Když jsem loni ještě poctivě sepisoval retro články o žánrovkách, co slavily vyročí, nebo trendech osmdesátek a devadesátek, co dávno odnesl čas, zmínil jsem okrajově i fenomén rychlodabingu a slíbil, že se k němu v dohledné době vrátím. A dneska na to konečně přišla řada. Už tehdy se rodila myšlenka, že místo dlouhých odstavců propletených YouTube ukázkami (všichni víme, jak to s jejich spolehlivostí bývá), vsadíme na audio formát.

Výsledek má nakonec "jen" dvacet minut. O rychlodabingu by se dalo vyprávět hodiny, kdybychom sesumírovali všechny ty opravdu zábavné ukázky a trochu víc zabrousili do nepovedených překladů. Takhle to ale stačí na ukázku hlavně pro ty, kteří tuhle dobu nezažili.

Nejde o zlaté časy Filipovského nebo Cupáka, z jejichž slávy dodnes český dabing žije. Tohle je zhruba dekádu dlouhá éra, při které se dabing sekal hlava nehlava v amatérských podmínkách za normalizace. Třikrát kopírované kazety tak měly kromě mizerného obrazu i mizerný zvuk - směs anglického originálu, německého dabingu a opožděného českého voice-overu natáčeného po půlnoci v obýváku, když šla děcka (nebo rodiče) spát.

Ale víte co, pro většinu z nás to byl poklad. Moje vlastní zkušenost ze začátku devadesátek asi hovoří za vše. Začalo to tím, že si táta začal od známého půjčovat video hned v roce 1990 a vždycky k němu dostal pár videokazet. O dva roky později jsme si koupili video vlastní a já začal bastlit videokazety - mezi spolužáky, sousedy... bylo to jako sbírání Pokémonů nebo hokejových kartiček. Přečetl jsem si o něčem v Cinemě nebo jsem někde chytil popkulturní odkaz (internet byl pořád ještě pět let daleko) a začal jsem se pídit. Nebo jsem dostal jeden film, a pak mi "dealer" prozradil, že existuje pokračování, čímž začalo dlouhé vyjednávání ve stylu "co za to".

Na Ústecku ještě nerostly videopůjčovny jako houby po dešti, takže tyhle ojeté kopie s rychlodabingem byly jediná možnost, jak se dostat k Amerického ninjovi, Terminátorovi, Rambovi, Braddockovi a dalším oporám mého dospívání v muže. I mladší ročníky ale mohly rychlodabing zachytit díky distribučkám jako Intersonic, které tímto laciným způsobem dabovaly asijské akční filmy. V druhé půli devadesátek se ale nad rychlodabingem definitivně zavřela voda a zbyla jen nostalgie, která nás - pamětníky - nutí ty chyby a mezery buď velkoryse přeslechnout nebo naopak nesmyslně adorovat. Věřím ale, že kdo to zažil, ten si těch dvacet minut v dabingovém panoptiku rád poslechne. A pro omladinu to může být cenná lekce.

Kdo ví, třeba bude k poslechu i pokračování. Co za to? Nic moc, prostě jen napište do komentářů, jestli vás to zajímá nebo baví.