8. Contratiempo (2016)

Druhou kapitolu odstartujeme velkou peckou, ne náhodou pocházející zase a znovu ze Španělska. Kluci z jihu jsou sakra šikovní a hned na začátek vám musím říct, že pokud byste si měli pustit jeden jediný film z mého výčtu, bude to (kromě prvního a posledního bodu mé doporučovací jedenáctky) právě tento. Hlavní postavou je jistý Adrián. Ten je obviněn z vraždy své přítelkyně. Důkazy jasně hovoří proti němu. V jeho bytě, kde tráví soudem nařízené domácí vězení, ho navštíví ta vůbec nejlepší advokátka Virginia. Svého klienta informuje, že obžaloba právě získala nového svědka a za tři hodiny je naplánované přelíčení, které zoufalého štramáka může natrvalo poslat do lochu. Adrián má jedinou možnost. Ve zbývajícím čase vyjevit advokátce každý detail předcházející řešenému zločinu.

Během těch tří hodin se obžalovaný a advokátka snaží rozplést pavučinu spiknutí, které někdo na nebohého pana A nachystal. Fór je v tom, že režisér velmi sebejistě pracuje s postavou nespolehlivého vypravěče a na udičku chyceným divákům chystá jedno překvapení za druhým. A dost! Neřeknu vám, jestli vás na konci čeká nějaká pointa. Neřeknu vám, jestli si film vypůjčuje jistou režisérskou fintu, kterou už kdysi jiný slavný režisér použil. Čím víc budete zmateni, tím lépe pro vás. Contratiempo je naprosto exkluzivní žánrovka, která si vás omotá kolem prstu a donutí vás hádat až do samotného konce. A jakého konce!

7. Pochybná žena (1946)

Všeho moc škodí, Karle. Já vím, že jsi „busy“, píšeš na MZ jednu novinku za druhou, doma na tebe čeká bohyně a k tomu ještě chováš poštovní holuby. Ale pokračování toho článku odkládáš už příliš dlouho a já s tímhle doporučením už prostě nechci čekat. Je to tvoje chyba. Ale pryč od Karla a zpátky k Alfrédovi. Nedělám si iluze o tom, že by na tomto webu fungoval někdo, kdo o tomto majstrštyku ještě neslyšel. Ale viděli jste ho už? Hmm? Pojďme tuhle ostudu následujícím odstavcem změnit.

Hitchcock natočil v roce 1946 nádherně černobílý film, ve kterém se potvrzují vaše nejhorší obavy. Právě skončila druhá světová a do Brazílie zamířil nespočet nacistů. Některé sice v dalších letech zabije Magneto (ten ale zabíjel v Argentině - pozn. nejmenovaného člena redakce), ale stejně je jich tam hodně moc. Dobře to ví hlavně Američané, konkrétně agent Devlin, hraný pokaždé geniálním Cary Grantem. Ten na jednom večírku naverbuje frikulínskou dceru čerstvě mrtvého a vysokého pohlavára nacistického režimu. Podlehnuvší žena (nikdo jiný než Ingrid Bergman) se vypraví právě do Brazílie a vetře se do přízně jisté mocné fašistické zmiji. Všechno začne nabírat rychlé obrátky a na konci si uvědomíte, že jste zpocení a máte otevřená ústa dokořán. Tohle je filmový základ, povinnost a moc nechápu, proč to není nejznámější Hitchův film. Lepší jak Vertigo? Srovnávám jabka s hruškami, ale za mě jo.

6. Lék na život (2017)

Pro jednou si tu kontroverzi snad můžu dovolit. Lék na život totiž vzhledem k rozpočtu a očekáváním do něj vkládaného až strašidelně prohučel kiny a byť se před pár měsíci propíral snad ve všech mainstreamových médiích (včetně recenze od Mr.Hlada), tak já cítím skoro až povinnost vám ho ještě naposledy připomenout. Abychom si rozuměli - tenhle horor, respektive thriller, rozhodně není pro každého. Už jenom kvůli naprosto šílené délce. Film totiž trvá skoro dvě a půl hodiny. To je vážně moc. Režisér Gore Verbinski je navíc neskutečně sebevědomý a diváka chvílemi mučí skoro až nepravděpodobně špatnou prací s tempem.

Jenomže co naplat - ta atmosféra, nádherný švýcarský zámeček ukrytý hluboko v horách a fantastické kulisy, které jakoby nakreslil H. R. Giger... Všechno je pro mě až moc svůdné a jsem ochotný tvůrcům odpustit i toho tragického (ostatně jako pokaždé) Dana DeHaana. Snímek se dočkal skoro až univerzální nenávistí přecházející chvílemi až v pohrdání. Nespravedlivě. Je mi jasné, že si tu kálím do vlastního rybníčku. Téma by mělo být o neznámých a fantastických thrillerech. Lék na život není ani jedno. Je to však odvážné, a v budoucnu už dost možná nenapodobitelné, mystérium, které na první pohled selhává na všech frontách. Na ten druhý je to odvážná žánrovka, kterou bych fanouškům žánru s klidným srdcem doporučil.

5. Joe (2013)

Nicolas Cage je objektivně pošuk a subjektivně debil. Potvrzují to jeho nesčetné kreace, kterými obohacuje filmy už dobře 30 let. Dobrá, pár výjimek se najde. A jednou z nich je právě drama/thriller Joe od režiséra Davida Gordona Greena. Tento režisér se zapsal do režijních análů především tím, že nechal svůdnou Natalii Portman běhat v Princi a pruďasovi jenom v minimalistických bikinách. A pak také nihilistickou filmovou peckou Prince Avalanche (doporučoval jsem už tady). Joe alias Cage je předák, který ve filmu každé ráno nabere nechutně se chovající burany do své ultrastaré dodávky a veze je makat do lesa.

Jednou za ním přijde kluk, který potřebuje práci. Joe ho vezme pod svou ochranu a začnou problémy. Pro mě je skoro až zázrak, že se na stará kolena dočkal právě Cage takové role. Tak trochu nezaslouženě totiž dostal šanci ukázat, že když chce, tak hrát pořád umí a jeho chlastající děvkař s dobrým srdcem je prostě dobře zahraná role. Většinu filmu se sice pohybujeme na poli dramatu, ale když už se začne střílet, tak jde o všechno. Já si za zařazením tohoto filmu mezi TOP 11 méně známých a povedených thrillerů prostě stojím. Tak tomu Nickovi dejte ještě jednou šanci.