Rogue One: Star Wars Story (2016)

Trailery nám lhaly. Dlouho totiž slibovaly nezapomenutelný prequel Star Wars ságy a peckovní dobrodružství partičky desperátů kradoucí plány na velký projekt establishmentu. V kinech jsme se potom dočkali filmu těžícího naplno extrémně atraktivní univerzum. A to je k pozitivům asi všechno. Štvaly mě totiž postavy v čele s nevýraznou Jyn. Štvala mě nevýrazná akce, která nebyla takhle nudná od Epizody 2 (souboj Yody a hraběte mě straší dodnes). Vyloženě mě sr_l předvídatelný scénář, který nutně musel navazovat na čerstvě 40 let starou Epizodu IV. Když tak nad tím přemýšlím, tak mě bavil akorát Darth Vader a občasný fan servis, který zaplnil pár mezer mezi starou a novou trilogií.

Hledám kolem sebe někoho, komu by se Rogue One líbil. Je tedy třeba zavolat KarloviR. Ten říká: „Proč mi voláš? No ten film je pitomost. Cival sice dává čtyři hvězdičky, ale opovaž se mu volat. Ne, číslo na dura ti nedám.“ Přesně vím, co si právě teď říkáte. Proč už nevolám Hladovi? Dobrosrdečný redaktor mi to vzal a Darebák jedna se mu také nelíbil. Začínám být zoufalý. Trn z paty mi vytrhne až redaktor TVZone do_Od: „Rogue One pro mě představuje úplně jiný pohled na Star Wars, než jaký nám byl dosud servírován. Špinavý, místy komorní a často překvapivě nekompromisní. Film to u mě vyhrál hlavně fenomenálním druhým aktem, ve kterém se kloubí tolik věcí dohromady, že se na to s výjimkou Pomsty Sithů a Nové naděje žádný jiný Star Wars film nechytá.“ Mno, tak asi dík... (TedGeorge)

Skyfall (2012)

Na kvalitách bondovky Casino Royle se asi z většiny shodneme, na kvalitách Quantum of Solace asi taky (alespoň že ten film měl výborného Jacka Whitea). U Skyfall je to už ale trochu horší. Jedni odcházeli z kina zklamaní, jiní dostali nejlepší bondovku. Někteří chtěli zpátky Bonda, který se bude holit a nebude pít pivo, další zase viděli v rámci série první film, jenž by mohli brát jako regulérní drama.

Hutná atmosféra, potemnělé nolanovské variace, civilnější a hmatatelnější Bond. Spojení nového tisíciletí i toho minulého v podobě skládání poct starým bondovkám. Adele a asi nejbondovštější song vůbec. Neoddiskutovatelně výborná kamera Rogera Deakinse. Anebo taky z druhé strany hloupě se chovající postavy v rádoby-osudovém příběhu. Podivný cyklus rebootů od Bonda zelenáče v Casinu přes starého a odepsaného Bonda až po další polo-restart na konci s Moneypenny, Q a novým M. A finále, ve kterém agenta 007 nenapadne nic lepšího než si hrát na Sám doma ve Skotsku. Námětů k hospodské hádce diskuzi je tu zkrátka víc než dost. (Sam.Vimes)


Fakjů pane učiteli (2013)

Sam si vzal Borata, já říkám před oltářem ano Zekimu. Jeho zlotřilý učitel vychovaný striptérkami a bachaři mi totiž před čtyřmi lety udělal v kinech velkou radost. Proč jsem dobrovolně šel do multiplexu na německou komedii? Protože jsem už v té době dal na názor KarlaR. Tato virtuální MovieZone existence mi „germánskou Školu, základ života“ vyhypeovala až do nebeských výšin. Měl pravdu, ten chlapec. Sousedům se podařilo natočit komedii, která se neutopila v exkrementech a povedené (několikrát vypointované) fórky zalila romantickou omáčkou, v níž hrála prim sympatická zrzka, kterou si většina čtenářů pamatovala akorát z odpovědi na americké Prcičky. Holky to tenkrát totiž v Německu chtěly taky.

Kde je tedy ta kontroverze, kterou ve článku hledáme? V tomto případě je to prostě a jednoduše o smyslu pro humor. Nebudu lacině psát o tom, že pokud s mým nadšením nesouhlasíte, tak jste zapšklí přizdisrá_i. Rozumím čtenářům, kteří se nenaladili na stejnou notu a trpěli u postavy nadržené zrzky hrané Karoline Herfurth. Ta je ve filmu občas hloupá, občas zdrogovaná a feministky jistě budou souhlasit – pořád závislá na tom, co právě Zeki vymyslí za pytlovinu. Velká škoda, že dvojka je už slabší a thajské reálie nenabízejí tolik příležitostí pro nekompromisní střílení záškoláků paintballovými zbraněmi. (TedGeorge)


Birdman (2014)

Ptačí muž je tady jako zástupce trošku intelektuálnějších filmů. Jako důkaz, že na MovieZone občas stačí uhnout od popcornových blockbusterů k jen lehčímu artu a už se v diskuzích rozebírá genialita versus „nuda k… uzoufání“. O ostudných modrých číslech na ČSFD ani nemluvě. Na jedné straně se řeší obrovsky zasloužený Oscar a bravurně zvládnuté snad všechny složky filmu, na druhé zase nuda a všechno možné s předponou „pseudo-“. Já osobně lituji, že jsem Birdmana nedal v kině a asi nemusím dodávat, ke kterému táboru se řadím.

Takhle strhující filmový zážitek tu totiž už dlouho nebyl. V první řadě jsou to kamerové frajeřiny vyvolávající iluzi jednozáběrového snímku, doplněné o intenzivní bubnovací soundtrack. Nějaké „vítězství formy na obsahem“ je ale úplně mimo, Birdman toho má hodně co nabídnout i co do příběhu, do charakteristik postav a do jejich výpovědí. To, že tak činí ve frenetickém tempu umocněném právě formální stránkou filmu, neznamená, že tam ta hodnota není. Mexický rodák Alejandro González Iñárritu tak předkládá s pomocí kamerového mága Lubezkiho a ex-Batmana Keatona další ze svých majstrštyků. (Sam.Vimes)

 ---

A o kterých filmech se i s odstupem hádáte v hospodách vy? Dejte vědět v diskuzi!