Ta brutalita

Conanovský svět si v předloze nebere servítky a Milius chtěl být originálu věrný. I proto je Conan dodnes jednou z nejbrutálnějších fantasy a plně si zaslouží eRko. Sex, hlavy useknuté létající vzduchem, knokautovaní velbloudi a hektolitry krve. Snímek nemá bůhvíjakou choreografii, ale souboje vypadají dynamicky. Stejně jako si Arnold musel každou repliku před pronesením dvacetkrát zopakovat, musel mnohokrát nacvičit každé švihnutí mečem. Jeho protivníci měli být ještě mohutnější než on, takže došlo i na jeho kamarády z kulturistické branže, včetně dánského obra Svena-Oleho Thorsena. Ti dva se pak před kamerou potkali ještě čtrnáctkrát, Arnie svému kamarádovi vždycky nějakou roli sehnal (zastřelil ho třeba v Predátorovi a porval se s ním v ruském sauně v Rudém horku).

Kaskadéři měli na sobě obří vaky s krví a krev byla i v hrotech falešných mečů, takže každý zásah rozstřikoval rudou tekutinu kolem dokola. Kvůli natáčení v nižších teplotách se falešná krev vyráběla ze směsi, která se neředila vodou, ale vodkou. V důsledku toho byla její spotřeba vyšší - kaskadéři ji totiž v přestávkách mezi natáčením polykali a museli si ji nechávat opakovaně doplnit.

První sestřih byl tak brutální, že Universal poprosil Miliuse, aby film přestříhal. To posunulo premiéru z prosince 1981 na květen 1982. Arnold byl naštvaný, protože měl pocit, že brutalita ke Conanovi patří. Odložení premiéry však pomohlo zpropagovat snímek v Evropě, kde měl nakonec stejný úspěch jako v USA. Díky tomu Conan celosvětově vydělal skoro 70 milionů dolarů, přičemž se zaplatil už díky zisku z amerických kin.

Zahraj to znovu, Basile

Jednou z nejdůležitějších součástí prvního Conana je hudba. Dodnes ji můžete slýchat nejen při krasobruslení, ale i v trailerech na různé filmy. A režiséři občas přihodí historku o tom, že jejich film měl hudbu z Barbara Conana coby temp-track. Klasika od Basila Poledourise zkrátka uhodila hřebíček na hlavičku - někteří kritici dokonce psali, že je jediným důvodem, proč film vidět (a slyšet). Miliusovým temp-trackem u Conana byl Wagner, Stravinski a Prokofjev. Chtěl velké emoce, které podrží obraz bez dialogů. Chtěl epické skladby a dokonce chtěl i Orffovu Carminu Buranu, ale s tou ho předběhnul Excalibur. V Poledourisovi ovšem Milius našel ideálního partnera. Skladatel řeckého původu měl totiž klasické vzdělání a mezi jeho učitele patřil např. i Miklos Rozsa (tři Oscaři za hudbu, mj. za Ben-Hura).

Poledourisův soundtrack dodnes patří k ikonám celého oboru. Fantastické žestě, neuvěřitelné tempo a inspirace starými mistry, ale také revoluční využití softwaru Musync, který synchronizuje bíty s obrazem. Hudba je v některých scénách načasována na obraz (a nikoliv obráceně, jak to bývá obvyklé). Je to dáno i tím, že Milius musel prostříhat ony brutální scény a Poledouris neměl čas předělat kompozici a znovu ji nahrát s devadesátičlenným orchestrem. Tu trochu softwarové magie dnes už nikdo nepozná a jednotlivé skladby jako Anvil of Crom, Wheel of Pain nebo Riddle of Steel patří k nestárnoucím klasikám, které si dokolečka pouští miliony lidí na celém světě.

Odkaz generacím

V kinech Conan zabodoval, ale zdaleka to nebylo na stupně vítězů. Dokonce vydělal jen o fous víc než béčko Sword and the Sorcerer, které mělo podobné kulisy. Jenže snímek Alberta Pyuna už si dnes nikdo nepamatuje, kdežto Conan žije dál. Dokonce ani průměrné recenze plné zcestných interpretací Conana nezastavily. Když vyšel koncem roku 1982 na videokazetách, byl z něj obrovský hit. Zisky z půjčoven několikanásobně přesáhly tržby z kin a přispěly k okamžitému natáčení Conana Ničitele. V kinodistribuci přitom Barbar Conan skončil daleko za prvním Rambem, 48 hodinami nebo třetím Rockym. Ano, hvězdou téhle éry byl bezesporu Sylvester Stallone, ale Arnie minimálně vykročil správným směrem. A jak to bylo jen o pět let později, to už všichni dobře víme.

Nostalgická řacha

Za sebe jenom dodám, že jsem tenhle film viděl v oné první vlně VHS titulů, kdy mi bylo cca jedenáct let a onen svět pohanských rituálů, živočišného sexu, urvaných hlav, zákeřných velbloudů, křižování a divných lidí mutujících v hady mne patřičně vyděsil. Tedy ne tak moc jako Noční můra v Elm Street o dva týdny později, ale z Conana jsem si tehdy odnesl spoustu bezesných nocí a základy v šermování klackem. Přímé pokračování jsem vnímal vcelku pozitivně a inkasoval jsem další dávku nočních můr ze souboje v zrcadlové síni a především transformace finálního bosse v posledních deseti minutách. A Rudá Sonja? No líbila se mi, jak už to u mladých chlapců bývá. S odstupem několika let se ale samozřejmě oddělilo zrno od plev.

Nadšení z živočišného, neotesaného a tak trochu omylem kultovního Conana zůstává, zatímco to ostatní mizí v propadlišti dějin. Conan i dnes zůstává etalonem. Z filmové mapy ho rozhodně nevymazal ani ten Pán prstenů, protože Conan je úplně jiný a vlastně nenapodobitelný. Miliusova vize už tehdy byla plná tolika protiběžných vizí, že se jí nikdy nepodaří zopakovat. Ale když se mě někdo vážně zeptá, jestli by do toho ten Arnold měl na stará kolena jít, tak říkám opatrně ano... a v uších mi zase zní Anvil of Crom a Čingischánův projev, který Conan pronese v reakci na otázku, co je podle něj v životě nejlepší.

Rozdrtit své nepřátele, hnát je před sebou a slyšet nářek jejich žen. Holt jiný kraj, jiný mrav. Díky za něj!