Dlouhou dobu neexistovala jediná negativní recenze na Baby Drivera. I proto se povedlo našponovat očekávání spojená s touhle akční (muzikálovou?) komedií až na úplné maximum. Jaká je realita? To vám zkusíme naznačit v následujících prvních dojmech...

Jak to vidí Cival

Jsem zklamanej kluk. Tohle byla totiž navoněná bída. Od první sekundy vás sice chytnou Wrightovy střihové vychytávky a jeho klasická vynalézavost, která se snaží pomrknutí a fanboyovsky nadšené sypání nápadů tlačit do každé scény, ale něco tu nesedí. Kromě perfektních hrátek se zvuky a hudbou, kdy se donekonečna napasovávají ruchy (střelba, počítání peněz, hvizd pneumatik atd.) do použitých popových vypalovaček, film vlastně vůbec nic moc zajímavého nenabízí.

Ano, kamera je dynamická, káry naleštěné, holčiny hezké, herci slavní a příběh archetypální... ale výsledek je strašně mělký a prázdný, protože emoce jsou na nule a story stejně tak předvídatelná jako vycucaná z prstu. A to pak sebelepší machrování se střihovou skladbou nezachrání. Wright všechno honí přes prvoplánový efekt, nevadí mu tasit úplně nelogické dějové zvraty, ale výsledek je z mého pohledu naprosto neuspokojivý. Honění a frajeření tam, kde nic hmatatelného není, přičemž všechny cool momenty jste už viděli v traileru. Manýra ještě prázdnější než u Scotta Pilgrima.

Jak to vidí Rimsy

Docela chápu Civalovo neštěstí, ale já dostal zhruba to, co jsem čekal. Ukázky prezentují Baby Drivera jako dynamickou jízdu, kterou také je. Wrightova režie je svižná, dvě hodinky příjemně odsýpají a není pochyb o tom, že anglický miláček davů má řemeslo pevně v ruce. Akce je přehledná, neustálá přítomnost hudebního podkresu pomáhá udržovat tempo a nechává diváka v příjemném očekávání, co přijde dál... Jenže ono právě nic nepřijde. Scénář je totiž velkou slabinou, příběh se od začátku vyvíjí tím nejpřímočařejším způsobem a nenabídne žádné zajímavé twisty či úkroky stranou. Wrightův svět je formálně vypulírovaný, ovšem obsahově vyprázdněný. Když začnete příliš horlivě dumat nad logikou některých situací, řítíte se do pekel stejně jako můj vlasatější kolega. Závěrečná akce je však dostatečně dlouhá a katarzní na to, abych na scenáristické slabiny na chvíli zapomněl, za což si Wright zaslouží pochvalu. Jak jsem psal, dostal jsem to, co jsem čekal, bohužel ale ne to, co jsem v skrytu duše chtěl. 

Jak to vidí Spooner

Edgara Wrighta mám rád. Sakra hodně rád, a díky jeho osobitému stylu, prvotřídní práci se střihem či komediálnímu timingu ho budu žrát asi vždycky. Když se proto rozkřikly ze zámoří drby o tom, že konečně natočil nejlepší film roku, očekával jsem logicky jeden z nejlepších počinů jeho kariéry. Jenže přiznejme si to, hype byl zase jednou až příliš velký. Ano, Wright nám i tentokrát předvádí prvotřídní režijní jízdu, jeho práce se střihem a hudbou je místy opravdu labužnická a nepřestane vás bavit po celou stopáž. Stejně jako do poslední vteřiny vypiplaný soundtrack. Úplně jsem si při sledování představoval Wrighta, jak je se svou oblíbenou muzikou v uších zavřený ve střižně a piplá do dokonalosti jednu vteřinu za druhou. Britský šikula si zkrátka zase pořádně hrál a užíval si tuhle hudební honičku všemi doušky.

Jenže i přes nápaditou a hravou režii zapomněl na dosti podstatnou věc, a tou je příběh. Děj je tu totiž přesně tak jednoduchý a předvídatelný, jak napovídají ukázky a chování některých postav zde prakticky nedává smysl. A vadí to i přesto, že se v závěrečné třetině už blížíme k hranici velmi divokého pulpu. Wright sice stále nesundává nohu z plynu, v přehrávači protáčí jednu vypalovačku za druhou a má k ruce výživné obsazení (Spacey a Hamm vládnou), ale k diváckému orgasmu to kvůli děravému scénáři tentokrát opravdu nestačí. Ano, pořád se jedná o velmi slušnou diváckou spokojenost. Baby Driver je však ve výsledku spíše poctivou jednohubkou a nabušeným hudebním filmem (ne, muzikál to fakt není!) než filmovou povinností roku. Nakonec jsem se totiž bavil přeci jen o malinko méně než u jakéhokoliv příspěvku z jeho Cornetto trilogie.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.