Muž z oceli - Hans Zimmer

Kdybych měl vybrat soundtrack, který v posledních letech poslouchám nejvíc, bez debat by vyhrál Muž z oceli. Hlavně půlhodinový Hans´ Original Sketchbook z Deluxe edice je lahůdkou, s níž se dá kamarádit kdykoliv, a jasně dokazuje, že Zimmer pořád umí nefalšovaně uchvátit. Williamsův ikonický motiv je samozřejmě nesmrtelný a bude se Supermanem spjatý navěky. Jeho nástupci ale nechybí podobné motivační účinky a má dojemný i strhující doprovod, jehož si všimnete snad v každé výraznější scéně.

Popelka - Patrick Doyle

Pro soundtracky, které rozpracovávají jednu písničku, mám obecně slabost (kdo by nepodlehl třeba Burwellově Opravdové kuráži?). A jak jste správně uhodli, právě tohohle stylu se do velké míry drží Popelka. Patrick Doyle vzal Lavender´s Blue Dilly Dilly, přihodil ty nejpohádkovější ingredience, a vypadla mu ostčková magie, jíž si u Disneyho rovnou přidali k rodinnému stříbru. Jistě, vlastně to je jedna velká sázka na jistotu. Důležitější ale je, že se u filmu poslouchá jedna báseň!

Sicario: Nájemný vrah - Jóhann Jóhannsson

Vzpomínáte, jak jsem nahoře zmiňoval nemelodický hluk? Jeden už máme za sebou, jeden nás ještě čeká, a teď je potřeba zmínit ten nejméně přátelský. Jóhannssonovo Sicario má hodně daleko k soundtracku, který byste si broukali nebo ho nadšeně omílali v MP3ce. Na velkém plátně ale produkuje nevídaně hutnou atmosféru a dodává Villeneuveově thrilleru osudový ksicht, aniž by se okatě hulákalo nebo zmateně sprintovalo. Zkrátka sebevědomé dílo, s nímž by byl děsně napínavý i výlet do trafiky.

Šílený Max - Junkie XL

Comeback Šíleného Maxe strhne obrazem do takové míry, že se málokdo vědomě soustředí na hudbu. Když se do ní ale zaposloucháte, vypadne na vás ohromně důrazná divočina, která graduje stejně efektním způsobem jako celý film. Ano, Junkie XL (jako třeba Jóhannsson) kašle na melodičnost a snaží se do spleti tónů vehnat hlavně pocit nebezpečí. A jelikož se mu to daří na jedničku, za pár vteřin vždycky dostanete pocit, že jste se ocitli v nefalšované pouštní apokalypse.

Temný rytíř povstal - Hans Zimmer

Přesně tak, abecední řazení nás dovedlo ke "sladké" zimmerovské tečce. Závěry trilogií obvykle staví hlavně na recyklaci a Temný rytíř povstal se samozřejmě vrací ke spoustě ověřených motivů. Hans je ale obalil dostatkem novot a navíc dokázal téměř nemožné - vytáhl z kapsy rytmický Baneův motiv, s nímž je každá scéna zhruba o 100% vyhrocenější. Rozlučka s Nolanovým Batmanem tak destiluje osudovost prakticky z každé skladby a nechává vyniknout všechny důležité postavy (Catwoman nafasovala elegantní piánko). Zase je prostě co obdivovat, jen si vzpomeňte na to srdceryvné finále!

Že jste ve výběru nenašli svoje favority? Neklesejte na mysli. Diskuze je otevřena všem a zmínky další vynikajících soundtracků jsou nadmíru vítány!