Je nutné dodat, že důvodem úspěchu Johna Wicka jsou i osvícení producenti. Ne vždycky totiž stačí mít dobré nápady a talent, jak lze vidět třeba u poslední adaptace videoherního Hitmana, Stathamova Mechanika nebo prvního Wolverina. Na těch všech Leitch dělal, ale jeho snaha byla zmařena režisérem, střihačem, kameramanem, případně kombinací všeho, korunovanou přestříháváním a krácením filmu na přání producentům. A srovnávat nemusíte jen s Wickem, stačí se podívat na dynamickou akci v Tron: Legacy nebo Jeníčkovi a Mařence.

Leitch zkrátka umí, ostatně je také jedním z duchovním otců choreografie první Třístovky. Jeho strategie je jednoduchá, odkoukaná od asijských choreografů, kteří přišli do Hollywoodu na zkušenou. Vzít herce na pár týdnů na cvičák, naučit je ovládat jejich vlastní tělo a všechno s nimi do zemdlení opakovat, dokud to neumí i v polospánku. Tahle technika se osvědčila už v Matrixu Yuen-Woo Pingovi, takže není důvod si myslet, že by to nemělo fungovat ostatním. A Leitch se Stahelskim jsou velmi schopní žáci.

Pokud ale u Wicka pátráme po kořenech jeho akční stránky, musíme ji chtě nechtě rozdělit na obsah a formu. Estetika je u Wicka hodně důležitá, zabíjení v jeho podání vypadá jako tanec, ale přesto se zásadně liší např. od bourneovek nebo filmů Johna Woo. Důvodem jsou odlišné inspirace. U Johna Woo jsou přestřelky pečlivě choreografovaným tanečním číslem, při kterém nijak neřešíte pěšáky kolem hlavního hrdiny - ti nemají šanci a je to tak předem dané, ostatně zpomalené scény vám mají napovědět, že hrdinovy smysly jsou bystřejší a ukazováčky rychlejší.

Podobná mechanika se často používá v komiksových filmech pro zvýraznění nadlidských schopností. Jednoduše se o hrdinu nebojíte, protože je vám jasné, že to zmákne. Krize přichází jen v případě očividné přesily (Killer, Lepší zítřek 2) nebo rovnocenného soupeře (Hard-Boiled), ale obojí je předem komunikováno, takže během standardní přestřelky je hrdina polobohem.

Bourneovky jsou na opačné straně barikády - hrdina je podobně nedotknutelný, ale zabíjení je divákovi prezentováno jako špinavá, ošklivá, často nevypočitatelná aktivita, která opravdu je bojem o holý život. Roztřesená kamera vás bere do centra dění, umírání je pomalejší a bolestivé, nejsou tu žádné filmové efekty typu zpomalovaček nebo opakovaček, které by násilí otupovaly.

Bourne je ovšem hruškou mezi jablky, protože chce být PG-13, a tak hledá milion důvodů, jen aby hlavní hrdina nemusel použít zbraň a své protivníky pouze pacifikoval, případně zabil čistším způsobem. Přitom právě pomalé uškrcení, pobodání kancelářskými potřebami nebo lámání rukou působí na dnešního diváka mnohem brutálněji než neosobní zastřelení, které postrádá fyzično a je i kvůli všudypřítomnému videoherními násilí tak nějak rutinní a samozřejmé.

John Wick je ovšem eRko. Může si to dovolit, stojí třetinu toho co Bourne a šestinu toho, co průměrný akční blockbuster - pokud tedy za akční blockbuster považujeme i nečistokrevné žánrové hybridy jako Rychle a zběsile nebo dokonce i komiksy, které jsou oním žánrovým potomkem akčních filmů z osmdesátých a devadesátých let. V nich je absence střelných zbraní vysvětlena celkem přirozeně a slouží stejnému účelu - tvůrci tak snadno dosáhnou na PG-13, protože obyčejná držková, i za asistence nejrůznějších zbraní, se odehrává civilizovaně a krev teče maximálně z drobných oděrek na obličeji.

O to výrazněji pak v kině působí film, ve kterém hlavní hrdina osobně zastřelí skoro osmdesát lidí. V širším měřítku bychom Wicka mohli zařadit do oné kontrakultury násilných žánrovek, kam v komiksech patří mj. i Kick-Ass, Kingsman nebo Deadpool. - filmy pro omladinu, které rychle odsýpají, jsou sarkastické, plné popkulturních odkazů, ale hlavně pyšně ukazují svůj zakrvácený prostředníček mainstreamu.

I mezi tímhle hnutím ovšem John Wick trochu vyčnívá. Na rozdíl od téhle dravé vlny, co spoléhá na probourávání čtvrté stěny a nové vyprávěcí postupy, totiž stojí na osvědčených žánrových základech. Schválně si rozeberme jedničku - minimální dějová expozice (deset minut?), seagalovská aura neporazitelného a všemi obávaného hrdiny dohnaná ad absurdum a přehledné stoupání od pěšáků přes poskoky až po hlavního bosse. Není náhodou, že Wick vydělává na DVD a videu solidní peníze, podobně jako vyhořelá esa devadesátek.

Mr. Hlad už to zmínil ve svých prvních dojmech - Wick je skvělým dárkem pro všechny ty fanoušky Seagalů, Norrisů a Lundgrenů, kteří ještě neobjevili Netflix a pořád kupují filmy na plackách. Wick je pro ně známým žánrem, povědomou látkou a navíc v něm hraje někdo, koho znají ze svých zlatých devadesátých (Bod zlomu, Nebezpečná rychlost).

Jak ale může John Wick vypadat tradičně a zároveň neokoukaně? Opět se dostáváme k tomu rozdělení obsahu a formy. Pojďme do toho trochu hlouběji.