Červená trička (nebo chcete-li uniformy) jdou prostě vždycky někam s Kirkem nebo Spockem a při první konfrontaci popadají jako kuželky po zásahu bowlingové koule. Tohle klišé je tak vousaté, že si z něj dělal svého času srandu i Austin Powers, který se jednomu ze strážných snažil přišít kompletní pozadí, včetně rodiny, přítelkyně a kamarádů, čímž radikálně změnil optiku těchto postradatelných pěšáků. Což je mimochodem lekce, kterou by si měl připomenout čas od času každý, včetně Ridleyho Scotta.

Ten totiž v Covenantovi dělá z posádky víceméně červená trička. Důležitější postavy dostanou charakterizaci, kterou lze shrnout do jedné věty - drsňačka s kulometem, kapitán s křížkem na krku, pilot v klobouku, kopilotka s prsama (to je charakterizace od jedné z postav, nikoliv ode mne), věrný android, vnímavá na krátko ostříhaná výzkumnice... atd. atd. U většiny postav se ani nedozvíte jméno, kapitána dokonce ani nezahlédnete, a to všechno při bezmála hodinové expozici, během níž se nic významného nestane. Jako by Ridley spoléhal na to, že se o posádce lidé víc dozvěděli z marketingové kampaně než ze samotného filmu. Covenant je totiž o něčem úplně jiném než o posádce, ta je tu degradována na to úplně nejnutnější maso do mlýnku, aby film vůbec udržel celovečerní stopáž.

Je poměrně složité tenhle paradox vysvětlit bez spoilerů, ale pokusím se to nastínit v tak obecných termínech, aby nikdo nelitoval, že tento článek rozkliknul. Předně si musíte uvědomit, že posádka nesestává z hrdinů. Nejsou to postavy, které máte poznat, nebo kterým máte fandit. Nejsou to osoby, jejichž účelem je přežít. Jsou to zcela postradatelné existence v duchu klasických béčkových slasherů. To je důležité zdůraznit, protože když Scott sám přiznává, že natočil béčkový horor, myslí tím především slasher, tedy onu víceméně tupou a velmi černobílou hororovou disciplínu, ve které mají postavy svůj osud napsaný na čele - třídní panna vždy přežije, černoch zemře jako první, kapitán školního týmu dojede na svoje naparování a geek sice prohlédne pravidla hry, ale stane se tak příliš pozdě, takže se maximálně tak obětuje, aby bubáka zpomalil.

Ve slasherech ze sedmdesátých a osmdesátých let běhají prsaté blondýny po schodech nahoru, legračně ječí, snaží se marně přesvědčit rodiče, aby je nezavírali do blázinců a vůbec se tak nějak chovají dementně, přičemž publikum je z toho u vytržení a nahlas jim fandí a radí. Z téhle škatulky jsme se začali dostávat až v půlce devadesátek, kdy nám Kevin Williamson ve Vřískotu naznačil, že teenageři nemusí být úplní kreténi - mohou mít nakoukáno a někteří dokonce umí používat selský rozum. Mimoděk tím zabil celý subžánr a hororové kormidlo se na čas přesunulo k hororům, ve kterých vřískají buď děti, nebo dospělí, kteří jsou ovšem konfrontováni s podstatně komplikovanějšími bubáky (většinou nehmatatelnými duchy a démony). Všechno ostatní, zejména předělávky klasik, jsou potom přesně to retro s prsatými ječícími holkami, kterému se zasmějeme a tolerujeme jeho duševní zpátečnictví.

No a Ridley teď právě takový slasher z osmdesátek natočil. Svým způsobem. Ono by se totiž dalo Covenantovi odpustit, že se jeho posádka chová jako banda rozpustilých děcek na pískovišti a bezelstně si to zamíří přímo do jámy lvové. Jde o prequel, takže lze počítat s tím, že se lidstvo nikdy s vetřelcem, ale ani s cizí mimozemskou civilizací nesetkalo. Posádka Covenantu totiž nemá o osudech Promethea ani páru. Jde o kolonizační loď, která se vydala na svou pouť ve stejnou dobu, nebo možná ještě před odletem Promethea. A dost možná ani nejde o nejlepší z nejlepších, protože posádka je sestavená z párů a rodin (tento fakt se mnohem víc řeší v marketingu, než ve filmu samotném). Pořád jsou to ale technici a vědci, kteří mají dohled nad několika tisíci hibernovaných osob a embryí. Jejich úkolem je zabydlet novou planetu, ne strkat ve skladu krabice z jedné strany na druhou.

A přesto se tihle expertní pracovníci chovají jako zmíněné prsaté blondýny. Ignorují jasná rizika, dobře míněné rady umělé inteligence, lezou do rakve nikoliv jednou nohou, ale rovnou se tam vrhají po hlavě. Argument, že netuší, co je čeká, tady rozhodně neobstojí. To i vědci v Prometheovi se při střetu s pozůstatky cizích civilizací divili a kulili oči. Následně si sice strhli skafandry a začali všechno osahávat a ochutnávat jako děcka na pískovišti, ale ten prvotní údiv tam byl a i díky němu úvod Promethea působí tak slibně. V Covenantovi ale Scott tuhle pasáž přeskakuje jednou, dvěma větami... dokonce ani první střet s neomorfy/xenomorfy nikoho zvlášť nerozhází.

Dostáváme se k jádru pudla? Ano, nejde tu ani tak o základní inteligenci posádky, jako spíš o logiku samotného děje. Za idioty lze tedy jednoznačně označit nikoliv postavy, ale osoby za psacím stolem. Kontrast mezi posádkou coby adepty na letošní Darwinovy ceny a zbytkem filmu je o to patrnější, že snímek rozjímá nad člověkem coby stvořitelem, ať už jde o umělou inteligenci, nové životní formy (křížení, genetické manipulace) či umění (literatura, sochařství, knihy či obrazy). Vznešené plácání o mrtvých básnících, ve kterém si libují ušlechtilé produkty lidské činnosti (např. android Walter v podání Michaela Fassbendera), tu stojí vedle postav, které ochotně sledují facehuggera z bezprostřední blízkosti, což je moment srovnatelný s hlazením mimozemského hada v Prometheovi.