Batman vs Superman: Úsvit spravedlnosti (2016)

Uff, tenhle hejt bude těžkej. Pokud nežijete na Měsíci, tak se k vám jistě dostala informace, že si Zack Snyder bere volno kvůli tragické události, jež postihla jeho rodinu. Suché info o odstoupení režiséra od komiksové adaptace Ligy spravedlivých bych (jistě nejenom já) bral jako výbornou zprávu a závan čerstvého vzduchu do zatuchlého warnerovského světa. Ale takhle? Nicméně, pokud se se mnou dokážete od strašlivé tragédie oprostit... Snyder jako režisér je packal a Batman vs Superman je jeden z nejhorších ultradrahých blockbusterů, které pamatuju. Nemluvě o komiksovkách. I ta dvojka Thora je proti němu veledílo. Proč?

Začít můžeme vyloženě zprasenou a nudnou postavou Lexe Luthora, kterou si vystřihl Jesse Eisenberg. Jeho záporák je ve filmu naprosto zbytečný. Pokračovat můžeme klasickým snyderovským digibordelem. To je slovíčko, které se (nejenom) díky režisérovi brzy dostane do Slovníku spisovné češtiny. Nakonec zmíním scénář, pod kterým je podepsaný David S. Goyer a jsme doma. Hrstka apologetiků v čele s kolegy z TVZone do_Odem a Daviesem182 sice brání osudovost filmu a hutnou komiksovou parafrázi na přijmutí boha jménem Superman, ale já to v tom filmu prostě nevidím. V kině jsem se nudil, doma jsem se s režisérskou verzí nudil a potřetí už za nudistu nebudu. (TedGeorge)

Hobit (2012, 2013, 2014)

Po Návratu krále jsme doufali ve vlnu velkolepých fantasy filmů, které nebudou cílené primárně na děti. Místo filmových adaptací Zaklínače nebo Malazské knihy padlých ale nastoupily Letopisy Narnie a Eragon. Všechny oči se následně upíraly zpátky na Petera Jacksona a jeho hobití návrat, jež nakonec přeci jen převzal od Guillerma del Tora. Čekali jsme, že strýček Jackson zase všem ukáže, jak se to má dělat. Nazvat výslednou trojici filmů „rozporuplnou“ by bylo ještě mírné, v diskuzích tři roky za sebou vřela bitva sice ne pěti, nýbrž dvou armád: drsných Hobitových kritiků a jeho zastánců - lembasových hlav (© Cival).

Přitom se toho Jacksonovi spousta povedla, vzpomeňte si už jen na to nadšení u traileru Neočekávané cesty, kdy skladba Misty Mountains přejde ze zpěvu trpaslíků do orchestrální aranže a je to tam! A podobných momentů radosti z návratu do Středozemě pak byl bezpočet i v samotném filmu (filmech). Na druhou stranu toho ale bylo až až i ke kritizování. Nebudeme se pouštět do argumentu, jak „jednu tenkou knížku roztáhli na tři filmy“ ani rozebírat jak se liší vyprávěcí postupy románu a filmu.

Daleko větším problémem než délka filmů bylo to, že Peter Jackson najednou tak trochu ztratil soudnost a místo Jacksona, geniálního vypravěče Pána prstenů, nastoupil Jackson, který si chtěl spíš jen hrát. Legolas surfující na štítu se rozrostl na Legolase skákajícího po padajících kamenech, na obří netopýry, na obří červy z Duny, králičí spřežení a divoké honičky v jeskyních. Freemanův Bilbo byl výborný a Gandalf samozřejmě nezklamal, Thorinův vývoj ve třetím filmu ale skončil nezvládnutý a většina družiny trpaslíků nakonec splývala dohromady i přes až zoufalou snahu je odlišit make-upem a kostýmy. Ačkoliv jsem si Hobita v kině užil, doma jsem si ho od té doby pustil zatím jen jednou, a když už, daleko víc mě láká si po x-té zopakovat brilantní Jacksonovu předchozí trilogii. (Sam.Vimes)

Nepřítel (2013)

Jistě tu jsou mezi námi fajnšmekři, kteří talent kanadského režiséra Dennise Villeneuva objevili už v roce 2000 ve filmu Maelstrom. Někteří zároveň zmíní Požáry z roku 2010, které jsem nedávno dohnal a pořád se s nimi nemohu srovnat. Já jsem zmiňovaného frankofonního direktora objevil až v roce 2013 díky Zmizení a mindfucku jménem Nepřítel. Právě v něm si dvojroli zahrál Jake Gyllenhaal a já si dodnes vybavuji diskuze, které se po premiéře odehrávaly v nekuřácké on-line hospodě jménem MovieZone. Hlavně závěr filmu nám tenkrát pořádně zamotal hlavu. Při pohledu na ČSFD mám bohužel pocit, že s filmem měl problém každý druhý divák.

Nechci po vás, abyste si pouštěli ono vysvětlující video nebo si pročítali obsáhlé recenze reflektující životní zkušenosti starých recenzentů (nicméně to pomůže). Spíše vám jenom napíšu, jak jsem film pochopil já. Pro mě je Nepřítelem žena, která touží po dítěti. Člověk se pak přetvařuje, dělá ze sebe zodpovědného muže toužícího po rodině a jeho pravé já přitom chce jenom šňupat kokain a utrácet úspory v bordelu. Dobrá, to možná přeháním, ale jistý nepoměr mezi představami o budoucnosti žen a mužů tu jistě je. Nepřítel je dodnes jediným filmem režiséra Denise Villeneuva, který je na ČSFD v modrých číslech. Nechcete si ho pustit znovu a upravit svůj názor? (TedGeorge)