Zde si ale musíme dát jednu odbočku do Prahy. Cinema City se rozhodla ve své pobočce na Floře do prahy přivést IMAX, a to v době, kdy se tyto sály pomalu začaly spíš rušit. Ekonomická únosnost nebyla pro každé město a mnohé sály na to doplatily, včetně necelé dva roky fungujícího prvního IMAXu v Bratislavě (nutno dodat, že ten to měl všechno ztíženo i tím, že se IMAX nenacházel v rámci nějakého multiplexu a fungoval jako samostatné kino). Praha v tomto ohledu měla veliké štěstí, kterému však vyšla trochu naproti. Kino je totiž umístěno prakticky v centru Prahy, na přístupné lokalitě nejen pěšími a automobily, ale také pomocí MHD a to rovnou metrem, kde se z jeho stanice vejde přímo do obchodního domu. Pokud nechápete, proč je to tak důležité, pak vezte, že pražský IMAX neživila a stále neživí jen Praha, ale také početné zástupy turistů a především školních výletů nejen z Prahy a okolí.

Sál na Floře byl vybaven 3D projekcí a dlouho byl jediným kinem v republice takto vybaveným. A rozměry projekce i sálu sice nebyly v celkovém součtu nijak rekordní, stále se však jednalo o bezkonkurenčně největší vnitřní plátno v republice, na čemž se stále nic nezměnilo. Přesto nebylo vše naprosto ideální. Každý sál si kopie filmů kupuje do vlastního držení a že nejde o žádnou levnou srandu, je jasné snad každému. Proto byla oproti zahraničí programová nabídka o dost chudší, a to jak na vlastní dokumentární produkci, tak na ony exkluzivní hollywoodské laskominy. Po třech DMR filmech (třetí Matrix, třetí Potter a druhý Spider-Man) se pražský IMAX na dlouhá léta spokojil jen s 3D filmy a jakékoliv 2D, byť jinak velmi úspěšného filmu, se jednoduše nekonalo.

3D se ostatně ukázalo být zásadním tahákem, ba přímo trhákem IMAXu. Na mnohé dokumenty se chodilo čistě jen kvůli tomu, že byly ve 3D. Proto se vedení logicky snažilo nastolit ultimátní kombinaci - mainstreamový film ve 3D. Prvním zástupcem, ne náhodou, byl animák Polární expres. Ne náhodou díky tomu, že animák jde velmi jednoduše překlopit do 3D. Animáky to měly celkově o dost jednodušší, jejich DMR verze nebyly na výrobu tak složité, naproti filmovému záznamu neobsahovaly žádné obrazové artefakty. Po Polárním expresu přišly na řadu 3Dčkové filmy Mravenčí polepšovna a Lovecká sezóna. Přibližně na každou 3D premiéru připadala premiéra 2Dčka (včetně prvního Nolana). A jestli je vám něco nápadné, pak jsou to vypsané počty IMAX filmů. V té době se jednalo skutečně o událost, studio, IMAX, i jednotlivé sály každý film patřičně opečovávaly. Díky souběžnému uvedení v kinech běžných i IMAXovských se z toho velkoformátového stal exkluzivně prvotřídní premiérový sál, poskytující divákům prémiovou přidanou hodnotu, ať už se 3D, nebo bez něj.

Snahy dostat 3Dčko i k hrané produkci bez použití složité záznamové techniky se ale objevily. Superman se vrací nebo pátý a šestý Harry Potter byly plody tohoto snažení. Tyto filmy podstoupily 3D konverzi, ve své době ještě nezatíženou negativním přijetím. Všechny tři filmy měly ve stereu jen zhruba dvacetiminutovou pasáž, kterou při projekci ohlásil vodoznak a vy jste nemuseli mít brýle po celou dobu projekce. Vše ostatní, včetně DMR procesu, zůstalo zachováno. S masovým nástupem 3Dčka vlastnoruční 3D konverze IMAXu zanikla a dále se nepoužívala. Respektive se využíval materiál od třetích stran.

Po několika letech se ukázalo, že se snaha zapojit Hollywood do programové nabídky vyplácí. Po doslova několika filmech ročně došlo na IMAXovou revoluci a stojí za ní hned dva důvody z roku 2008. Temný rytíř a nástup digitální projekce.

Pokračování kladně přijatého restartu Batmana (opět pod taktovkou Christophera Nolana) se k projekci v kinech IMAX rozhodlo využít do té doby zcela nevídaného kroku - IMAX záznamu. Na enormně veliké políčko o poměru 1.43:1 se nejprve měla natočit jen úvodní sekvence filmu. Nolan si v té době uvědomoval, že IMAX, byť jako sebelepší kinosál na světě, představuje jen minoritní diváckou dostupnost a s tímto vědomím počítal, že bude jednodušší většinu filmu natočit na jednotný formát. U IMAX záznamu totiž hraje roli i to, že pokud ho chcete promítat i ve standardních sálech, musí být tento materiál ořezán, aby navázal na zbytek záznamu a byl s ním schopný přirozeně splynout. Pokud ale nechcete degradovat zbylou plochu IMAX obrazu na pouhý přebytek, musí se tyto záběry takzvaně rámovat do dvou rozměrů. A že nejde o žádnou jednoduchou záležitost je jasné snad každému.

 K tomu si přičtěte velmi složitou manipulaci s těžkými, hlasitými a záznamem mnohem omezenějšími kamerami. Temný rytíř sice okázale ignoroval 3D a k záznamu používal čistě 2D varianty kamer, pořád to však byl vskutku odvážný krok. Nolan byl ale z prvního Batmana v IMAXu naprosto nadšený. A přímo uchvácený byl z materiálu točeného na IMAX. V tu chvíli došlo na rozhodnutí, že toho materiálu musí být mnohem víc. Ve finálním střihu zabírá 28 minut a kombinuje ho ještě s klasickým analogovým záznamem na 35mm o 2.39:1 záznamu. V běžných kinech si divák vlastně ani nevšiml ničeho neobvyklého (materiál byl dle původního záměru ořezán, ovšem do předem promyšlené kompozice), zato v IMAX sálech bylo při každé změně záznamu postaráno o obrovský zážitek. Přepínání poměrů stran se stalo dalším dramatickým prvkem a vzhledem k tomu, že byl využit u nejdramatičtějších a zároveň vizuálně nejatraktivnějších pasáží, se diváci tohoto formátu nemohli nabažit.

Celý další rok se pak čekalo na pokračování Transformerů, u kterých Bay na IMAX natočil 8 minut úplně stejným způsobem, jakým pracoval Nolan, a o Vánocích 2011 měla premiéru čtvrtá Mission Impossible, obohacená o 25 minut IMAX záznamu.

Od té doby se snímky využívající IMAXu jako částečného zdroje záznamu objevují tak často, jak dovolují kapacity kamerového parku IMAXu. Ten není bezedný a při troše snahy to stačí tak akorát na tři premiéry ročně. S postupem let se přidala stereokonverze, pořád ale platí, že jde o událost filmové sezóny. Ať už je to Temný rytíř povstal (2012, první takto koncipovaný film promítaný i v Praze na Floře), druhý Star Trek a Hunger Games (2013), Interstellar (2014), sedmé Star Wars (2015), Batman vs. Superman (2016) nebo letošní Dunkerk a osmé Star Wars. Pokud Vám ve výčtu některé filmy chybí, pak je to dáno tím, že tento seznam akceptuje pouze 2D analogovou variantu, kde byly dostupné kopie také v plné prezentaci 1.43:1 materiálu.

 Pro IMAX byla ovšem mnohem zásadnější druhá událost, která jí pomohla rozrůst se za necelých deset téměř čtyřnásobně. Řeč je samozřejmě o digitalizaci celé sítě kin. A byť to pro technologické fajnšmekry bylo velmi bolestivé rozhodnutí a ztráta puncu dokonalosti, je nepochybné, že si vedení společnosti může gratulovat.

Nesmírně náročný provoz 70mm kopií, jejich cena a malá flexibilita vedly k tomu, že se začaly sály digitalizovat. Na tom by nebylo nic špatného, tento krok se očekával prakticky od uvedení nulté generace digitální kinoprojekce. Zároveň se od podlahy zdokonalil zvukový řetězec těchto sálů a přijala se celá řada pozitivních opatření, včetně nonstop online podpory do IMAX centrály nebo každodenní kalibrace obrazu i zvuku. Zachována byla i dualita projekce, neboť se ukázalo, že 3Dčko je pro budoucnost značky nedílnou součástí.

Problémem bylo, že se razantně snížilo obrazové rozlišení (z onoho teoretického 16K na 2K), světelný výkon projekce (zhruba z 30-35kW zdroje na 10-14 kW) a projekční plocha (z 1.43:1 na 1.89:1) a především, u sálů s původní koncepcí byl vidět screendoor efekt (viditelná mřížka mezi jednotlivými pixely).

 Nejvíce propírané bylo rozlišení, přitom právě ono mělo dle mého skromného názoru ten úplně poslední dopad. Většina produkce přešla na digitální zpracování a až na výjimky byl (a stále je) veškerý obrazový výstup z post-produkce ve 2K. Pokud namítáte, že to na celé věci nic nemění. Rozdíl mezi 4K a 2K je už do značné míry pocitový. Neříkám, že zrovna IMAX by nedokázal z vyššího rozlišení těžit a že by na jeho enormních zobrazovacích plochách nebyly detaily patrnější, ale je to rozdíl, který opravdu pozná jen cvičené oko. A sjednocení rozlišení projekce a distribuční kopie mělo za následek i to, že už se nemusel tolik řešit DMR proces. Ten pro digitální IMAX kopie zůstal zachován, přestala se ale používat redukce šumu (masterovaný digitální záznam s ním už počítá a bez potřeby optického zvětšení filmového políčka to nebylo tak žhavé), stejně tak se i minimálně doostřuje. Jsou to tedy úpravy spíš kosmetické, než zásadní. A výsledky nejsou překvapivě tak tragické, jak bylo dlouhá léta před úplnou digitalizací prohlašováno.

Mnohem podstatnější je problém screendoor efektu. Ten by 4K čipy promítaček poměrně jednoduše vyřešily. V době zavádění technologie ovšem společnost, se kterou IMAX podepsal spolupráci na používání DLP projekce, takové čipy zatím vyvíjela (4K rozlišení měly jen projektory od Sony, které pracují na jiné technologii čipů) a poté, co se v roce 2011 konečně začaly objevovat i 4K u DLP, IMAX zjistil, že stejně tyto čipy použít nemůže. Ukázalo se totiž, že za použití xenonového zdroje světla ztrácejí 4K čipy na extrémně velkých plochách kontrast. Takže sice bylo možné implementovat vyšší rozlišení, ale obraz vypadal mnohem hůř, než ve 2K, ať už po stránce barevné nebo jasové. A všechny tyto elementy mají zároveň vliv na subjektivní vnímání detailů.

Proto se do dnešních dní stále využívá 2K projekce. Alespoň částečně se screendoor efekt vyřešil mírným rozostřením a vzhledem k tomu, že je nejviditelnější na světlých plochách, vlastně nižší světelný výkon dělá divákovi i mírnou službu. Samozřejmě, že při přímém srovnání původní analogové projekce a té digitální to pro tu digitální není úplně lichotivé, ale to je prostě daň, kterou musí diváci akceptovat. Neboť bez těchto ústupků by IMAX pravděpodobně zanikl.