Se jménem Shanea Blacka se oháníme kdykoliv je to jen možné. S Hladem jsme s tím možná i trochu otravní, ale tenhle chlápek má v krvi to, po čem už dekády prahnou scenáristé ze všech koutů světa. Dokáže dát dohromady dva lidi a nechat je nenuceně hláškovat, ať už jedí sušenky, nebo vyhazují do povětří baráky a surfují při tom na střeše rychle jedoucích sporťáků. Tzv. buddy movie žánr s policejní drobenkou na vrchu není nikterak nový žánr a Black ho rozhodně nevymyslel. Podle mnohých ho však dovedl k dokonalosti. Aby ne, když dovede udělat parťáka i z Iron Mana a malého prcka odněkud z Horní Dolní. Za takový talent se platí zlatem a Black ho poprvé předvedl právě u Smrtonosné zbraně v roce 1987. Buddy movies už byly tou dobou dobře zajeté, ale tahle série z nich udělala vyhledávaný artikl, ke kterému se filmaři znovu a znovu vracejí. 

Než se pustíme do Blackových vlastních historek a osobních kvalit, musíme si přiznat, že párování především mužských postav a vyhledávání kontrastních vzorců - jak jsou buddy movies často definovány - není na stříbrném plátně žádnou výsadou osmdesátých let. Dokonce ani sedmdesátých. A vlastně škrtněte to plátno úplně, protože ačkoliv mnozí tvrdí, že Sherlock Holmes a Dr. Watson jsou buddies až ve filmových adaptacích, lze jejich bromanci vyčíst už z Doyleových předloh a to celkem silně. Už tady ostatně funguje odlišnost povah obou pánů, která je katalyzátorem řady situací a konec konců i občasného humoru. A že nemusí jít vždycky čistě o chlapské přátelství (ač jsou chlapi v těchto vzorcích často jen přerostlými dětmi) dokazuje Twainova klasika Dobrodružství Huckleberryho Finna a Toma Sawyera - rozdíly v povahách a poměrech obou protagonistů lze i tady snadno identifikovat. 

Abychom si trochu zúžili tuhle pohnutou historii, definujme laskavě buddy movie jako film o DVOU postavách. U tří bychom sice ještě mohli argumentovat, že nejde o partu á la Postradatelní nebo A-Team, ale už nám tu vzniká minorita - dva mohou utlačovat třetího, jak jste ostatně často viděli u bratří Marxů nebo v Top Gearu. Pro rovnocenné zápolení je potřeba vyrovnaný počet na obou stranách, tak jako jsme to viděli u Abotta a Costella nebo Laurela a Hardyho. Tyhle černobílé začátky mají sice k policejním buddy movies daleko, ale dají se v nich vysledovat kořeny tohoto trendu a především jeho předem jasná obliba u publika.

Buddies se od sebe musí lišit, ale zároveň si musí sednout. Slovní ping-pong musí mít rytmus, důležitá je i řeč těla, a proto se vybírají záměrně nesourodé dvojice... jenom zdvojnásobit kvality nestačí, proto v tomhle oboru většinou pohoříte, když obsadíte dva komiky-sólisty nebo dvojici, která je zvyklá vyrábět humor stejným způsobem. Celek pak není násobkem, ale ani pouhým součtem jednotlivých částí. Dobrý scenárista tu odvede stejně práce jako šéf castingu, ostatně na jeden kvalitní buddy movie připadá deset průšvihů, o kterých jste nikdy neslyšeli. Ale těch povedených je pořád dost, protože se bavíme o čtyřiceti letech na výsluní mainstreamu. 

Buddy aspekt můžete samozřejmě hledat i v seriálových ansámblech, protože v širší partě jsou vždycky dvojice, které hrají tzv. na sebe. Kirk a Spock jsou ideálním příkladem, v Next Generation se snažili tuhle magii dohnat i Picard s Rikerem, ale povedlo se to jen částečně. Policejní a detektivní tématika k parťáctví vlastně svádí, proto je ostatně celý žánr podle parťáků pojmenovaný (alespoň v češtině) a většinou se touhle větví zaklíná. Přitom je podstatně mladší než předchozí jmenované příklady a např. jeden z pionýrů televizního parťáctví, I Spy s Cosbym a Culpem, byl z prostředí tajných služeb - jako ostatně většina úspěšných televizních seriálů po premiéře první bondovky. A zapomenout nesmíme ani na The Man from UNCLE ze stejného období, který byl plus mínus totéž, co Ritchieho filmová verze. Právoplatného policejního zástupce se dočkala seriálová odnož až v sedmdesátých letech se Starskym a Hutchem, kterých se pak v osmdesátkách a devadesátkách chytla celá řada nástupců (nejslavněji asi Miami Vice).