Taky není běžný, že by člověk dobrovolně podstupoval takovou psychickou zátěž.
Není. Ale dokumentární film celkově k tomu vybízí.

Co ho k tomu vede?
Zajímá vás svět. A co je pod tím vším. Co jsou slabiny toho světa. Protože skrze ně najednou jasněji vidíte dobrý věci. A skrze ně můžete popsat, co má šanci se změnit. Vždycky mě bavilo tyhle věci sledovat a pozorovat. Tyhle principy také byly v každém mém filmu – už v tom prvním „Putování jedné kachny za sny“, který je o smrti, o snech, o továrně na peří a je černobílý.

Život je složitý, život je plný paradoxů. Mohla jsem Zákon Helena udělat jako klasickou investigaci, ale já ho chtěla uchopit skrze téma dobra a zla. Příběh Berdychova gangu a Heleny byl ideální model, skrze který se to dá popsat a to téma postihnout. Jsou to otázky, který vidíte všude kolem sebe, i v Deníku Bridget Jonesový, v Kmotrovi nebo ve filmu od Bergmana. Vždy, jen zpracování je různé. Je v tom podstata každodennosti, v uvažování o tom, kdy se člověk chová blbě a kdy správně - ať už řeší, jestli třídit odpad, nebo umět zastavit v sobě to, že se někdy nemá rád. 

Ocitala byste se takhle často před kamerou v Zákonu Helena, a dokonce i na plakátě, i kdybyste nebyla známá herečka?
To nevím. Původně to nebylo v plánu, ale vyplynulo to ze situace. Jelikož během čtyř let, kdy se film natáčel, jsem měla několik situačně různých verzí scénáře. Abych mohla popsat dobro a zlo a hranice mezi naším normálním světem a podsvětím, potřebovala jsem, aby se postavy z mého filmu nacházely v reálných, normálních situacích, například jak každý slaví Štědrý večer, aby se to temno, o kterém protagonisti vyprávěli, mělo od čeho odrazit. Jinak by to byl jen temný, nefunkční a paradoxně prázdný film. Ale oni se bránili a už to, kam jsem je dostala, byl výkon. Dál mne pustit nechtěli. Bylo to komplikované a nebezpečné.

Proto mi pak Josef Krajbich, můj střihač, řekl: „Petro, chybí tam postava, která to všechno propojí - a to seš prostě ty, musíš tam být.“ Bránila jsem se, a to dlouho. Chtěla jsem film pozorovací a narativní a ne točící se okolo mě jako průvodkyně a další aktérky. Oni se mnou ale mluvili napřímo, třeba David Berdych psal dopisy jmenovitě přímo mně. A především, jak už jsem řekla, chyběly by ve filmu ty „normální“ situace. Tak jsem se stala jednou z postav mého filmu. 

Takže to nevyplývá z metody? Ono obecně ještě před pár lety nebylo úplně zvykem, aby čeští dokumentaristé lezli před kameru, ještě tu nefrčela taková ta mooreovská škola, kterou tu vlastně etablovali Remunda s Klusákem? Je vám tenhle přístup vlastní a bližší?
Ne, není to metodické přesvědčení. Je ale pravda, že mi to stalo už asi počtvrtý (smích). Takže ta „náhoda“ se bude dost možná ještě opakovat…

Posunul se váš pohled na celou problematiku nějak během natáčení, nebo se jen měnila optika vůči jednotlivým protagonistům, tak jak jste je poznávala a natáčela s nimi?
Vyznění filmu se neměnilo. Měnila se dramaturgie. Z portrétu odvážný ženský, až k úvaze o dobru a zlu. Proto jsem natáčela i s oběťmi Berdychova gangu, aby film víc vypovídal o tom, jestli se člověk může změnit. Postavy přicházely a naopak mizely. Ale takhle dokument prostě vzniká, je to živý organismus, co se rodí přímo pod rukama.

Bylo jasné, kdy přesně bude časově film končit, kdy se vypnou kamery?
Proměňovalo se to. Ale nějaké postupné deadliney si stanovit musíte, resp. vám je musí vštípit producent. Víte, co je nejhorší? Že kdyby bylo po mém, tak to stříhám doteď.

To je normální.
Ale vy máte strach. Strach má skvělou vlastnost, že nevidíte a neslyšíte věci okolo. Posloucháte jen ten strach. V tom je opravdu „bezvadnej“. Takže když vám dramaturgové řeknou „Petro, natočila jsi dobrej film“, tak to pořád neslyšíte. Váháte, jestli to neříkají třeba jen proto, že vás mají rádi nebo že už je blbý, jak to dělám dlouho a měla bych skončit. Pochybujete. Já měla obrovský strach, jak to lidi přijmou. Uvidí tam to, co jsme natočili? Co když to tam není? Co když jsem se celou dobu pletla? Jenže i když se dozvíte, že jste se spletl, a přijmete to, je to lepší, než se dál jen bát. Musíte tu konfrontaci podstoupit, jinak neuděláte nikdy nic a to je hrozný. Takže vzhůru s filmem do světa.

Když střihač Josef Krajbich řekl: „No a je to hotový“, seděla jsem úplně paralyzovaná. Pak mi řekl, ať jdu na panáka. Šli jsme, toho panáka si dali a já jsem mlčela a fakt jsem si říkala ježišmarja, co teď s tím. A měla jsem strach a měla jsem ho až do premiéry.

Je jasný, že člověk, zvlášť pokud může, ty věci šperkuje a zlepšuje do poslední sekundy.
Přesně. Já jsem navíc maximalista, perfekcionista a detailista, řeším nuance a kontroluju, jestli je tam všechno poctivě.

Kolikrát jste ten film viděla.
Tak stotřicetkrát.

Zákon Helena vznikal čtyři roky, kolik materiálu se celkově natočilo?
300 až 400 hodin. To je docela dost. A navíc to není materiál, který by byl zrovna veselý.

Máte v plánu něco dalšího, podobného?
Točím další film a ty filmy jsou si často v něčem podobný, takže je dost možný, že ano.

Kdy jste se při natáčení nejvíc bála?
Asi vždycky při prvním setkání s gangsterem. A pak samozřejmě, když mi Samopalník vyhrožoval, v té vyhrocené scéně, která je i ve filmu. To bylo drsný. A pak jsem se bála i vlastních chyb, v tom smyslu, zda jdu správným směrem.

Neříkala jste si v takový momenty, jestli to máte zapotřebí?
Někdy ano. Kdybych neměla za zády Helenu Káhnovou a další lidi, který se v tom světě pohybujÍ dennodenně, nikdy bych ten film netočila. Takhle jsem se o ně mohla opřít. Třeba reportér Janek Kroupa, když jsem s ním byla na schůzce, vzal papír a nakreslil na něj kolečko a říkal: „Tohle je svět a vy jste teď uvnitř toho temného. Jenže to je jen část světa. Svět je i hezkej. Takže musíte okamžitě ven, abyste viděla i dobrý věci.“

Sama jsem samozřejmě úplně přestala vidět – bojíte se, i když chodíte po ulici, a je vám špatně. Hrozný. Ale zároveň víte, že je to „jen“ film. A že čtyři roky života a toho filmu nemůžete najednou zahodit a popřít. V životě se stává, že vás ovládá strach. Myšlenka, že od toho půjdu pryč, ale pochopitelně je ta první, která přijde.

To chápu, přeci se nenechám zastřelit kvůli nějakýmu blbýmu filmu, že jo…
Přesně. Ale tím, že se to pak vyřešilo způsobem, jaký je vidět i ve filmu ve scéně, kdy se mi Samopalník omlouvá, a tím, že jsem za sebou měla lidi, který s tím bojují dennodenně a který mě podpořili. Měla jsem štáb, o který jsem se mohla opřít a který šel odvážně do toho natáčení se mnou.