8. Trailery vám již brzy prozradí, že Bruce Willis je duch

Vzpomínám si, jak jsem kdysi viděl upoutávku na Trosečníka a smál se tomu, že mi dvouminutové lákadlo převyprávělo celý film. Poslední dobou mě ten smích přešel a začínám mít problém s každým druhým trailerem. Vážně bylo nutné ukázat Kurta Russella na konci posledního traileru ke Strážcům Galaxie? Vážně se producenti rozhodli zkazit divákům čtvrtého Terminátora trailerem prozrazujícím tajemství Sama Worthingtona? Těch příkladů je strašně moc. Schválně si otevřete trailerovou rubriku na MovieZone a zhlédněte větší trailery za posledních několik měsíců. Máte? No není to smutné?

Naštěstí existují výjimky. Christopher Nolan je známý tím, že mnou řešený fenomén naprosto nenávidí, a právě jeho trailery nikdy nic neprozradí. Stejně tak J.J. Abrams. Kéž by takových režisérů s kreativní kontrolou nad podobou reklamní kampaně bylo víc. Nic mi totiž nezkazí kinozážitek víc než fakt, že vím, co přijde v následujících deseti minutách. Když se notorického prozrazovatele děje Roberta Zemeckise otázal jistý novinář, proč to dělá, odpověděl něco ve smyslu: „Lidé nechtějí být překvapení“. Zastavme se teď prosím na chvíli. Zhluboka se nadechněte, zdvihněte svůj prostředníček a řekněte se mnou: „Tohle je pro tebe, Roberte“.

7. Hollywoodský kameraman zkouší režii

Nevím, čím to je, ale když se známý hollywoodský kameraman postaví za režijní kormidlo, skoro vždy to stojí za starou belu. Tak třeba Wally Pfister. Ten byl až do roku 2012 dvorním kameramanem Christophera Nolana a má na kontě takové pecky jako Memento, Dokonalý trik nebo Počátek. Jenomže pak nějakou chytrou producentskou persónu (ne náhodou u Warnerů) napadlo, že je třeba někde utopit 100 milionů dolarů. Pfister tedy dostal k dispozici prodejnou hereckou d….u jménem Johnny Depp a nechutné množství peněz. Vznikl film Transcendence.

Já mám rád sci-fi. V kinech je jich málo a jsem jim schopen odpustit mnohé. Ale tohle bylo moc. Logiku postrádající báchorka, která si hrála na přelomový film s fantastickou myšlenku z ranku filmů Stanleyho Kubricka, mě znechutila a připomněla mi můj první pokus o napsání povídky. Naškrábal jsem ji ve druháku na střední, měla deset stránek a hlavní roli v ní hrála postava jménem Vera. Nápadně připomínala moji spolužačku. Ve zkratce – Vera se v roce 2040 kvůli smrti svých rodičů nechá zmrazit. Probudí ji v roce 2041 s tím, že se jim porouchal jejich supervýkonný mrazák na lidi. Vera na konci povídky zjistí, že je pořád v mrazáku a zkoumají ji mimozemšťané, což je pro čtenáře naprosto šokující zjištění. Tak tohle mi to připomnělo. Styď se, Wally.

6. Třetí rozměr je dobrý nápad?

Není. Avatar, Gravitace a pár dalších výjimek promine, ale tenhle hejt si prostě neodpustím. Nevím, jestli je to tím, že chodím do špatných kinosálů, ale skoro pokaždé, když zavítám na 3D představení, tak jsem na konci zklamaný. Nejsem žádný technický efficionato, abych vám tu na ploše dvou odstavců rozebral technické rozdíly mezi nativním a v postprodukci dodělávaným rozměrem číslo 3 (zdravím imfa a Karlose), ale těch několik desítek korun navíc mi skoro vždy přijde jako peníze vyhozené do kanálu. A přitom to začalo tak nadějně. Už na začátku zmiňovaný Avatar ukázal, že další rozměr měl a má velký potenciál. Jenomže Hollywood jaksi pozapomněl, jak dlouho James Cameron svůj flák připravoval.

Následovalo jedno zklamání za druhým a člověku začalo být jasné, že kinařská lobby je všemocná. Do speciálně vybavených kinosálů se totiž investovalo obrovské množství peněz a v zámoří se začal konvertovat jeden film za druhým. Vrcholem byly další premiéry Star Wars (navazuji na devátý bod mého tématu), Titanicu a dalších. Takhle prostě ne. Jednou za uherský rok se sice urodí film, který nepostrádá onen „wow“ efekt, ale to je strašně málo. V naprosté většině případů vás akorát bude bolet frňák a budete nadávat, že by vám v klidu stačily dva rozměry. Něco mi říká, že diskuze pod článkem bude pořádně výživná.

5. Lidé nechtějí remaky legendárních filmů

Tak třeba Krotitelé duchů. Historicky nejvíce nenáviděný trailer předznamenal další z řady průšvihů studia Sony. Podle mého názoru je už původní duo filmů krutě přeceňované, ale co. Rozhodně to jsou klasické komedie z dílny nezapomenutelného Harolda Ramise. Snad dvacet let se mluvilo o pokračování a dopadlo to snad nejhůř, jak mohlo. Původní obsazení je uklizené do pozadí a na scénu nastupují čtyři ženy, z nichž jenom jedna je docela fajn. Sony se rozhodlo investovat 300 mega do rozpočtu a reklamy. Výsledkem jsou tržby, které… Které v tomto článku není třeba dopodrobna řešit. Prostě to zaslouženě propadlo.

Kopu si tu hrob. Někdo vytáhne miliardu Krásky a zvířete a já nebudu mít co říct. Jenomže na tomto místě řešíme hlavně kvalitu. Proto si tu v klidu mohu stěžovat na remake Karate Kida s nositelem genofondu Willa Smithe, Barbara Conana s budoucím Aquamanem, Psycho… studiím prostě není nic svaté. Hollywood samozřejmě funguje na principu nabídka – poptávka, ale je třeba si uvědomit, že líní producenti financující tyto filmy, které už z principu nemohou překvapit, zabírají distribuční sloty možným originálním filmům, které kvůli tomu nevzniknou. Jenom připomínám, že druhým největším filmem letošních Vánoc bude naprosto zbytečné pokračování (remake) Jumanji.