Kdo pro vás byl největší inspirací? Měla jste nějaký vzor, o němž si třeba v patnácti člověk řekne, že k němu vzhlíží a inspirují ho jeho film?
Takovej vzor jsem nikdy neměla. Nemám ani mety ideálního filmu. (smích)

Takže nepotřebujete natočit svého Temného rytíře nebo Bowling for Columbine?
Ne. Jde mi vždycky jen o konkrétní film, který zrovna dělám. A inspirací je mnoho. Když to vezmu od začátku, vždycky mě ohromně bavil film Eva tropí hlouposti. Mám ráda Homolkovy, v tom už jsou nějaký styčný plochy s dokumentem. A odjakživa mě silně oslovoval Vláčil, bavily mě ty trochu temný věci v něm. 

Takže kouzlo barevnýho filmu jste ještě neobjevila?
No, tak Homolkovi jsou pak i na horách. A to je barevný. (smích) Je pravda, že mám moc ráda filmy pro pamětníky. A nej je pro mě taky povětšinou černobílej Vláčil. I kvůli tomu, že mám strašně ráda Markétu Lazarovou jako knihu. Knížka je mimochodem ještě lepší, ale rozumím tomu, proč ji Vláčil zrovna takhle zadaptoval. Stejně zásadní autor je pro mě skladatel Zdeněk Liška, a to i v rámci elektronický hudby.

Škála filmů, co se mi líbí je ale hodně široká a vejde se tam leccos od zmíněnýho Mayslese, přes Tatiho, Bergmana, Tarkovskýho, Tarantina až po Wese Andersona, ale ohromně mě inspirují i české věci, ať už starší, jako Němcovy Démanty noci nebo Vachkovi Spřízněni volbou a Moravská Hellas, ale i novější typu Noční hovory s matkou, Ocet od Vítka Klusáka nebo Nonstop od Honzy Gogoly ml. Ale třeba když jsem točila zrovna Zákon Helena, tak mi hodně pomohl skandinávskej film Boj sněžného pluhu s mafií.

Mainstreamovej Hollywood vůbec nevedeme?
Ano, můj muž pořídil Netflix, tak ho mám konečně i já. A sjíždím filmy.

Třeba Iron Man nehrozí?
Mě baví nečekaně a tajně americký romantický komedie. Protože si u nich odpočinu. Ale tajím to.

Ale v Česku do multiplexu na nějakou popcornovku nezajdete…
Já jsem byla na Deníku Bridget Jonesový, a to dokonce v Chicagu, na podzim. (smích)

Dobře. Bridget vynecháme. Ale třeba Šílený Max? Spielberg? Nějaký hollywoodský sci-fi? To jde mimo vás a hádám, že i mimo většinu dokumentaristů na FAMU, ne?
Ne. Já jsem byla na Hvězdných válkách! V prosinci jsem je poprvé v životě viděla!

V prosinci? Poprvý v životě?
Jo, v prosinci jsem poprvé byla na Hvězdných válkách. (rozhovor byl pořízen v listopadu 2016 a trvalo mi čtvrt roku ho přepsat, protože jsem hovado, takže Petra má na mysli Epizodu 7 a předloňský prosinec – pozn. Cival)

Tak to je věc, kterou do toho rozhovoru rozhodně nemůžu dát, protože by se čtenáři posrali.
Jo? Jak to? (smích) Já jsem doteď neviděla Harryho Pottera, Pána prstenů a další. Je to ale proto, že chodím na filmy, co prostě chci vidět, a ne ty, co bych jakože měla vidět.

Ale tihle lidi je upřímně milujou, protože jsou často úžasný. A proto je dobrý je vidět.
Jasně, můj brácha je taky takový a má všechny tyto filmy doma. Když hlídám jeho děti, když jde se svojí ženou do kina, tak filmy jako Maxe a spol. si postupně pustím. Ale Star Wars jsem viděla i v kině. A jsem za to moc ráda, protože můj bratranec mi jednou řekl: Jsem rád, že studuješ na FAMU, a doufám, že natočíš pokračování Hvězdných válek! Takže já mám jasný úkol. (smích)

No nevím, jestli bych vám je svěřil. (smích) Ptám se ale spíš proto, že vyjadřování v těchhle filmech prostě je úplně jiný. A řemeslný aspekty jsou vždycky úžasný a pro každýho filmaře potenciálně obohacující.
Jasně, mně se Star Wars líbily a inspirovaly mě. Ale že bych použila třeba jejich trikové vychytávky, to myslím, že ne. Koukám se třeba na jejich tempo. Ale v podstatě ze všeho si něco vždycky odnesu, i třeba to, že si neodnesu nic…

Hrozí někdy, že byste sběhla i k režii hraných filmů, tak jako třeba Jan Svěrák apod.?
Je to možný. (nasadí potutelný a tajnosnubný úsměv někoho, kdo má na stole minimálně pět konkrétních nabídek na hraný film – pozn. Cival)

Je to věc, kterou se i na dokumentu naučí? Svěrák svého času tvrdil, že je to nejlepší průprava…
Souhlasím! Já jsem sice chtěla jít původně studovat herectví a měla jsem v plánu potom jít studovat dokumentární film. Místo toho jsem ale rovnou, v podstatě osm let, studovala dokumentární tvorbu. Ale taky jsme mezitím hodně hrála a hodně času věnovala Zákonu Helena. A hodně času poznávání sebe sama a okolí. Na katedře FAMU vás ale samozřejmě učí i to, jak inscenovat, jak pracovat s herci, jak na narativní film. A tím, že hraju i ve filmech a mám průpravu a hodně zkušeností z divadla, kdy se s režisérem řeší všechno od timingu po rytmus. A pořád se učím a pracuji nejen na sobě. Tak je možné, že se vydám i za hraným filmem.

Takže vás čeká vaše Obecná škola.
Přesně tak. Obecná škola. (smích)

Dá se tímhle povoláním vůbec uživit?
Ano.

Cítíte v českém kontextu absolutní autorskou svobodu, nebo vnímáte nějaké její limity?
Cítím ji absolutně. A je to krásný. Evropa je jiná. Není to úplně o producentovi, ale spíše o autorovi. A je ideál, když máte štěstí a můžete se svým producentem partnerky pracovat na společném filmu a společně ho budovat, i například co se týče distribuce, marketingové strategie apod.

Mrzí vás, že už se vás v rozhovorech lidi neptají, jaké nosíte kalhotky, a místo toho se vás ptají na samé vážné věci? Vyrešeršoval jsem v rozhovoru z roku 2007, že nesnášíte tanga a nosíte nohavičkové…
Ne, je mi to jedno. Je pravda, že mně nebaví blbé otázky. A je jen na mně, jestli na ně odpovím. A někdy odpovím.

Tak děkuju, že jste na ně odpověděla.

Foto: Nikolas Tušl/koagency