět jakými obrázky ty chytré mašiny nakrmit. A pak je ještě bude muset umět poskládat za sebe, protože onen ultimátní blockbusterový feeling Terminátora 2 nevyplývá jen z toho, jak film vypadá, ale jak ubíhá kupředu. A jakmile se Terminátor 2 rozeběhne, už se po vzoru svého hlavního protagonisty (a antagonisty) nikdy nezastaví, ale naopak zrychluje a zrychluje. Na rozdíl od soudobých blockbusterů tu nedochází k únavě materiálu a vyčerpání, protože Cameron dokáže dostat diváka až za okraj sedadla, když v závěrečné scéně jemným gestem demonstruje, že se mu v žánru akční sci-fi povedlo vydolovat z diváků slzičku. Palec nahoru a dík za všechnu lávu. 

Terminátor 2 tak funguje i ve chvíli, kdy znáte hlavní zvrat - totiž že Arnold tentokrát kope za hodné do zlých - protože úvodní rozmisťování figurek na šachovnici je díky proměně Sarah a prvnímu setkání s mladým Connorem dostatečně zajímavé. Jakmile se však T-800 potká s T-1000, aby mu místo pugétu růží věnoval pár broků do obličeje, roztáčí se jedna atrakce za druhou. A každá z nich by dneska byla ozdobou koncovky libovolného blockbusteru - epická honička vyschlým korytem řeky, epický útěk z blázince, epická destrukce Cyberdyne nebo epický duel ve slévárně. A mezi tím spousta neinvazivního doplňování mytologie, které může a nemusí dávat smysl, jak jsme ostatně rozebírali hned v několika článcích. V rámci svých historek o Skynetu se Cameronovi daří udržet logickou linii, navíc jištěnou košatější knižní adaptací scénáře, a také notně delším režisérským sestřihem.

3D remaster, který aktuálně míří do kin, nabízí jen kratší kinoverzi o délce 137 minut. Stejně jako v případě Vetřelců je režisérský sestřih plný zajímavých detailů, ale za vyloženě lepší ho považují jen hardcore fanoušci. Kinoverze je ten blockbuster, který dostal v roce 1991 celý svět na kolena. A Cameron se v ní naštěstí lucasovsky nehrabal - jenom opravil jeden vadný střih a trochu vylepšil Arnieho kaskadéry, kterým bylo v některých scénách příliš vidět do tváře. Nic, čeho byste si všimli na první pohled. A tak to má být. 

Po letošní pro mnohé rozporuplné sezóně hollywoodských bijáků může být Terminátor 2: Soudný den přesně padnoucím balzámem, pomáhajícím překonat hluché mezidobí před nástupem oscarovek. Zároveň je to šance, jak vidět jeden z nejzásadnějších filmů historie na co největším plátně. T2 si ho rozhodně zaslouží a vypadá na něm i po letech jako plnohodnotný epos. Ono totiž nezáleží na tom, jestli se na plátně padesát superhrdinů fackuje planetami, nebo si dva pochroumaní roboti vyřizují účty v kolabující slévárně. Na papíře lze ty dva výjevy poměřovat snadno, vaše fantazie zařídí vítězství tomu, co nabízí větší měřítko. Na plátně jde ale o fantazii a schopnosti režiséra, který je schopen onu myšlenku zhmotnit a dát jí nejen tělo, ale i duši. A v tomhle ohledu Cameron i po šestadvaceti letech ukazuje ostatním záda.