Znovu velké poděkování všem, kteří mě tyhle články nutí psát. A pak že kyberšikana nemá i světlé stránky..

Když 26. února 2016 vyšel první díl "50 filmů před Star Wars", na jeho konci jsem prorokoval, že bude pokračování tak za měsíc. Inu, maličko se nám to čekání natáhlo, loni jsem ale slíbil, že si o 40. letech počtete dřív, než půjdete do kina na Avatara 2. A právě tenhle slib teď slavnostně plním, takže se pojďme opět vrátit do mého filmového mládí, jež jsem strávil u nesmrtelných klasik.

Jak už padlo výše, na řadě jsou 40. léta (startovní 30. léta najdete tady i s vysvětlením, co vlastně právě čtete), která ovládl především film noir. To znamená, že byly ohromně populární příběhy detektivů, kteří řešili nejzapeklitější případ svojí kariéry, a samozřejmě při tom poznali neodolatelnou femme fatale. Poslední převážně černobílá dekáda nicméně přála i dramatům s poválečnou tematikou, romantickým komediím, satirám a nezapomenutelným vánočním klenotům, u nichž si pobrečelo několik generací diváků. A to ani neotevírám tehdejší muzikály nebo westerny, protože jejich zlaté období přišlo až o dekádu později.

30. LÉTA | 40. LÉTA | 50. LÉTA | 60. LÉTA | 70. LÉTA

Pojďme tedy na slíbenou desítku filmů ze 40. let, jež by vás pořád měly spolehlivě rozsekat. I přes nespornou převahu noirů je tenhle výběr docela dost rozmanitý. Budu proto naivně doufat, že si v něm každý z vás vybere alespoň jednu klasiku – a že se za pár dní všichni ozvete v komentářích, jak jste si vybraný návrat do minulosti užili.

Diktátor (1940) (V.I.M.)

Charlie Chaplin natočil svoje největší pecky ve 20. a 30. letech (Kid, Zlaté opojení, Světla velkoměsta, Moderní doba...), přičemž se mluvenému slovu bránil mnohem déle než ostatní ikony němé éry, jež klíčovou transformaci většinou nezvládly. Když však viděl Triumf vůle od Leni Riefenstahl, rozhodl se, že se přece jen vrhne na zvukový film – a že půjde o hitlerovskou parodii, která měla zároveň varovat před velkým nebezpečím. Chaplin začal film natáčet jen šest dní před vypuknutím druhé světové války, a jelikož byla premiéra až v říjnu 1940, načasování mu moc nepřálo. I tak ale vznikla ohromně zábavná klasika s mrazivým přesahem, z níž byste měli vidět minimálně závěrečný proslov.

Příběh z Filadelfie (1940)

Cary Grant, Katherine Hepburn a James Stewart v jednom filmu? Nevídaná sešlost hvězd, která v roce 1940 adaptovala úspěšnou divadelní hru, snad ani nemohla mít lepší výchozí pozici – a George Cukor slavnou látku díky bohu nezkazil. Ba naopak, Příběh z Filadelfie je scenáristicky i režijně vypiplanou romancí, která pojednává o tom, zda božské ženy touží po lásce, anebo po uctívání. Vždycky mi bylo líto muzikálového remakeu z roku 1956. Ani Bing Crosby, Grace Kelly a Frank Sinatra se nechytali na verbální ping pong, který rozjelo čtyřicítkové trio v nejlepší formě.

Občan Kane (1941) (V.I.M.)

Revoluční, legendární, bezprecedentní! O životopisu fiktivního magnáta Charlese Fostera Kanea se toho možná napsalo víc než o kterémkoliv jiném filmu v historii. Vyslal totiž kinematografii do nové éry, v níž se s vyprávěním nebo kamerou začalo pracovat úplně jinak než doposud. K plnému docenění Občana Kanea je samozřejmě potřeba nakoukat filmy z jeho doby, abyste viděli, o kolik mílových kroků byl tehdy napřed. I kdybyste to ale neudělali, pořád dostanete famózní drama, u něhož se těžko věří tomu, že ho natočil (a odehrál) šestadvacetiletý rodák z Wisconsinu s hlavou plnou úchvatných nápadů.

Casablanca (1942)

Jeden z nejnahláškovanějších filmů 40. let je věčným důkazem toho, že uměl Humphrey Bogart udělat z každé věty vybroušenou perlu. Ničemu pochopitelně neškodí ani účast půvabné Ingrid Bergman, v první řadě je ale fascinující, že nečekaně zábavná Casablanca vlastně není komedií. Romantické drama z druhé světové války, jehož památné finále se dočkalo nespočtu parodií (Zahraj to znovu, Same od Woodyho Allena pořád vede), sází hlavně na pohlcující příběh plný napětí, skrytého nebezpečí a bolestivého vzpomínání. Co všechno se asi může stát v nenápadném marockém baru, když se v něm sejdou (ne)správní lidé?

Pojistka smrti (1944)

Kdykoliv se staví noirová topka, nemůže v ní chybět Pojistka smrti. Jde totiž o absolutní špičku žánru, v níž jsou precizně namíchané všechny klíčové ingredience. Máme tu statného hrdinu, který má pocit, že je nejchytřejší na světě. Krásnou femme fatale, která je výrazně chytřejší než on. A konečně vražedný příběh plný brilantních zvratů, jehož černobílé zpracování je naprosto lahůdkovou podívanou. Pojistka smrti do tohohle mixu přihazuje i povinnou eleganci, tragičnost a hru na kočku a na myš, u níž často není jasné, kdo má nad kým vlastně navrch. Především je ale natolik svižná a propracovaná (holt Billy Wilder), že jí není co vytknout ani skoro 80 let po premiéře.

Gilda (1946)

Ano, řada z vás správně rozluštila, že se do článku vecpal "ten film z Shawshanku". V jádru se dá říct, že tu ledabylé hození vlasů udělalo z Rity Hayworth filmovou legendu. Smrsknout Gildu na jedinou scénu by však bylo bláhové, protože toho nabízí mnohem víc. Ne, nemluvím jen o slavném tanci s černými rukavicemi! Mám na mysli celé pojetí tohohle trýznivého noiru, v němž se majitel ilegálního casina a protřelý zlodějíček zapletou do nebezpečné hry s německými gangstery. Alfou a omegou Gildy je nicméně Rita Hayworth v nejmagnetičtější roli své bohaté kariéry. Kdyby se vybíral ultimátní sexsymbol 40. let, nešlo by v Hollywoodu sáhnout jinam!

Hluboký spánek (1946) (V.I.M.)

Pokračujeme v noirové krasojízdě. Jestliže je Pojistka smrti nejnapínavější a Gilda nejsvůdnější, Hluboký spánek je bezesporu nejslavnější – a také nejzamotanější. Když se scenáristé ptali autora předlohy Raymonda Chandlera, zda by jim neosvětlil klíčovou vraždu a některé další detaily, odpověděl jim, že on sám neví, co se v románu vlastně stalo. Jeho adaptace tak nestála na moc pevných základech, naštěstí se v ní však ocitli Humphrey Bogart a Lauren Bacall. Ikonické duo, které ve 40. letech natočilo hned čtyři noiry (klidně zkuste i Key Largo), dělá z Hlubokého spánku film, jenž člověk nepotřebuje plně chápat. Mnohem důležitější je ho prožít a uznat, že je Bogartův detektiv/svůdník Philip Marlowe totální borec.

Nejlepší léta našeho života (1946)

Než se vrhneme ještě na jeden noir, proložme si to poválečným dramatem, jež (i přes získání osmi Oscarů!) lehce upadlo v zapomnění. William Wyler se proslavil hlavně Prázdninami v Římě, Velkou zemí a Ben Hurem, spoustu pecek však natočil už ve 40. letech. Málem jsem tu máchal depresivní Dědičkou, nakonec jsem ale dal přednost Nejlepším létům našeho života, rozmáchlé fresce o třech veteránech, kteří se po návratu z války snaží znovu zapojit do normálního života. Wyler se tu věnuje hlavně třídním rozdílům, které tehdejší filmy v tak ostrém kontrastu řešily spíš výjimečně – a jeho největším trumfem je opravdový veterán Harold Russell, jenž přišel o obě ruce a dostal místo nich kovové háky. Russell se nakonec stal prvním nehercem, jenž si došel pro Oscara. I kdyby ho ale nedostal, pořád by si zahrál v nadmíru působivém filmu, který ukazuje dopady války v jejich nejtíživější podobě.

Pověstný muž (1946)

Nemysleli jste si, že tu Cary Grant bude jen jednou, že ne? Můj nejoblíbenější herec se jen málokdy vrhal do vážnějších rolí, když už se ale do nějaké nechal ukecat, většinou to stálo za to. V tomhle případě se podruhé vrhnul do spolupráce s Alfredem Hitchcockem (nakonec spolu natočili čtyři filmy včetně uberklasiky Na sever severozápadní linkou), a to v roli morálně nevyzpytatelného špióna, jenž musí předhodit nevinnou Ingrid Bergman nacistům, kteří utekli do Brazílie. Pověstný muž je na svou dobu nesmírně intenzivním thrillerem, pod jehož povrchem bublá velmi pokroucená romance. Zkrátka jde o film, u kterého vám nebude úplně dobře, a navíc má jednu bonusovou rovinu: Scény, v nichž Cary Grant chodí po casinu, v podstatě ukazují Jamese Bonda ve 40. letech!

Život je krásný (1946) (V.I.M.)

A to nejkouzelnější na konec. Občan Kane a Casablanca jsou možná nejslavnějšími filmy 40. let, Život je krásný je však bezesporu tím nejsledovanějším. Minimálně v Americe jde o klasiku, která povinně běží v televizi každé Vánoce a koukají se na ní celé rodiny – což mě vždycky trochu zaráželo, protože se hlavní hrdina s tváří Jamese Stewarta chce zabít a velká část filmu je depresivní až běda. Jak je možné, že se mezi největší feel good pecky všech dob probil film o sebevraždě? Pokud jste ještě neměli tu čest, nerad bych tohle tajemství prozrazoval. Můžete ale vzít jed na to, že za tuhle desítkovou podívanou budu bojovat do skonání světa, protože moc dojemnějších a povzbudivějších dramat jednoduše neexistuje.

Tak to máme za sebou! Od 30. do 40. let jsme se dostali za pouhých šest roků, takže to na 50. léta vidím, no... snad tak do měsíce. Do té doby nakoukávejte, diskutujte a sami doporučujte. Ani s dvacítkou filmů, které najdete jako bonus o kus níže, není potenciál téhle dekády ještě vyčerpaný. Spíš jsme pořád teprve na povrchu...

---

Bonusových 20 tref z 40. let: Jeho dívka pátek, Obchod za rohem, Maltézský sokol, Nikdy nezbohatneš, The Lady Eve, Karibští piráti, Nejprve stvořil ženu, Laura, Plynové lampy, Setkáme se v St. Louis, Můj miláček Klementina, Souboj na slunci, Zázrak v New Yorku, Červená řeka, Key Largo, Velikonoční přehlídka, Velké hodiny, Vládní prohlášení, Dědička, Písně z Broadwaye

---

Poznámky, co mi kolegové psali do adminu, kde byl tenhle článek opravdu založený šest let:

Zjevně ta kyberšikana zas tak moc nefunguje :D
(pozn. Sam, srpen 2021)

Karle, ty vole, no tak...
(pozn. Ted, prosinec 2021)

Bude to než umřeme?
(pozn. do_Od, těsně před začátkem světového hladomoru, krachem finanční burzy a před šestnáctou a nejspíš poslední vlnou covidu)