Jan Svěrák a Zdeněk Svěrák jsou asi nejvýznamnější filmové duo, jaké kdy česká kinematografie měla. Obecná škola, Kolja, Tmavomodrý svět, Akumulátor 1 i Jízda jsou domácí klasiky, které se líbily i v zahraničí. Teď se ale vracíme na začátek, adaptace povídek Zdeňka Svěráka Po strništi bos se totiž odehrává ještě před Obecnou školou. A my jsme ji teď viděli. Jak se nám líbila?

Jak to vidí Mr. Hlad:
Hrozně jsem chtěl, aby se mi to líbilo. Byl jsem připravený užít si i ono očekávané hřejivé drama a svěrákovskou laskavost, ale dostal jsem bohužel film, kde tohle úplně není. Ono tam vlastně není skoro nic. Hezky to vypadá a co se týče výpravy a kostýmů, tak se Po strništi bos nedá vytknout vůbec nic, ve všech ostatních ohledech je to však mizérie. A bordel. Film plyne odnikud nikam a ačkoliv je rámovaný nějakou dobou a nakousne se v něm i pár zajímavých konfliktů, osmdesát procent stopáže je nakonec úplně k ničemu. 

Snaha narvat tam co nejvíc „vzpomínek“ má za následek to, že na nic není čas a kvůli tomu nefunguje humor, nefunguje drama a nefunguje ani dojímání. Většinu času jsem měl pocit, jako kdyby mi někdo pustil dvě minuty ze scény, která má mít minut patnáct a moc netuším, proč bych se měl koukat na to, že kluci řeší spolužačku, že Eda může dostat přes držku, že je táta rozhádaný s bráchou a že se ztratil holub. Nikdy není čas na to věnovat se čemukoliv pořádně a výsledek je tak hezky vypadající film, kde se děje strašně moc věcí, ale u většiny se budete nejspíš sami sebe ptát, proč vás žádná z nich vlastně vůbec nezajímá. Velká škoda. 

Jak to vidí Rimsy:
Jsem zvědav, co bude jednou Jan Svěrák točit bez námětů svého otce. Tentokrát se totiž sám pustil do scénáře a šeredně se mu to vymstilo. Technická stránka samozřejmě patří mezi tuzemskou špičku, ve filmu je několik opravdu hezkých záběrů a dobová atmosféra je vystižena velmi precizně. Ovšem příběh sledující vyrůstání malého Edy na protektorátním venkově je roztržitý, nekoherentní a nezábavný. Většina dílčích linek vyšumí do prázdna, a ty hlavní vás vlastně moc nezajímají – žádné dramatické oblouky nečekejte. Svěrák servíruje servilní komedii, jejíž lpění na starých pořádcích bychom čekali od mnohem staršího tvůrce. Možná je to konzervativní filmový pomník Zdeňku Svěrákovi, doufám ale, že se tahle naše legenda dočká ještě něčeho lepšího. Pro sváteční návštěvníky kin bezpečná jistota, pro náročnější diváky velké zklamání.

Jak to vidí Cival:
Tak tohle se nepovedlo. Vůbec. Svěrákovská poetika se dočkala absolutního vyprázdnění ve filmu bez příběhu, jenž je jen sledem nostalgických výjevů, často bez pointy, humoru (humorné etudy s evidentně o třicet let starším Vetchým oproti Voříškové jsou ultratrapné) a jakéhokoliv dramatického náboje. Komu stačí ke štěstí líbivá kamera, vlezlá hudba a půvaby Terezy Voříškové, může se kochat - nic víc ale film nenabízí. 

Svěrák mladší bohužel jako scenárista nesahá svému tatínkovi ani po kolena a jeho vyprávění má naprosto mizernou dramatickou stavbu. Ani jednotlivé scény ale kdovíjak nefungují, jejich rytmus je podivný, a proto film připomíná ze všeho nejvíc senilní výpotek odcházejícího filmaře, co naivně vzpomíná na svoje dětství, nedokáže oddělit zrno od plev a moc by znovu chtěl vidět nahou svoji maminku. Uff. Přitom by měl být Jan Svěrák na tvůrčím vrcholu... Prázdnější a zbytečnější "hezký film" aby člověk pohledal.

Recenzi čekejte velmi brzy.