Po Warcraftu, který nenaplnil očekávání minimálně co se komerčního úspěchu týče, se oči fanoušků počítačových her upínaly s nadějí na Assassin´s Creed. Adaptace populární série lákala na velký rozpočet, slavné herecké tváře i fakt, že film vznikal přímo pod dohledem herního Ubisoftu. Čerstvé a zdrcující zahraniční recenze ale veškeré nadšení zchladily. Jak se nakonec Assassin´s Creed líbilo nám? A co na něj říká člověk, který má ke hrám oficiálně mnohem blíž než my? 

Jak to vidí xxmartinxx:
Warcraft na druhou. Předně je naprosto očividné, že o tom filmu hodně přemýšlelo hodně lidí. Je výsledkem usilovné a upřímné snahy, pracuje s promyšlenými koncepty reflektujícími videoherní podstatu a je vidět, že to není nahodilý blockbuster z nějaké továrny, ale dílo vznikající s péčí. Ale je to taky šílená pitomost, na rozdíl od Warcraftu navíc ukrutně nudná. A je to opravdu smutné. Chtěl bych ten film mít rád, chtěl bych ho alespoň respektovat, ale nejde to. To, jak se tu všichni berou vážně, jak mluví výhradně formou plakátových hesel, je daleko za hranicí směšnosti. Stěžejní postava Marion Cottilard je podivně vymletá a i ten Fassbender zcela postrádá osobnost. Navíc mám dojem, že v Hollywoodu zdražili elektřinu nebo co, protože hned v závěsu za Rougue One přichází další film, který na osvětlení šetří natolik, že v některých dialogových scénách není lidem ani vidět do obličeje. Assassin's Creed je svým způsobem fascinující film, o kterém půjdou skvěle psát studie, ale koukat se na to za boha nedá.  

Jak to vidí Mr. Hlad: 
No, dobrý film to není, ale nakonec ani úplná katastrofa.  Assassin´s Creed střídá nadprůměrné a někdy skoro až skvělé momenty s chvílemi, kdy mi tvůrců bylo skoro až líto. Co se povedlo? Rozhodně akce, respektive skoro všechno z minulosti. Bitky jsou rychlé, vcelku přehledné a svižné a minimálně část, kdy dva z hrdinů utíkají před celým městem, se fakt hodně vydařila. Na scénách ze Španělska, kdy ho terorizovala inkvizice, jsou i vidět prachy a kostýmy, výprava a triky působí víc než dobře. Bohužel všechno, co se odehrává v přítomnosti, je víceméně ošklivé a strašně nudné. Hry jsem hrál skoro všechny a už od prvního dílu mě tyhle pasáže štvaly. Ve filmu nezajímavá přítomnost zabírá dvě třetiny stopáže. Většina herců tu působí, jako že jim nikdo neřekl, co se po nich chce, občas to vůbec nedává smysl a bohužel si Assassin´s Creed není vědom své hlouposti a jednoduchosti (nic proti ní, mám ji rád) a pokouší se tvářit jako něco víc než obyčejný blockbuster. A moc mu to nejde. Za pár let z toho někdo sestříhá pěkné dvacetiminutové video s dobrou akcí a pěknými kulisami. Do té doby tu máme film, který většinu času nudí nebo se marně pokouší naplnit ambice kohosi v pozadí, kdo nepochopil, že točí akční film. A ty musí být především zábavné. 

Jak to vidí Pavel Dobrovský z Levelu: 
Největším požehnáním a prokletím Assassin's Creed je, že se tak křečovitě snaží nebýt filmem podle hry, až ztrácí pevnou půdu pod nohama. Klíčové prolnutí hrdiny z roku 2016 se španělskou historií roku 1492 se zrovna dvakrát nevydařilo. V jedné rovině jede popíkové historické akční drama a v druhé dlouho startuje příběhový motor útěk z vězení s podivnou linií o hledání svého vnitřního asasina (u odsouzeného vraha, jehož všichni předci vraždili), nacházení přátel na nečekaných místech, zradě, důvěře, intrikách a využívání lidí a tak dále. Milerád bych viděl dva oddělené filmy, jeden z minulosti a druhý z přítomnosti, protože samostatně asi budou fungovat lépe než společně. Dohromady je to mordor. Navíc doprovázený příběhem orla plachtícího nezávisle na čase nad různými městy a kontinenty. Buď zdůrazňuje spojení s hrou, kde furt lítá, anebo bylo zapotřebí vystřílet rozpočet na renderování panoramatických přeletů. Tak jako tak, výsledek je neuspořádaný, jankovitý a anarchistický – jako kdyby film stříhali asasíni. 

Někdy v polovině jsem se divil, jak tohle mohl někdo Kurzelovi zaplatit a po první testovací projekci ho nevyrazit a celé mu to nepřetočit. Pak jsem se začal bavit – když nic jiného, tak Assassin's Creed jde tím směrem, který od filmů podle her očekávám (a málokdy dostávám): Bere si motiv herní předlohy a pracuje si s ním po svém. Nebojte, dostanete několik (překvapivě málo) intenzivních parkourových honiček, zběsilé mlátičky (střihačova avantgarda!), záběry pár týpků s kapucemi a vylíčení soupeření templářů a asasínů o bájný artefakt, který přepíše dějiny. A ano, když znáte hry, tak to celé trochu lépe pochopíte. Ale ne o moc. Jako hráči nebudete tápat v tom, kdo zastupuje jakou organizaci, jaké jsou mezi nimi vztahy a proč to vlastně všechno dělají. Všichni v kině ovšem budou přemýšlet, kam náhle zmizely postavy (případně, co tam sakra dělají) nebo jestli náhodou nevypadla namísto záběru rovnou celá scéna. Nebo dvě. Případně – a velmi trefně – proč bratrstvo asasínů, které tvrdí, že útočí ze stínů, útočí zásadně ve dne a z plného slunečního světla. Zřejmě kvůli heslu „nic není pravda, vše je povoleno“. Anebo proto, že to prostě nikoho netankovalo. 

Ale stejně mě to bavilo. Film stojí na vlastních, i když notně rozklepaných nohách. Nevydal se cestou fan servisu, využívání známých herních postav a doslovných citací scén (až na toho blbýho fógla). Příklad za všechny: Kupka sena je tu jen jedna na kraji záběru a spadne do ní náhodou nějaké NPCčko (myslím). Zato nějaké ty asasinačky potentátů, ty si užijete bez ohledu na znalost her a použití gadgetů (kouřové bomby! kouřové bomby!) potěší. Videohry jsou proslavené tím, že nejdou dost dobře přefilmovat, tak proč zkusit nenajít cestu jak na to, že? Takže za mě dobré, koukatelné, i když po konci zůstává pachuť, že první polovina byla dýchavičná a konec je otevřený jako oči Marion Cotillard.  

Recenzi čekejte v nejbližších dnech