Velmi krátká odbočka před samotný IMAX (naštěstí i tyto informace u filmů páně Nolana využijete). Ten vzešel ze systémů zrozených pro potřeby oživení zájmu diváků, kteří přecházeli před obrazovky televizorů. Mimo mnohé se divákům představil i systém 70mm a rozšířil již běžně užívané systémy 8mm (domácí a amatérské zaměření), 16mm (využívaná především studenty filmových škol a nezávislými tvůrci) a především 35mm. Pětatřicítka byl hlavní formát profesionální sféry a za svého života prošel mnohými modifikacemi.

Samotné zkratky pak určují šířku světlocitlivé plochy filmového pásu a učenější teď prominou, že nebudu rozebírat veškeré podrobnosti a odlišnosti. Pro nás je důležité vědět, že v té době pětatřicítka používala několika poměrů stran, ať už evropských 1.66:1, amerických 1.85:1, nebo akademických 1.33:1 a všechny tři poměry úměrně ovlivňovaly kvalitu záznamu i reprodukce tím, kolik na filmovém pásu zabraly aktivní plochy.

70mm varianta (stejně jako její nepříliš úspěšné alternativy) byla koncipována jako panoramatická, či "širokoúhlá" - šířka byla víc jak dvojnásobkem výšky. To navíc bez potřeby snižovat obrazové kvality, u sedmdesátky se fyzicky neubíralo na výšce filmového okénka, naopak se plocha přidávala do šířky, jak již název napovídá. To krom jiného umožnilo stavět podstatně větší sály, ve kterých se plátno rozpínalo od jedné boční stěny ke druhé. Přední řady navíc díky kvalitám systému obrazově nestrádaly, ba co víc, v těchto řadách se začal objevovat bájný efekt - vykrytí zorného pole a tím i absolutní pohlcení diváka obrazem.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přichází na scénu IMAX. Zrodil se právě z myšlenky obklopit diváka obrazem a pomoci mu v tom měl právě 70mm filmový pás. Ten se ovšem přestal používat svisle a přeorientoval se do (pouze fotografy používané) horizontální polohy. Aby nedošlo k poměru, který dnes velmi důvěrně známe z mobilních zařízení, navýšila se opět užitná plocha filmového okénka do již zmiňovaného fotografického standardu a nejbližší možný poměr vyšel na "finálních" 1.43:1. IMAXu se tak tedy někdy říká i "horizontálních 70mm", nebo také "1570", kde prvé číslo značí počet performačních dírek na okénko, druhé pak výšku okénka.

Pokud se ptáte, proč se celé martyrium podstupovalo, když velmi blízký poměr stran má i akademický formát (1.33:1), používaný ve všech "nižších" formách záznamu, pak ano, kvůli kvalitě.

Čím blíž v kinosále sedíte u plátna, tím se zorné pole zvětšuje - zároveň ale dochází i k zviditelnění nedokonalosti daného formátu. Ty enormně velké políčko IMAXu hravě schová, i kdybyste stáli dva metry od plátna. Aby se ovšem těchto kvalit využilo naplno, je nutné, aby schopnost "bezbřehého vjemu" (nebo alespoň pořád velmi širokého zorného pole) byla zachována v celém sále. A tím se dostáváme k zásadnímu faktu - IMAX kino nedělá IMAX kinem pouze kvalita reprodukce (a záznamu), ale také architektura sálu. V něm jsou všechny řady o notný kus blíž plátnu než v klasickém sále, aby ovšem nedocházelo k divákově nepohodlí (což samozřejmě zaklánění hlavy v předních řadách sebou přináší) pak IMAX všechny řady zvedl o notný kus výš.

Přední řady jsou sice stále na pozorování namáhavé, u ostatních ale platí, že se divák plus mínus dívá do středu plátna bez nutnosti zaklánět hlavu, přitom je stále velmi blízko plátnu. A aby bylo dokonalosti učiněno za dost, plátno je prohnuto na rozdíl od běžných kin mnohem víc. Nakonec se nesmí zapomenout na jeden nepatrný detail - že velikost samotného plátna překonává všechna běžná interiérová plátna a mnohdy si nezadá ani s těmi venkovními. Standardem byla plátna v šířce nad dvacet metrů, typicky kolem pětadvaceti a rekordmanem byl IMAX v Sydney, který rozměry 35x28 metrů budí respekt ještě dnes.

Několik málo řádek ještě věnuji samotné promítačce. To je kus mechaniky, která si může dělat nároky na to nejlepší, co kdy bylo lidskými silami vytvořeno. Že jako světelný zdroj využívá téměř třikrát výkonnější xenonovou lampu, než je dnes u digitálních kin běžné, a má propracovanější pohyb filmového pásu a jeho stabilizace, to je naprostá špička ledovce. Systém pracuje separátně s obrazem i zvukem a pokud to jazyková lokalizace vyžaduje, samostatně se pracuje i s titulky. Vše v součtu dává dokonale stabilizovaný i zaostřený obraz v kvalitách, které na limity naráží jen velmi pracně.

Pokud má taková projekce jednu velikou nevýhodu, je to požadavek na stejně kvalitní zdrojový obsah. V době, o které nyní mluvíme, nemůže být řeč o možnosti v kině pouštět záznamy pořízené na jiné formáty. Nic samozřejmě nebrání tomu, nakopírovat na IMAX film jiný zdroj. Problém je v tom, že IMAX nemilosrdně odhalí veškeré jeho nedostatky a velkou část výhod systému degraduje.

Proto se spolu s projekcí vyvinula i patřičná protistrana záznamu. Pokud pomineme drobné detaily, zhruba lze říct, že IMAX kamera dodá záznam v 1:1 kvalitě a používá obdobné plochy filmového pásu pro jednotlivé okénko. Optiku si nechal IMAX vyrobit od Zeisse, jehož může nejeden fotograf posvětit jako výrobce optické Mekky.

Všechno to zní moc hezky, dva háčky se ovšem najdou. Kamery byly a pořád jsou úměrně kvalitám velké a těžké. A to hodně. Druhý problém pak spočívá v tom, že tak finančně náročný systém Hollywood jednoduše nedokáže etablovat. Narozdíl od všech ostatních velkoformátových záznamů na to IMAX ale opět šel od lesa. Místo toho, aby se snažil technologii protlačit mezi velikou konkurenci, se raději zaměřil na produkci vlastní. A vzhledem k celkové náročnosti formátu jako prioritní oblast zvolil naučně zábavné dokumentární snímky.

Tento krok byl velmi chytrý. Formát, který Vám dokáže navodit iluzi bezprostřednosti, se totiž zaměřil na témata, která diváka dostanou do míst, do nichž se běžný smrtelník jen tak nepodívá. A tak krom klasických (a pro čest každého dokumentárně zaměřeného zprostředkovatele přírodopisných) snímků zařadil do nabídky i dokumenty z vesmírného programu NASA, nebo dokument o výšlapu na nejvyšší vrchol světa. Pokud říkáte, že to nedává logiku, lézt někam s největšími a nejtěžšími kamerami světa, opak je pravdou. Dokumentární záznam po většinu natáčení vyžaduje statické umístění, kde se s kamerou dlouhé hodiny ani nehne. Vesmírné záběry přitom mají výhodu stavu beztíže a konečně nedostupné terény většinou přímo vybízejí k překonávání bariér formátu.

Dlouhé roky tak program kin IMAX tvořily výhradně snímky dokumentární, zpravidla středometrážní. Mainstreamová produkce těmto kinům byla zapovězena.

Byť se společnost pomalu, ale jistě rozrůstala, rozhodně nehodlala ustrnout a pravidelně inovovala. Nad rámec článku jsou IMAX systémy Omnimax (plátno není ploché, ale kopulovité), či se zvýšenou snímkovou frekvencí. Nás bude zajímat především stereoskopická projekce, čili 3D.

To znamenalo pro společnost obrovský posun vpřed a především zacementování IMAXu do filmové historie. Stereografie v častých vlnách oblažovala (a dnes opět oblažuje) kina od prvopočátků kinematografie, až IMAX ale přišel, jak jinak, s ultimativním řešením. 3Dčko se sice nedalo nijak umělecky regulovat, na druhou stranu poměrná "jednoduchost" záznamu a nekompromisní řešení projekce přispěly k tomu, že to až do digitální éry byl prakticky jediný použitelný systém. Striktně se využívaly duální obrazové zdroje, v průběhu let se docílilo dokonalé filtrace pro každé oko, tak, aby nestrádaly barvy, kontrast, ani jas.

Samozřejmě stále platí, že se točily výhradně dokumenty. To se dostáváme přes nové milénium a vedení společnosti začalo být jasné, že pokud nechtějí zaniknout, musí změnit politiku. Především nalákat i diváky, které by jinak do tohoto kina nenalákali jinak, než na mainstream.

Jak jsme si však řekli, rozumné řešení, jak překlopit běžný záznam do IMAXu, neexistoval. A tak ho společnost vyvinula. Zkratka IMAX DMR označuje filmové tituly, které nebyly natočeny přímo IMAX kamerami, ale materiál se pro IMAX prezentaci dodatečně upravil. Co znamenají tyto úpravy? V kostce vyčištění obrazu (obdoby nejrůznějších DNR filtrů) a jeho dodatečné doostření. Obě věci technicky zaměření diváci moc rádi nevidí, ale pro IMAX byly v pravdě zásadní. Enormní zvětšení proměnilo slušivé zrnění v dost rušivý prvek a byť dodatečné doostření nevykouzlilo žádné obrazové informace navíc, zajistilo alespoň obrazovou soudržnost a nedocházelo k rozplizlosti.

Na podzim roku 2002 tak IMAX uvedl prvé dvě čistě hollywoodské hrané produkce - Apollo 13 a Klony útočí. Oba filmy se neobešly v IMAXu bez kompromisů. Musely se svorně zkracovat o víc jak dvacet minut. Kapacitní limity délky kopií byly dimenzovány přirozeně na středometrážní dokumenty a ve chvíli, kdy chtěla IMAX společnost uvést tyto verze v co možná největším množství svých sálů, se bohužel nestihl plnohodnotný update techniky.

Přesto oba filmy v IMAXu slavily poměrně velký úspěch a dle všeho nešlo o žádná ořezávátka. Půl roku po obou filmech proto do IMAXů přiletěl druhý díl Matrixu a téhož roku na podzim i jeho mladší bratříček. Obě projekce v plné délce, společnost nastavila novou maximální kapacitu přibližně na 170 minut. A především v premiérovém uvedení. Zrovna tento fakt je poměrně důležitý.