Nejen blockbustery je člověk živ, občas je třeba si i trochu rozšířit obzory! Nebojte, nehodlám zaslepeně agitovat za oduševnělé dokumentární počiny o natírání veřejných komunikací či zachraňování obskurních živočišných druhů. Stejně jako v minulých letech se ovšem fanoušci alternativní kinematografie dočkali přehlídky stovek dokumentů v rámci mezinárodního jihlavského festivalu. A že skutečně bylo o co stát.

Highlighty festivalu, na které si můžete přečíst i větší recenze, se ocitnou v běžné distribuci. To se týká Zákonu Helena, Bratříčka Karla a Normálního autistického filmu, jenž společně s FC Roma v Jihlavě vyhrál cenu za nejlepší tuzemský dokumentární počin. Pár dalších zajímavých kousků si pak letem světem prosvištíme teď. Připraveni?

Aktivisti, nebo klauni?

Duo amerických aktivistů Mike Bonanno a Andy Bichlbaum má za sebou celkem trojici filmů, na festivalu jsem viděl druhý z nich s názvem Yesmeni opravují svět. Tihle recesisté se v něm opakovaně vydávají za mluvčí či zástupce nadnárodních konglomerací, aby pak v televizi nebo na konferenci udělali pořádný rozruch. Což se jim sice daří, ale že by někomu z těch zlých imperialistů kdovíjak hrábli do svědomí, to se říct nedá. Přestože tedy jejich činy k nějakým velkým společenským proměnám nevedou, na jejich šarády se dobře dívá a tahle kombinace hraného filmu a dokumentu by mohla leckomu sednout.

Láska na vozíčku

Diváckou cenu získal odvážný dokument Dagmar Smržové Miluj mě, jestli to dokážeš. Sleduje osudy tří mladých handicapovaných mužů a jedné školené sexuální asistentky. Jestli jste viděli festivalový hit Hasta la vista!, tak budete hned v obraze. Na západě standard, u nás jsou však tyhle praktiky stále teprve v plenkách. Je přitom docela silný zážitek pozorovat mladíky, kteří mají stejné sexuální touhy a potřeby jako každý jiný, a přitom dost omezené možnosti k jejich uspokojení. Trio mužů z filmu ale nakonec z filmu vychází sympatičtěji než zdravá a sexuálně otevřená čtyřicátnice, která si zklamání ve vztahové oblasti kompenzuje právě touto neobvyklou profesí. Nebo je to trochu jinak? To už je na diskuzi, kterou tenhle snímek úspěšně dokáže vyvolat.

Volební dramata

Jedna tematická sekce se zabývala dokumenty z prostředí amerických prezidentských voleb. Protože kdy jindy si připomenout, jak to vlastně funguje, když ne teď, pár týdnů před velmi zajímavou volbou, která se za oceánem odehraje. Vytipoval jsem si slavné Primárky, které v roce 1960 mapovaly kampaně demokratických kandidátů Huberta Humphreyho a pozdějšího vítěze Johna F. Kennedyho. Tenhle dokument spoluutvářel žánr cinema-verité (či direct cinema, chcete-li), kdy autoři pouze sledují dění bez dalších zásahů a komentářů. A že už tenkrát ten materiál fungoval sám o sobě. A o tři dekády později ve Válečné místnosti jakbysmet – tam jsme zase mohli sledovat neskutečně šikovný štáb Billa Clintona, který nemastného neslaného kandidáta dotáhl až do Bílého domu. To jsou holt takové ty chvilky, kdy si uvědomíte, jak malé možnosti vlastního rozhodování volič nakonec má.

Para-road-movie

Nemalou kontroverzi určitě vyvolá tuzemský počin s názvem Jmenuji se Hladový bizon. Vypráví o slepém muži, který navíc přichází i o sluch, a proto podnikne cestu za indiánskými šamany do Spojených států. Snímek ale neobsahuje jen lidskou rovinu o hledání sebe sama navzdory nepříjemným okolnostem - zároveň dokáže i skvěle pobavit, hlavně na úkor hlavního hrdiny a jeho manželky. Ve scénách, kdy se pár chystá na cestu a nemotorně se učí anglicky, se sál dusil smíchy, takže pokud si rádi užijete trochu té škodolibé legrace, tohle je něco pro vás.

Skočili byste?

Cenu za nejlepší kraťas získala Desetimetrová věž, čtvrthodinová studie dvou Švédů o tom, jak se lidé připravují na skok do bazénu z (překvapivě) deset metrů vysoké věže. Velmi jednoduchý koncept několika statických kamer a mikrofonů se osvědčil a chytře ilustruje individuální rozdíly mezi lidmi – v řešení problémů, vyrovnávání se se strachem či skupinovým tlakem. A že věk, pohlaví či množství svalů je jedna věc, ale s vnitřní odvahou zas tak nesouvisí. Možná banální myšlenka, ale nezaškodí si ji čas od času připomenout.

Pro úplnost ještě doplním, že hlavní sekci s názvem Opus bonum vyhrál snímek Strašidla obcházejí Evropou, který s odstupem ukazoval záběry z uprchlických táborů. A teď už dám s dokumenty pokoj, jinak mě redakční hlavouni opravdu vyhodí. Přijdete tak o poutavé zážitky kolem děl zástupce francouzské nové vlny Erica Rohmera, jenž zdokumentoval třeba tvorbu Louise Lumiera nebo Carla Theodora Dreyera, a taky o mé dojmy ze sledování čtvrthodiny dění v jednom maďarském kravíně. Ale člověk nemůže mít všechno, že.

Tak se třeba za rok v Jihlavě potkáme!