Jednadvacet let starý Trainspotting patří k nejlepším a nejoceňovanějším filmům nejen devadesátých let. Nastartoval kariéry všech herců i režiséra Dannyho Boylea a letos se po letech příprav celá parta znovu sešla a natočila dvojku. Ta vstupuje do kin už tenhle čtvrtek my se s vámi teď podělíme o čerstvé dojmy. 

Jak to vidí Rimsy:

Druhý Trainspotting je přesně takový, jaký být má. S patřičnou dávkou nostalgie vzpomíná na jedničku, její ikonické scény a songy. Zároveň se však z ušmudlaného předměstí devadesátek přesunul do mobilního 21. století a nekompromisně ukazuje, že lidé si nesou svoje traumátka napořád. Určitě se nejedná o takovou pecku jako před dvaceti lety, ostatně i doba se skutečně změnila a není podobným filmům tak nakloněná. A Boyle je přece jen znatelně usedlejší a do divočejších režijních kousků se pouští hlavně tam, kde očividně vzpomíná na první díl. Ale přesto dává tohle pokračování smysl a fanoušci původní feťácké party (mezi které se řadím) rádi uvidí svoje staré známé v dalších tragikomických patáliích.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Moc jsem od toho nečekal, neměl jsem ani moc potřebu vědět, co se s Rentonem a jeho partou děje v době, kdy jim je pětačtyřicet. Ale nakonec jsem hodně mile překvapený. Otázka je, jestli to stejně uvidí i fanoušci. T2 Trainspotting totiž popravdě s původním Trainspottingem moc společného nemá. Je tu Edinburgh, stará banda, drogy, skvělý soundtrack a osobitá a pořád strhující režie Dannyho Boylea, taky však o dost jiná atmosféra než minule. Místo čtveřice bezstarostných mladíků, kteří kašlou na budoucnost, se tu motají zdeprimovaní zoufalci, jimž už dávno došlo, že svůj život dokonale projebali a že dobře už bylo. A jediné, co jim zůstalo, jsou vzpomínky, nostalgie a staří známí, kteří se skoro vůbec nemění. T2 Trainspotting je vlastně dost smutný, ale pravdivý film o tom, že před minulostí a sám před sebou člověk neuteče a že to může buď vzdát, nebo brát život takový, jaký je. A jako takový funguje skvěle. 

Jak to vidí xxmartinxx:
Zbytečný návrat. Utopené v nostalgii, neschopné se posunout a přitom neochotné uspokojit alespoň poctivým nášupem toho samého - o sofistikovanost se scénář pokouší výpustkou všeho, co bylo zábavné. Druhý Trainspotting působí jako imitace sebe sama, neživá věc, která unyle pohazuje trademarky a pomrkává, ale nezačne nic říkat. Důležitější jsou odkazy na jedničku než děj. Opravdu mi má stačit film o tom, že krize středního věku je ještě o kus tvrdší, když jste nula? Hyperaktivní režie Dannyho Boylea, kdy je každý záběr napěchovaný nápady, tentokrát nestačí. Jde prostě o prázdný, nekonečně dlouhý film.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.