Akční filmy se v zásadě dají rozdělit podle vojenské terminologie na klasickou rojnici - to když šli v osmdesátkách Arnie nebo Chuck lesem a doslova kropili nabíhající šiky komparsistů, a tzv. close quarters combat alias CQC. Tuhle zkratku znají všichni fandové Counterstriku, airsoftu a blázni do vojenské strategie, ale hlavně její nasazení vídáte ve filmech tak často, že nad tím vlastně ani nepřemýšlíte.

CQC je boj na krátkou či velmi krátkou vzdálenost a rozhodně to není nic nového, protože jeho základy položil britský policejní šéf William E. Fairnbairn během svého působení v Šanghaji ve dvacátých letech dvacátého století. Tehdy byla Šanghaj coby jeden z největších přístavů a opiových křižovatek pro represivní složky velmi nebezpečným místem. Fairnbairn na základě více než 2000 policejních zásahů vypracoval vlastní systém zvaný Defendu.

Fungoval na běžné kriminálníky i místní mistry bojových umění, protože při průniku do neznámého prostředí (přístavní haly, ale i domy či byty podezřelých) kombinoval užití střelných zbraní, nožů, předmětů v okolí (židle, nohy stolů, pohrabáče, knihy) a v případě nutnosti i holých rukou. Fairnbairn neučil důstojníky kung-fu, to by zabralo příliš dlouho - jednoduše vyzobal ty nejefektivnější techniky z boxu (údery) a jiu-jitsu (škrcení, páčení, bloky), které mohl jednotkám nalít do hlavy během několikatýdenního intenzivního tréninku.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat, takže byl Fairnbarn po vypuknutí druhé světové války povolán do Británie, aby tu cvičil speciální jednotky. Odtud se jeho systém dostal do celého světa, ačkoliv různé státy často adaptují vlastní bojová umění (sambo, krav maga). Ale to už trochu odbíháme. Důležitou součástí CQC je zcela odlišné zacházení se zbraněmi. Pro CQC se používají zkrácené verze útočných pušek, ale mnohem častěji tzv. SMG - sub-machine guns.

Boj na krátké vzdálenosti nevyžaduje sílu a dostřel velkých kulometů, potřebujete se rychle pohybovat a orientovat v prostoru - často dochází na pistole a osobní kontakt s noži nebo chvaty. I proto se účastníky kurzů CQC učí, jak se bránit proti útokům tupými zbraněmi, vytržení pistole a přetahování obecně. To všechno jsou standardní hrozby, protože na protivníka můžete narazit doslova za rohem a v tu chvíli je efektivní vzdálenost sotva několik centimetrů.

Ve filmech není CQC žádná novinka, ostatně přechod k boji v uzavřených prostorách symbolizuje např. Smrtonosná past, která z klišé "hrdina v baráku plném nepřátel" udělala velmi plodný subžánr (o tom ale zas někdy jindy). Johnu Wickovi se ovšem jako vůbec prvnímu povedlo zkombinovat to nejlepší ze všech světů. Eleganci filmů Johna Woo, přehlednost hongkongských kung-fu filmů a věrohodně působící práci se střelnou zbraní.

Než si to rozebereme hezky jedno po druhém, je nutné dodat, že redefinici přestřelek se nám pokoušel prodat už dystopický snímek Equilibrium. Paralel s Johnem Wickem je překvapivě hodně. Christian Bale tu jako vrchní potlačovatel emocí trénuje svou gun-katu (pojmenováno podle kat - forem v bojových uměních) a kombinuje při svém šermování s pistolemi bojová umění a CQC. Výsledek je hodně efektní, ale zároveň na míle vzdálen fyzikálním zákonům.

Bale se prostě hýbe rychleji než ostatní a před deštěm kulek uhýbá saltem se třemi vruty. Vratce udržovaná iluze nedotknutelného superhrdiny je pak zborcena v bizarním finále, kde se s pistolemi opravdu šermuje a... vypadá to opravdu divně. Není mimochodem bez zajímavosti, že hrdinu, který se postaví na stranu utlačovaných, z Christiana Balea udělá až nález štěňátka. Že by Stahelski a Leitch opisovali?

Ale zpátky k Wickovi. Důvodem, proč v něm akce tak dobře funguje, je bezesporu inspirace hongkongskými filmy. Stahelski představuje naprostý protipól mainstreamu, když akci rámuje do celků a polocelků, aniž by zběsile stříhal. Díky eRku si může dovolit zůstat kamerou na postavě i ve chvíli, kdy se jí obličej mění v chuchvalec krve a nepoužitelných orgánů. Proto se stříhá do pohybu a nikoliv za účelem násilí skrýt. Akční scéna má díky tomu mnohem přirozenější tempo a v polocelcích se divák snadno orientuje a lépe si všímá návaznosti pohybů.

Ano, John Wick asi tančí trochu víc, než by mu ve skutečnosti bylo dovoleno. Občas si počká až polomrtvý pěšák začne padat, aby ho mohl ještě dodělat střelou do hlavy, ale to je daň za snahu být efektní. Nic jiného si ostatně v době, kdy jsme zhýčkaní kamerovými oblety v Kick-Ass nebo Kingsmanovi, nemůže produkce dovolit. Stahelski zachází s kamerou konzervativně, na rozdíl od Vaughna nepoužívá zpomalovačky, CGI detaily nebo dramatické úhly. Správně načasovaným střihem ovšem dosáhne stejné intenzity - svoboda zobrazovat násilí ve vší nahotě mu dává možnost formátovat akci podle svého nejlepšího svědomí, nikoliv podle kvót MPAA a jim podobných cenzorů. A ta třetí věc, která Johna Wicka nutí trčet z řady? Snaha o nekašírovanou věrohodnost.

Možná to původně byla znouzectnost. To víte, Keanu už není nejmladší, aby metal kozelce jako mladíci v jiných filmech. Ani není u publika za nesestřelitelného superhrdinu jako důchodci z Postradatelných, abyste mu baštili, že kolem něj ty kulky létají a nikdy nenajdou tu správnou adresu. John Wick dostává v jedničce i ve dvojce nakládačku. Když už ho někdo dostane do tlap, nepěkně ho zřídí, ale ona padesátka na krku je u postavy vyvážena zkušenostmi. Je to ostatně trendy, mít dnes staršího akčního hrdinu, který místo svalů používá mozek a skill (Liam Neeson by mohl vyprávět).

Proto si John Wick nemůže dovolit držet bouchačku jako hiphopová hvězdička a musí v zalidněných prostorách se zbraní "tančit" jako podle manuálu. Rozdílu si všimnete okamžitě - zbraň blízko u těla, přesně koordinované přecházení z pozice do pozice, mírně připodělaný podřep, aby se co nejvíc omezil zpětný ráz po výstřelu, neustále skenování prostoru a využívání optické spojnice (oko-ruka-zbraň). U Johna věříte, že by v reálné přestřelce opravdu zůstal stát jako poslední. Ostatní hollywoodští hrdinové by jen příliš rychle zjistli, že skutečné zbraně nemají bezedné zásobníky.

Proč jsem řekl znouzectnost? Protože tyhle poučky z reálného výcviku obvykle nepůsobí na stříbrné plátně tak efektně jako když vlajete skrz chodbu s bouchačkou v každé ruce a před každým výstřelem uděláte salto s kotrmelcem. Jenže Wick se toho věrohodnějšího stylu drží tak dokonale, že mimoděk vytvořil novou estetiku. A poděkovat můžeme nejen choreografům, ale hlavně Reevesovi, který dřel do zblbnutí a pobíhal po cvičáku, dokud neuměl střílet, přebíjet a driblovat mezi terči jako ti nejlepší hráči Call of Duty. To, že si Johna Wicka spojujeme hlavně s ním, a že v důsledku pomůže především jeho kariéře, je zasloužená odměna. CQC se díky Wickovi přesunulo z válečných filmů podle skutečných událostí i do běžných civilních akčňáků a vyloženě mu to tam sluší.

Druhý John Wick tenhle trend potvrzuje, ale rozhodně ho necementuje, protože ten termín wickovská akce je spíš synonymem k něčemu, co vypadá cool. Deadpool určitě bude o dost rozevlátější a Robin Hood pod tímhle zaklínadlem udělá z Edgertona lukostřelce, co vypálí pět šípů do černého ještě před tím, než se druhá strana stihne nadechnout. A tak je to správně.

Nečekejte ale Johna Wicka bez Johna Wicka, už proto, že nejde o blockbusterový zářez, ale jen malou a v rámci možností komerčně úspěšnou žánrovku. Ostatně i matrixovské akční scény nebo éra Johna Woo měly v Hollywoodu hodně krátký život (po Tváří v tvář zkusil jít ve stejných šlépějích jen Antoine Fuqua (Střelci na útěku) a Che-Kirk Wong (Big Hit)). Tím spíš bychom si měli Keanu Reevese užít, dokud mu to pálí, a případně se těšit na další díl, který by měl wickovskou trilogii časem uzavřít.