Větší míru proslulosti vám zajistil film Pusinky, který se natáčel před deseti lety a hrajete tam takovou tu oplácanější holku z ústřední trojice. Myslím si, že nikoho z diváků by v tu chvíli nenapadlo, že budete „módní ikonou“ fotící co chvíli pro ELLE a další módní časopisy, a zároveň režisérkou uvádějící do kin a televize celovečerní dokument. Napadlo by to alespoň vás?
Pro roli Venduly v Pusinkách jsem musela ztloustnout cca 12 kilo, ale ta role za to stála. To, že mě o dva roky později, kdy už jsem měla kila zase dole, jednou oslovila návrhářka Josefina Bakošová a já se mohla stát její tváří, s tím nesouvisí. V tý době už jsem ale studovala dokument - takže jsem si vždycky hýčkala představu, že budu hrát ve filmech a na divadle, plus k tomu točit vlastní filmy. Focení pro ELLE je milou součástí té práce. Když někde hrajete, oni vás osloví.

To směřování k vlastním filmům ale bylo celoživotní. Už v sedmnácti jsem spolu s ostatníma vedla filmový klub v Českých Budějovicích. Dramaturgovala jsem ho a vymýšlela v něm různý věci. Pro mě to byla i taková příprava na FAMU, protože jsem na ni chtěla jít studovat. Ve dvaceti jsem dělala roční festival, který se jmenoval Rubmovie, což bylo v divadle Rubín, kde jsme vždycky promítali dlouhej a krátkej film a pak byl koncert, třeba Filipa Topola, Jiřího Buriana nebo Matěje Rupperta. Akorát vlastně Filip Topol nikdy nedorazil. Bylo to hodně o kamarádech, kteří mi s tím pomáhali. Promítali jsme tam hardcore art. Například filmy Karla Vachka. To je mimochodem inspirace na celý život. 

Ten naleštěný, možná trochu prázdný svět módy a seriózní dokument běžící na ČT2 mi i tak přijdou úplně odlišné světy. Cítíte tam rozpor?
Ne. Jste v zajetí stereotypů a předsudků. Předsudků, který jsou všude. Opakovaně se s nima setkávám. Přitom svět není černobílej, i když by to přinejmenším obrazově bylo krásný. Naopak, je pestrobarevnej. Že mám ráda módu a věci s ní spojené, neznamená, že neumím být čtrnáct dní v Negavský poušti, kde Mojžíš dostal desatero s beduínama. Může být dobrý kněz, který má Porsche. Ne že bych si myslela, že jsem kněz, co jezdí v Porsche. (smích) Ale znám povrchní lidi, co jsou intelektuálové, a naopak hluboký lidi, co milují zlato.

Tak víte co, já když na baru potkal dokumentaristku, většinou to byla zuřivá feministka s horším účesem, než mám já.
A právě to jsou ty předsudky a stereotypy! Samozřejmě i já to pocítila. Když mě vzali na FAMU, tak jsem se asi v něčem vymykala. A stávalo se, že mi někdo říkal něco, co si myslel on sám o mně a já s tím vlastně vůbec nesouvisela. Například jeden profesor mě kritizoval skrze můj první film, kterej jsem točila na šestnáctku na bolexu. Podceňoval mě. Jenom proto, že jsem měla červené nalakované nehty.

Bylo mi dvacet, takže jsem to i obrečela. Strašně mě mrzelo, že člověk s takovým intelektem a takovýma vědomostma kouká na jinýho člověka jen skrze to, jak vypadá. Aniž by přitom ode mě viděl cokoliv z mé práce. Zabejčila jsem se, řekla jsem si tak to teda ne, seděla jsem dny a noci v Klimentský ve střižně, sama u stolu, kde jsem ručně stříhala 16 mm film. Poslouchala jsem Coco Rosie, abych měla správný rytmus a pocit pro film, i když byl beze zvuku, a abych tam nebyla tak sama. Nakonec jsem měla nejlepší film a od té doby jsem i na jeho hodinách měla dvakrát takové malé přednášky o filmu.

Pomáhal vám fakt, že jste mladá pohledná žena při navazování kontaktu s lidmi v Zákonu Helena, často dost drsnými gangstery? Je snazší si získat jejich přízeň a důvěru, než kdyby to zkoušel nějaký mužský kolega z FAMU?
To nevím. Je to specifická sekta lidí, jakejsi kmen, subkultura, která hodně komunikuje skrze moc a skrze sílu, koneckonců u mužů je to obecně přirozenější.  Tím, že jsem holka a není pro mě přirozený tuhle sílu takhle používat, nenapadne mě to a nemusím s nimi tolik bojovat. Když se během natáčení přirozeně stalo, že nás tam bylo pět holek, producentka, produkční nebo kameramanka, tak to logicky nebylo tolik o vystavování té silovosti.

Jak ten gangsta svět vnímáte sama? Přitahuje vás? Přiznám se, že jsem v Zákonu Helena pořád cítil takový ten prvek „růže mezi trny“ - sličné dívky, která trochu provokuje mezi šelmami, mezi drsnými chlapáky. Hraje něco takového u vás vůbec roli?
Nic takového tam nebylo. Mně opravdu jen zajímalo, jak se ty věci mají. Nikdy jsem je v reálu neviděla. Jak to mezi gangstery vypadá? Proč nás fascinuje Zjizvená tvář a proč jsou nejsledovanější na světě kriminálky? Jak to je ve skutečnosti? Jaký jsou doopravdy tyhle lidi, co jsou schopný dělat tak strašný věci? Kde je jejich svědomí? Co je to za svět? Tyhle osobní fyzičtější aspekty jsem tam vůbec neměla, protože je při práci nevnímám a nepoužívám…

Ten svět mě fascinoval spíš svou temnotou. Svým smutkem. Jsou dva nejsledovanější žánry na světě: Kriminálky a pornografie. U pornografie je zrození, u kriminálek smrt. Dva existenciální principy, který po staletí všichni řeší. A lidi logicky fascinuje, že někdo bere osud jiných lidí do svých rukou. Že někdo vezme někomu život, že ho ovládne skrze strach nebo bolest. Je to strašný, a proto nás to zajímá. Jelikož je mnoho lidí, kteří to neumí vzít sami za sebe a žít tak, jak by si přáli. Byla jsem z toho velmi smutná. Tím spíš, že nešlo o hranej film. Bylo to velmi náročné.