Anna Karenina - Dario Marianelli

Spolupráce Wright-Marianelli to v roce 2008 dotáhla k Oscarovi za Pokání, takže se od Anny Kareniny nečekalo málo. Italský virtuos se musel opřít o ruské vlivy, které neoddělitelně souvisejí s příběhem, a "nepřekvapivě" se mu to povedlo na jedničku. Soundtrack Anny Kareniny je hravý, osobitý i dojemný a hbitě se přelévá z jedné polohy do druhé. V klidu tak funguje i na samotný poslech, u něhož si vybavíte nejednu zásadní scénu z filmu.

Atlas mraků - Tom Tykwer, Johnny Klimeck, Reinhold Heil

Ozvučit šest zcela odlišných časových rovin nezní jako snadný úkol. Trio Tykwer, Klimeck a Heil se ale téhle výzvy nezaleklo a vyčarovalo obdivuhodně sevřenou kompozici, u níž oceníte krásný klavírní motiv... a vlastně i všechno kolem něj. Atlas mraků hodně stavěl na nezaměnitelné atmosféře, jíž opatřil dalekou minulost i ještě vzdálenější budoucnost. A bez výrazné hudby, která celé dění chytře svazovala dohromady, by jeho působivost možná hluboce klesla.

Captain America: Návrat prvního Avengera - Henry Jackman

Marvelovky jsou poslechově trochu problematické, ta nejlepší se ale naštěstí chlubí i výbornou hudbou. Henry Jackman se v ní opatrně drží pár motivů, jež Kapitánovi nadělil Alan Silvestri, do velké míry však začíná od píky (už kvůli velkému časovému skoku). Co nastoupilo na místo barvitého retra? Především thrillerové dusno s parádně kovovým zvukem, díky němuž film uhání jako zběsilý. Vyloženými highlighty jsou přitom dvě pasáže - autořežba s Furym, jíž pohání vychutnávkové mlácení trubek, a Buckyho těkavý motiv, který tenhle nápad rozehrává do patřičně terminátorských výšin. Kéž se tahle energie lépe přelila do Občanské války, v níž se toho urodilo o dost méně.

Interstellar - Hans Zimmer

Nejvýraznější jméno dnešní filmové hudby (píšu dnešní, mistře Williamsi!) zabodovalo v poslední pětiletce hned několikrát. Nejvíc respektu si ale Zimmer vybojoval Interstellarem, v němž naverboval varhany a spolehlivě všechny vystřelil do vesmíru. Nolanovy kosmické dálavy tak mají na jedné straně příkladně realistický nádech. A na druhé s přehledem plní škatulku "větší než život", protože Zimmer ždíme velké emoce snad z každého motivu a vytváří pocit opulence, o kterém se okolním sci-fi filmům ani nesnilo.

John Carter: Mezi dvěma světy - Michael Giacchino

Velkolepá fantasy z Marsu neslavila zrovna velký úspěch, takže kdekdo přehlédl další skvělou práci Michaela Giacchina (Star Trek!). Nejsnaživější kandidát na "nového Williamse" tu vyrobil staromilský doprovod, který uctívá hollywoodské klasiky a zároveň se snaží přidat špetku moderní dynamiky. Výsledkem je tajuplný i nádherně dobrodružný klenot, jenž si vůbec nezasloužil zapadnout společně s filmem.