Ve vesmírných slasherech lze takové chování očekávat, ale vždy tu musí být alespoň snaha o nenásilný přechod od inteligentní posádky k zoufalcům bojujícím o holý život. Třeba i Dannymu Boyleovi se to v Sunshine trochu vymknulo z ruky, a proto poslední třetina filmu připomíná bohapusté béčko s všemocným bubákem likvidujícím posádku, ke které jsme stihli přilnout. Oproti tomu letošní Život, který je mnohem schopnější variací na původního Vetřelce, vypustí svého bubáka příliš brzy a z posádky dělá nesvéprávné idioty už dvacet minut po startovním výstřelu. Ti, které si oblíbíte kvůli povedenému castingu, umírají příliš brzy, a ti ostatní už s ohlodaným torzem snímku nic nesvedou.

Není divu, že po Životě NASA opět oficiálně Hollywoodu vynadala a připomněla svůj seznam filmů, ve kterých se posádky chovají jako smyslů zbavení psychopati. Původní žebříček samozřejmě vede Bayův Armageddon, ale to není úplně nejférovější popíchnutí, protože jsou to smyslů zbavení psychopati, které někdo rozumný zavřel na ropnou plošinu. To, že jim NASA dovolila dělat brajgl ve vesmíru, se stalo jedině proto, že všichni tušili, že na tom asteroidu mířícím k Zemi prostě umřou. To je neprůstřelná logika, kterou od dnešních bayovin už očekávat nelze. Tak a máte to. Na dalších místech najdete třeba Emmerichovu 2012, jejíž vibrující neutrína, která pošlou celý svět k pejru, nebudí u NASA ani ostatních vědců příliš důvěry. Předpokládám, že animovaná prezentace Woodyho Harrelsona nepadla na úrodnou půdu.

A ty chválené snímky? Metropolis, Kontakt nebo Gattaca. Že tu něco chybí... co třeba... co třeba Interstellar. Hmm, jistě, ten film, ve kterém si Jessica Chastain vybere lásku jako univerzální matematickou konstantu. Snímek, ve kterém se na tabuli píší dlouhé rovnice, co nedávají smysl, odkoukané z poskakující ručičky hodinek, případně se posádky hrozně dlouho diví obřím vlnám, až se jim nechají smést, případně udělají z nejchytřejšího člověka na planetě psychopata, se kterým je každý rád o samotě. Ano, ten film... Ne, Interstellar není slasher. Ale na Darwinovy ceny má zaděláno úplně stejně jako Covenant, a tak zcela chápu, že musí NASA ležet v žaludku. Nicméně popojedem.

I Život se svou sebevražednou posádkou a brutálně nedokonalým designem vesmírné lodi, která sama hází postavám klacky pod nohy, je totiž věrnější adaptací Vetřelce než zmiňovaný Covenant. Protože v Životě se jednoduché a "jednoduché" postavy prostě nechávají zabít neznámým, nevypočitatelným a zdánlivě neporazitelným zlem. To jsou všechno atributy, kvůli kterým milujeme prvního Vetřelce. V tom byly postavy sice trochu chytřejší, ale zároveň vznikl ve zlaté éře hororových slasherů, takže onu vzájemnou příbuznost šlo jednoznačně považovat za klad. Samotnému vetřelci ale tenhle závoj tajemna sebral už v roce 1986 James Cameron, když razantně rozšířil mytologii celé ságy. Ridley tak jednoduše neměl onen luxus jako tvůrci Života, nemohl skládat poklonu originálu - nešlo jinak, než na něj krkolomně navázat.

Covenant se přitom odehrává před prvním Vetřelcem, takže nelze z postav dělat superhrdiny, kteří kosí xenomorfy palbou od boku, ani příliš schopné myslitele, co všechno odhalí během zběžného ohledání cizí kosmické lodi. A tak se Ridley rozhodl udělat kličku - postavy pro jistotu ignoroval úplně a místo toho se rozhodl odpovědět na otázky, které nikdo v publiku od roku 1979 nepoložil. Výsledkem je rozumování a dovysvětlování věcí, které měly zůstat pod rouškou tajemna, a současné povýšené ignorování všeho, co vetřelčí subžánr minimálně do čtvrtého dílu definovalo.

Vsadil bych boty, že Ridley i přes pokročilý věk natočil přesně to, co natočit chtěl. A kdyby na něj netlačilo studio, klidně by to nazval Prometheus 2. To lumeni z účetního mu vysvětlili, že pod názvem Vetřelec to vydělá dvakrát tolik a hráli si v trailerové kampani s falešným očekáváním. Co na tom, že zásadní odhalení pošlapává bohatou komiksovou i videoherní mytologii, která kolem vetřelčího universa vznikla. V době, kdy všichni ostatní zkouší multivesmíry budovat, Foxové nechají Scotta, aby si svůj vlastní osobně pohřbil. Hlavně, když budou nad rakví alespoň chvilku cinkat zlaťáky. Důmyslné napojení na Blade Runnera a případné plány na další díly jsou ve světle aktuálních skutků irelevantní, protože Scott svou vesmírnou loď sobecky odklání směrem, který se fanouškům nelíbí. Jen těžko přitom věřit, že nová trilogie (Promethea můžeme považovat za jakýsi můstek) přiláká k vetřelčímu fenoménu dost fanoušků, aby to vyrovnalo odliv pamětníků té staré.

Rád si v komentářích popovídám o důsledcích toho, co se v Covenantovi stalo a případných možnostech, jak se Scottovou či cizí pomocí tenhle svět postrčit někam dál. Obávám se ale, že jsme svědky pomalé smrti jednoho z nejvýraznějších sci-fi fenoménů. Franta Fuka to ve své recenzi přirovnal k úhynu Terminátora, který se tak snažil "narovnat" své časové osy a ohromit fanoušky různými pojítky, souvislostmi a novými informacemi, až se začal motat v kruhu, resp. ve spirále smrti. Scottovou slabinou přitom není nedostatek talentu. Jde spíš o sobeckou snahu odvyprávět několik dekád po originálu svou vlastní verzi - navzdory všemu a všem. Starý pán má rozhodně na dokončení svého příběhu právo. Riskuje ovšem, že se mu sál vylidní ještě předtím, než stihne domluvit. Covenant je jasným vykřičníkem, jde o efektní, ale prázdnou blockbusterovou skořápku, v níž se někde na kraji krčí komorní drama o dvou postavách, které připomíná spíš antickou divadelní tragédii, než efektní vesmírný vyvražďovák. Sami si odpovězte, na co jste vlastně do kina šli...