Začít musím klasickým výkřikem čtenářů, který se v různé obměně objevuje pod mými články už dobře 3 roky: „Tede, seš bůh, ale nedává mi smysl, proč už dávno všechna studia nezbankrotovala.“ Slyším vás a také kvůli tomu nespím. Začal jsem tedy pročítat starší články filmového producenta a „insidera“ Stephena Followse. To jsem doplnil informacemi, které před několika lety zazněly v parádním článku New York Times, a jako třešničku na dortu jsem extrahoval nějaké zajímavé informace z webu DenOfGeek, který řeší pád trhu s domácími nosiči.

Už v roce 2012 napsal Adam Davids pro NY Times článek, v němž zazněly následující věty: „Muži v černém 3 vydělali z kin po celém světě více než 550 milionů dolarů. Donedávna to vypadalo, že Sony, respektive Columbia Pictures, budou na tomto sequelu tratit. Jak je to sakra možné?“. Další otázka, kterou si tento redaktor položil, zněla naprosto jasně: „Je veřejně známým faktem, že se většina hollywoodských filmů v současnosti nedostane do profitu. Jak je tedy možné, že účetní uzávěrky studií oznamují (až na výjimky) každý rok profit?“

Dobrat se k odpovědím nebude jednoduché. Prvním krokem bude pohled na hollywoodskou rozvahu, kterou jsem už načrtnul minulý rok v tomto článku. V něm jsem rozebíral především kouzlení s čísly a snahu studií neplatit zbytečně daně, když můžou profit smazat v nákladové složce a Jurský svět s kinotržbami za hranicí 1,5 miliardy dolarů pomalu poslat do mínusu. V první kapitole se o podobnou amatérskou účetní rozvahu pokusím ještě jednou. Zase a znovu za to můžou exkluzivní čísla pocházející z interních zdrojů Followse.

Pan S vychází z numer, která posbíral z veřejně známých zdrojů a vlastních rozhovorů s kamarády producenty. Ta potom aplikuje na fiktivní příklad filmu s rozpočtem 30 milionů dolarů a celosvětovými tržbami z kin 75 milionů babek. Co se nákladové složky týče, tak k rozpočtu 30 mega musíme připočítat 35 melounů na čistou reklamu jako takovou. Dalších 16 mega se utopí na výrobě distribučních kopií pro kina a hlavně na tzv. distribučních poplatcích.

Ve Velké Británii jsou tyto distribuční poplatky (nepleťte si je s dílem peněz, která si ukrojí samotná kina) 20%, ve většině světa potom 10%. Pro zjednodušení si to představte jako daň, kterou z tržeb (nikoliv zisku) musíte zaplatit státu. No a nakonec si Stephen nevycucává z prstu číslo 8 milionů dolarů, což jsou poplatky pro místní distributory. Ne v každé zemi má studio svoje vlastní zastoupení posílající pod jeho jménem film do kin. V jistých teritoriích musíme do rozvahy přidat prostředníka, tedy místního distributora, který uzavře smlouvu s produkujícím studiem a film pod svým jménem pošle do multiplexů.

Jenom pro pořádek – když si čtete články na největších webech, které se zabývají filmovým byznysem, distribuční poplatky a peníze pro třetí stranu (tedy ty místní distributory) bývají často obsaženy v nákladech na reklamu. Když se tedy dočtete, že Batman vs. Superman stálo 250 mega a dalších 200 se utopilo v reklamě, tak už se s tím v těch dvou kilech počítá. Co se nákladů týče, tak je celková částka u námi uváděného příkladu s rozpočtem 30 melounů někde u hranice 90 milionů dolarů.

Pojďme k ziskům. Nejdříve kina. Zde se nerozebírají jednotlivé státy a Follows čtenářům předkládá numero 34 milionů babek. Právě tolik se dostane z kin k financujícímu studiu. Ještě jednou připomínám, celkové tržby z kin jsou 75 milionů, studia z toho tedy obdrží přibližně 50% (větší zisky samozřejmě posbírají z domácího amerického trhu a vyvažuje to méně rentabilní trhy). Druhou nejrentabilnější příjmovou složkou po kinech je televize a ta by měla v našem případě přispět velmi pěkných 28 milionů dolarů.

Až na třetím místě jsou příjmy z DVDček a Blu-rayů, které jsou vyčísleny na 18 mega. Jenom pro zajímavost – mezi lety 2000 a 2006 byly tyto tržby na prvním místě. Na trhu s domácími nosiči se vydělávalo víc jak v kinech. Tzv. „Video on Demand“ příjmy, pod kterými si můžeme představit Netflix (ne, opravdu se nepočítá mezi televize), iTunes a další podobné služby jsou až na čtvrtém místě a představují 8 melounů. No a zbytek jsou 3 mega.

Celkově jsme na čistých ziscích 92 milionů dolarů. Jistě prominete, že se mi někde ztratilo pár set tisíc dolarů a pokorně přijmete fakt, že po započtení 90 milionových nákladů jsme na čistém zisku 1,79 mega pro studio. Je tu samozřejmě obrovské množství proměnných. Každá země má trochu jinak nastavené smlouvy. Nejznámější příklad je Čína. Tam se distributorům dodnes vrací ubohých 25% tržeb z každé prodané vstupenky. Opačný extrém je Velká Británie. Tam je to často více než v Americe a není výjimkou ani 65%. Nemluvě o dost podstatném faktu, že ne v každé zemi musí studio počítat s nezanedbatelnými poplatky pro místního distributora. Za cenu docela vysokých fixních nákladů si v dané zemi drží vlastní zastoupení a tento poplatek tím eliminují. Ne vždy je to výhodné. Vzpomínáte si ještě na Warnery, kteří u nás obcházeli všechny ty Falcony, Bontonfilm atd., a dlouho si u nás drželi exkluzivní zastoupení?

Ještě než budeme pokračovat na další kapitolu, musím se v krátkosti vyjádřit k již zmiňovaným tržbám kin. Možná si vzpomínáte na mnou používané a kontroverzní rozdělení, se kterým kdysi přišel web Deadline. Ten tvrdí, že průměrně se ke studiu vrací 51% tržeb z každé prodané vstupenky v Americe, 39% ze světa a 25% z Číny. Co na to Stephen? Pojďme ho citovat: „Když jsem v roce 2014 hovořil s tisícovkou lidí pracujících v britském filmovém byznysu (to je hovado, pozn. autora), tak to číslo oscilovalo mezi 43 a 49 procenty". Právě tolik by si měli nechat britští kinaři. Zbytek jde studiím s tím, že tu nepočítáme s distribučními náklady a daněmi, které studio standardně uvádí v nákladové složce.

Aby to bylo ještě zajímavější, tak je známý příklad právě z Británie, kde se prý jednomu nejmenovanému hollywoodskému studiu podařilo uzavřít smlouvu století, která jim zajištovala celých 90% profitu z kin. Samozřejmě mluvím o jednom osamoceném příkladu (Tuším Bonda nebo Harryho Pottera, ale psst). Zároveň prý za Lamanšským průlivem pořád funguje v Americe již pár let přežitá praxe, kdy si kina nechávají více a více peněz s postupujícími týdny v distribučním „kino-okně“.

Rozhodně se to neblíží extrému, za který byl na začátku tohoto tisíciletí zodpovědný George Lucas, respektive studio Fox. To poslalo do kin Star Wars: Epizodu II – Klony útočí a první týden bralo díky naprosto bezprecedentní smlouvě s kinaři 100 procent z každé prodané vstupenky. Právě z té doby pochází slavný výrok nejmenovaného kinaře: „Pustili jsme se do filmového byznysu a jsou z nás prodavači popcornu“.

Pokračujte na další kapitolu. Mimo jiné se tam dozvíte, kolik peněz dostal Tom Cruise za Valkýru a konečně se vám dostane odpovědi na to, proč se pořád točí a nikdo nekrachuje.