Na stříbrném plátně se za začátky policejních buddy movies často považuje 48 hodin z roku 1982 s Nickem Noltem a Eddiem Murphym. Drsný zásadový detektiv a ukecaný zlodějíček, co by pro trochu vzduchu neceděného přes mříže udělal cokoliv. Ideální předpoklad, ovšem šplhající po ramenech nepolicejních buddy movies jako Butch Cassidy a Sundance Kid, Bezstarostná jízda, Thunderbolt a Lightfoot nebo i Všichni prezidentovi muži. Ve zmíněných filmech je onen vztah mezi hlavními hrdiny natolik zásadní, že definuje nejen tvář samotného snímku, ale také nahlížení diváků na dynamiku postav jako takovou. 

48 hodin bylo ukázkovým buddy movie, ale vyloženou díru do světa neudělalo - prostě se považovalo za další čárku na zeď a bylo mnohem zásadnější ve svém černobílém castingu, který dokonale prodal Eddieho Murphyho a vystřelil ho na cestu k lepším zítřkům. Když ale v roce 1987 přišli Shane Black a Joel Silver se Smrtonosnou zbraní, spustili v akčním žánru lavinu následovníků. Tango a Cash, Rudé horko, Černý déšť, Bod zlomu a mnohé další. Úspěch Smrtonosných zbraní dokonce přesvědčil i další akční ikonu, která byla prodlouženou paží osamělých pistolníků ze Západu a moderním Johnem Waynem, totiž Johna McClanea, aby si v roce 1995 našel místo sidekicka (černošský polda Reginald VelJohnson v prvních dvou Pastech) regulérního parťáka - ve trojce Smrtonosné pasti se tak objevil Samuel L. Jackson a čtyřka a pětka formu parťáka víceméně dál dodržovala. McClane se tak sám stal obětí módních trendů, ačkoliv vlastnoručně odstartoval éru neosvalených hrdinů s bosýma nohama a zakrváceným tílkem. Je přitom paradoxem, že Bruce Willis tuhle roli dostal na základě typické buddy rutiny v seriálu Měsíční svit, kde se skvěle doplňoval s Cybill Shepherd. 

Nebyl to ale jenom McClane. Producenti se divoce snažili párovat kohokoliv s kýmkoliv. A občas i s čímkoliv, viz Tom Hanks a pes (Turner a Hooch), James Caan a mimozemšťan (Lebkouni) a nejrůznější rasové kombinace od Mizerů přes Křižovatku smrti (slavnostně první nebělošská kombinace), celoženskou Thelmu a Louisu nebo člověčensko-robotickou spolupráci v Já, robot. Shanea Blacka nakonec nebavilo v půlce devadesátek jet na vlastnoručně nakopnuté vlně a natočil Dlouhý polibek na dobrou noc, kde z ženské udělal tu důležitější a diváci ho za to potrestali okázalým nezájmem. Inu, ne vždycky se člověk trefí. 

Shane možná musel po tomhle fiasku lovit kariéru ze suterénu a povedlo se mu vrátit až s pomocí Roberta Downeyho Jr. (cesty páně jsou nevyzpytatelné, vždyť kvůli Blackovu režijnímu debutu Kiss Kiss Bang Bang musel mít Downey i na záchodcích bodyguardy, aby byl vůbec pojistitelný a zaměstnatelný), ale právě Správní chlapi, kterým jsme letos v kinech tleskali, jsou jakýmsi uzavřením pomyslného kruhu - návratem ke spolupráci s Joelem Silverem a návratem k tradičnímu buddy movie žánru. Možná nejsou bez chybičky, ale znovu s neodolatelným blackovským charismatem dokazují, že postavy jsou občas důležitější než zápletka samotná. 

Ale i kdyby Black pohořel, klasických vztahových vzorců ve filmech a seriálech se nezbavíte. Seriály jsou jich plné, ať už jde o povedené (Hawaii Five-0) či méně povedené (Smrtonosná zbraň) nebo třeba zrušené (Almost Human) kousky, a když budeme slepí k marvelovkám (Thor a Loki, nově ve trojce i Thor a Hulk, jinak ale třeba Iron Man a War Machine), stačí se podívat na sérii Jump Street, Jízdu švárů nebo Centrální inteligenci s Kevinem Hartem a Dwaynem Johnsonem, které prostě stačí jen obří svalnatý běloch a kapesní černoch, jako za starých časů Arnieho Dvojčat. Podobně výrazné párování ale vidíme třeba i v Zootropolis, Příšerkách s.r.o. nebo Shrekovi.