4. Rande na jednu noc (2008)
Nick (Michael Cera) má večer volno a rozhodne se ho využít k hledání tajného koncertu legendární indie kapely. Noční New York mu do cesty přivede Noru (Kat Dennings), která mu učaruje nejenom kyprými tvary, ale také svým hudebním vkusem. Jedna noc v New Yorku může změnit mnohé a hlavní charaktery možná najdou víc než jenom jeden nezapomenutelný koncert. Uff, když si to teď po sobě čtu, tak to zní skoro jako oficiální synopse. Nenechte se však mým neumětelstvím odradit. Nezávislá romantika z ulic nejznámějšího velkoměsta si rozhodně zaslouží vaši pozornost.

Vzpomínám si, jak sem před pár lety jel vlakem do Českých Budějovic (chtěl by tam žít každý) a vedle mě se pořád chechtala jedna slečna. Myslel jsem si, že za to může můj účes ala Cival (už ho nechám na pokoji), ale pak mi došlo, že mi přes rameno kouká na displej notebooku, kde běžel právě tenhle film. Ono je to vážně vtipné, i když to neslyšíte. Počínaje etudou se žvýkačkou, konče suchou pointou s hledáním králíka. Michael Cera je sice v mých očích pořád protivným satanem, ale v Rande na jednu noc ještě tak protivný není a navíc má k ruce Kat Dennings. Ta heterosexuály a lesbičky obšťastňuje nejenom svojí postavou, ale i svými hláškami, jež by člověk mohl poslouchat každý den.

3. Rošťáci (1985)
Dost už bylo romantiky provoněné krásnými ženami. Je na čase vydat se do dětských let, kdy jsme všichni vymýšleli kulišárny a doufali, že nás při tom nenačapají rodiče. Rošťáci jsou pro mě esencí osmdesátek. Vzpomínám si, jak mě kdysi překvapilo, že snímek nerežíroval Steven Spielberg (ten film jenom produkoval). Celý film totiž připomíná dětského Indiana Jonese a dobrodružství děcek hledajících pirátský poklad se může pyšnit parádní atmosférou.

Rejža Richard Donner se tenkrát vytáhnul. Dětské dobrodružství se mu mohlo rozsypat mezi prsty a on to nepos_al. Navíc objevil Sama Křepelku alias Seana Astina. Tomu sekundují Corey Feldman, mladičký Josh Brolin a další. Dodnes nechápu, jak mohl v režii Spielberga o pár let později vzniknout nudný Hook. Těžko si teď z hlavy vzpomínám na lepší dětský film. Dobrá, čeští Páni kluci a Sám doma jsou v těsném závěsu.

2. Za láskou vzhůru (2016)
Alexander (alias Jean Dujardin) je malý. Napíšu to jinak. Alexander je velmi malý. To mu však nezabrání nabrnknout si vysokou francouzskou blondýnu jménem Diane (Virginie Efira). Ta ho nejdříve nebere vážně, ale lišák ji svým džentlmenstvím naprosto učaruje a ona musí chtě nechtě řešit, co bude její okolí říkat na přítele, který je o půl metru menší než ona. Nemluvě o jejím spolupracovníkovi, s nímž se teprve nedávno rozešla. Stačí vám taková premisa?

Měla by. Francie se totiž i do třetice trefila do černého a romantiky chtivým divákům a divačkám servíruje filmové potěšení, jaké Hollywood poslední dobou jaksi neumí. Vždyť je to přece tak jednoduché. Stačí vynechat infantilní humor, nechutnosti, knihy Nicholase Sparkse a nabídnout návštěvníkům kin dobře napsanou komedii. Za láskou vzhůru splňuje vše výše zmíněné a navíc nabízí chemickou reakci mezi hlavní dvojicí, kterou iniciuje hlavně Dujardin. Označení francouzský Clooney je pro něj naprosto trefné. Kdybych si měl vybrat, jestli si znovu pustím francouzský film na desáté pozici, nebo tuto romantiku, volím desítku. To však neznamená, že máte výmluvu milostné tokání prcka a boží blondýny vynechat.

1. Městečko Pleasantville (1998)
No a konečně jednička. David (Tobey Maguire) miluje starý černobílý seriál běžící v televizi. Jeho sestra Jennifer (Reese Witherspoon) ne. Sourozenci se pohádají o večerní program v bedně a rozbijí dálkový ovladač. Objeví se magický údržbář, který jim nabídne (samozřejmě magický) přístroj. Použijí ho a najednou se ocitnou v televizním světě bez barev. Davidovi je hned jasné, ve které epizodě se právě ocitají, ale Jennifer je to jedno. Nabrnkne si prvního atraktivního sportovce, kterého uvidí, a ve smyšleném světě se najednou začne všechno měnit.

Vůbec by mě nepřekvapilo, kdybyste v diskuzi napsali, že jste Pleasantville dodnes neviděli. Nedivím se vám. V kinech film propadl a v našich televizích také příliš často nerotuje. Což možná ani nevadí, protože kvalita se občas prostě musí hledat. Nevím kde začít. U výborného scénáře? Unikátního výtvarného řešení, kde se barvy objevují jenom pozvolna, ale pokaždé nezapomenutelně? Nebo snad u soundtracku, který dodnes poslouchám při cestách do práce? Vyberte si. A při tom výběru si pusťte tento klip Fiony Apple. Třeba vás přesvědčí o tom, že vážně nekecám a Městečko Pleasantville je zapomenutá pecka.

Doufám, že jsem se alespoň nějakým tipem trefil do vašeho vkusu a do diskuze nezapomeňte napsat, jak se vám daný film líbil. A nebojte se té francouzštiny, sakra už.