Ano, je to neuvěřitelné, ale první analogový filmový formát se vyklubal na světlo boží 9. září roku 1976. Ve světle tohoto - jak by řekl Cimrman - se Funai chová vyloženě neprofesionálně. Stačilo počkat šest týdnů a měli bychom to krásně zaokrouhleno na rovnou čtyřicítku. Skoro se nechce věřit, že se videokazeta udržela tak dlouho - trh pro sebe měla mnohem déle než DVD nebo Blu-ray, ale to je jaksi přirozené, že se konvenční fyzická média musela generaci za generací spokojit s kratší životností, až jim nyní zvoní umíráček tváří v tvář streamovacím službám. 

VHS (Video Home System) si tedy odbyla premiéru koncem roku 1976, k tomu všemu se dostaneme. U nás jsme si ji mohli užívat nepoměrně kratší dobu - od začátku devadesátek někam do roku 1997/1998, kdy se objevily první DVD. O co kratší čas to kvůli komunismu byl, o to pestřejší a dravější byla adopce prvních přístrojů, trh s načerno nahranými videokazetami a bouřlivý rozvoj prvních videopůjčoven. Byly to zlaté časy a někteří z nás měli tu čest být u nich od úplného začátku. Takže než se pustíme do historie v Japonsku, Americe a nakonec i v české kotlině, poslechněte si příběh z imfovy soukromé sbírky.

Psal se rok 1991, když otec poprvé přinesl domů tajemnou černou skříňku. Byl to videorekordér od jeho kamaráda, spolu s několika kazetami. Devítileté já samozřejmě netušilo, co znamenají názvy na boku videokazet. Policejní akademie, Noční můra v Elm Street, Predátor, Nico... všechno to byly běžné videokazety, nikoliv tzv. "originálky". U všech byl neoficiální dabing, přeřvaná čeština přes původní německý soundtrack a obrazová kvalita byla prachmizerná, ale byly to filmy. A dalo se na ně koukat dokolečka! Otec samozřejmě musel po víkendu video opět vrátit, ale pár měsíců ve škemracím módu zajistilo, že jsme si na Vánoce toho roku pořídili vlastní videorekordér značky JVC. 

Kamarádi a spolužáci si mne léta poté dobírali, že mají doma čtyřhlavý nebo dokonce šestihlavý přístroj, který umí v LP (long play) režimu nahrávat dvakrát víc minut na jednu kazetu, případně má lepší stereozvuk. Bylo to mi to šumák. Na přelomu let 1991 a 1992 jsem byl v Ústí králem celého sousedství a pořádaly se u nás videopárty, protože video nikdo jiný neměl. Podobný pocit jsem pak zažil už jenom jednou, když jsem měl jako první z celé ulice Pentium a 8MB RAM (ne, to není překlep), zatímco ostatní se plácali s 386DX a 4 megabajty. Ach, to byly časy. Nijak se tím nechlubím, protože někteří vyvolení měli VHS už koncem osmdesátých let a veselo se tu pirátilo minimálně pět let před revolucí. I proto tu krásně kvetl pirátský trh s VHS, o jeho specifikách si někdy povíme v samostatném článku.

Video tehdy otočilo celý svět vzhůru nohama. Na rozdíl od televize jste mohli přetáčet sem a tam, mohli jste pauzovat. Mohli jste šmelit videokazety, ale hlavně jste si mohli vyrábět svoje vlastní, nahráváním z televize. Jistě, okno mezi uvedením filmu v kinech a v televizi bylo tehdy tak čtyři, pět let, ale někdy v roce 1995 jsem konečně po několika zaručených návodech a šeptandě ve škole přišel na to, jak propojit dvě videa skrz SCART kabely (kamarád Pavel tehdy přinesl potají svůj přístroj doslova přes ulici), a úspěšně jsem zkopíroval - snad už je to promlčené - originální kazetu s Mortal Kombatem. A Mortal Kombat byl tehdy NEJVÍC, takže mít ho ve vlastní kopii týden po uvedení na trh bylo pro třináctiletého kluka... no co vám mám povídat. 

Paradoxně jsem dál už nekopíroval, protože přenášení videa bylo zdlouhavým procesem a o rok později jsem začal víc chodit do kina, a pak jsem plynule přešel na DVD, ale začátek devadesátek byla v podstatě celá moje puberta a tedy i formativní období. Kdybych se v něm mohl spolehnout jen na televizi a neměl k dispozici sílu videa a několik dobře zásobených videopůjčoven v okolí, těžko říct, jestli byste vůbec dneska četli tyto řádky. Stejně jako z Tarantina, který měl tehdy jako zaměstnanec jedné z podobných videopůjčoven nakoukávání filmů v popisu práce, ze mě fenomén VHS toho kovaného filmového fandu a stříknul mi do žil nadšení a lásku k filmu. Obojí dodnes vesele koluje, takže tenhle epitaf je to nejmenší, co můžu udělat. Snad si se mnou podobně popláče a zavzpomíná víc lidí. Vím, že tam venku jste. A máte podobnou devadesátkovou story, ze které jde dnešním teenagerům hlava kolem.

Ale zpátky do roku 1976, nebo ještě lépe do roku 1971, kdy to celé začalo. U zrodu formátu stála již zmíněná firma JVC (Japan Victor Company), která je také autorem charakteristického loga VHS. To, že mi doma skončil právě přístroj JVC, který spolehlivě sloužil dlouhé roky, byla tehdy šťastná shoda okolností. Mluvíme teď o VHS, páskové rekordéry samozřejmě existovaly už v padesátých letech - televize musely mít na čem ukládat své záznamy, ale tyto přístroje stály desítky tisíc dolarů. Inženýři v JVC si dali za úkol vyvinout nový a dostupný formát. 

Jejich cílem byla kompatibilita s běžnými televizemi, nahrávání v televizní kvalitě, výměnné kazety s kapacitou minimálně dvě hodiny a nízká cena přístroje k samotných nosičů. Další vývoj byl poměrně dobrodružný. JVC totiž kvůli finanční krizi o rok později projekt zrušilo a inženýři na něm pracovali potají. V roce 1973 měli v ruce funkční prototyp, ale to už na podobných formátech pracovali všichni. Japonské ministerstvo průmyslu se bálo, že to způsobí chaos, a tak nařídilo firmám, ať formáty standardizují. Bylo ovšem příliš pozdě - JVC bylo skoro hotové s VHS a Sony se svým formátem Betamax. Na obzoru se rýsovala válka formátů.

JVC stihlo během několika let přesvědčit další firmy - Hitachi, Mitsubishi a Sharp - aby podpořily její formát. Především se ale JVC dohodlo s Matsushitou (na západě Panasonic), největším japonským výrobcem elektroniky. Matsushita souhlasila hlavně proto, že původně pracovala na podobném projektu se Sony, ale dva giganti se nerozešli v dobrém. Matsushita ovšem věděla, že když nepodpoří VHS, získá Sony snadno monopol se svým Betamaxem. 

Sony se dokonce povedlo na trh přijít dřív a mohla se ohánět lepší obrazovou a zvukovou kvalitou. Háček byl v tom, že její přístroje byly dražší a komplikovanější. Především se ale na jednu betacam kazetu vešla pouze hodina stopáže, zatímco VHS už v době uvedení zvládalo 120 minut. To byl zásadní průšvih, který v delším horizontu prohrál celou slavnou válku. Sony se drželo až do poloviny osmdesátých let a přišlo s dalšími dvěma generacemi Betacamu, které už uměly delší stopáž. To ovšem zároveň zlikvidovalo kvalitu obrazu, která nakonec byla stupínek pod VHS.

Definitivním hřebíčkem do rakve pak bylo porno. Zní to úsměvně, ale podobně to bylo v případě války HD-DVD a Blu-ray, kdy se pornoprůmysl nakonec rozhodnul adoptovat Blu-ray. A podívejte se, jak to dopadlo. V pornoprůmyslu totiž vždy platí, že na velikosti záleží. Zatímco u filmu nejde o kvantitu, u porna zkrátka vždycky chcete co nejdelší... stopáž. A tak porno začalo vycházet výhradně na VHS, což byl pro Betacam rozsudek smrti. Samozřejmě nepomohlo ani to, že standardní stopáž filmů byla 90 až 120 minut, takže u Betacamu jste v půlce museli vložit další kazetu, ale ten lechtivější důvod přístupný až od osmnácti z toho dělá mnohem lepší historku, no ne? 

Souboj Betamaxu a VHS se dodnes připomíná na vysokých školách, kde se budoucím manažerům vysvětluje, že ne vždycky lepší hardware vyhrává, důležité je také to, co od něj očekává zákazník a jako obvykle se musí brát v úvahu taky cenová politika. Sony se poučilo dostatečně a v roce 2005 se chtělo válce mezi HD-DVD a Blu-ray vyhnout. Nepovedlo se a my byli svědky krutého boje, ze kterého tentokrát odešla poražena Toshiba - částečně i díky tomu, že Sony integrovala Blu-ray mechaniku do své herní konzole, přičemž konkurence (XBox 360) nabízela HD-DVD pouze coby drahou periferii, kterou bylo třeba dokoupit zvlášť.

K nám tedy začátkem devadesátých let přišel až vítěz, zbavený dětských nemocí, dokonce v několikáté generaci, která slibovala řadu zlepšení. Přesto se našlo pár zádrhelů. VHS je analogová technologie, takže každá další kopie vypadá hůř, než ta předchozí. První vlna filmů ze šedého trhu, která přicházela od známých a kamarádů, byla už obrazově dosti unavená. Někdo zkopíroval často německou originálku z půjčovny, ke které se v další kopii přidal český tzv. jednomužný dabing. O historii české oficiální a neoficiální dabingové školy v Československu a Česku musíme sepsat samostatný článek, byla by škoda si to takhle vyplýtvat. Naše uši ovšem budou vzpomínat navěky. 

Tuhle novou českou "originálku" (ve skutečnosti už druhou kopii) si pak dál kopírovali lidé, což se na kvalitě záznamu projevilo různě. Zvýšil se šum, barvy začaly mutovat (poušť nebyla žlutá, ale modrošedá, voda nebyla modrá, ale spíš do červena), ale hlavně se slévaly do sebe. Zvuk už tak neprofesionální (dabing se natáčel v obýváku na audio půjčené od kamaráda, co měl vesnickou kapelu atd.) začal ořezávat frekvence apod. Ale jak už jsem řekl, byly to naše první filmy a tyhle krušné začátky proto každý rád přehlédnul. Musím se smát, když si vzpomenu na ty audiovizuální hody tenkrát, zvlášť během čtení hlášek o tom, že ten který film jinam než na plátno nepatří. Tyhle kopie z kopií sice nebyly obdobou dnešních kinoripů, ale příliš daleko k tomu obrazově neměly.

A když už mluvíme o kinoripech, některé VHS vlastně svým způsobem kinoripem byly, protože k německých VHS kopiím se stahoval např. český zvuk z kopie určené pro kino. Byla to tehdy velká partyzánština, kterou si pamatuje jen pár pamětníků. Ale jinak to nešlo, videopůjčovny se teprve rodily a oficiální distributoři neexistovali. Navíc tu byla spousta předrevolučních filmů, které všichni chtěli vidět, ale práva k nim se získávala postupně a zdlouhavě. Piráti na nic nečekali a rovnou zákazníky zásobovali. O to rychleji se pak trh proměnil.

Doslova přes noc se začaly rojit videopůjčovny, ale také distribuční společnosti. Dneska byste hlavní české distributory spočítali na prstech dvou rukou, tehdy byl jejich počet trojciferný! Vozilo se sem úplně všechno, narychlo a na koleni se to dabovalo a např. československý Intersonic byl neuvěřitelnou továrnou na tituly, protože jsem ve velkém tlačil nejen západní mainstream, ale i asijskou produkci. Ultra Force, Red Force, Karate Tiger... všechno přejmenované z originálních názvů tak kreativně, že jsem to pak po letech složitě dohledával. Většinou vysourcované z německých cenzurovaných verzí, takže oproti asijskému (často velmi krvavému) originálu chybělo třeba dvacet minut. A s tím úžasným dabingem. Nikdy na to nepozapomenu a neměnil bych na tom ani vteřinu.

Byla to doba, kdy se chodilo do videopůjčovny s batohem a ošoupanou zákaznickou kartičkou. S kamarády jsme byli za štamgasty hned v několika, protože kdo zaváhal, ten si novinku nepůjčil několik týdnů - na tak dlouho byla rezervovaná. Vyplatilo se mít registraci v některé z velkých půjčoven, které měly od novinek vždy víc kusů, tak v nějaké zapadlé, kde nehrozilo, že si starší zákazníci vůbec všimnou, že už dorazil Street Fighter s Van Dammem.

O novinky šlo ale spíš v druhé řadě. Důležitější bylo to nekonečné bloumání uličkami, prohlížení pestrobarevných obalů, kompletování sérií (když měli v půjčovně šest dílů Red Force, prostě jste museli vidět všechny) a vykecávání s obsluhou. V Česku jsme sice neměli příliš Tarantinů, ale když byl za pultem někdo mladý, většinou o filmech něco věděl a chtěl se svěřit.

Díky videopůjčovnám jsme si kompletovali sbírku v našich hlavách a videorekordéry doma nám pak umožnily s pomocí televize budovat tu naši. Dodnes si vzpomínám, jak jsem seděl u důležitých filmů s ovladačem, abych při nástupu reklamy na Nově okamžitě pauzoval, abych měl v záznamu vždycky jen maličkatý kus reklamní znělky a nic dalšího. Místo na kazetě bylo koneckonců drahé a u tříhodinovky jste museli složitě počítat, jestli se vejdete. Pak na trh přišly i čtyřhodinové a dokonce pětihodinové kazety, ale to až mnohem později. Osobně jsem nikdy nenatáčel na režim LP, protože kvalita byla horší a ne všechna videa takovou kazetu pak uměla přehrát.

Řešením pro podobné gurmány byly třístovkové kazety (E-300 - tři sta minut = pět hodin), ale už čtyřhodinové se šmodrchaly častěji, než bylo záhodno. Čím víc minut, tím tenčí páska, která byla náchylnější k poškození. Hlavy videa navíc postupem času chřadly a občas prostě kazetu nemilosrdně sežvýkaly. Vzpomínám si, že kamarádovo video na tom bylo tak špatně, že se mohlo zpětně přetáčet jen s obrazem (tedy mnohem pomaleji), jinak se kazeta zasekla. A přetáčet se muselo, zvlášť originálky z půjčovny, protože kdo nepřetočil na začátek, ten platil pokutu. 

S videopůjčovnami mimochodem souvisí ještě jedna věc. Hádáte správně, vracíme se k pornu. V každé půjčovně byla malá místnost za závěsem, kde byly mládeži nepřístupné tituly. Nikdy jsem tam neviděl vyloženou tlačenici, ale to bylo tím, že většina zákazníků si titul předem rezervovala a měla ho pak připravený na pokladně, kde si ho diskrétně převzala. To jsem ovšem tehdy ve své naivní pubertě netušil. Neříkám, že jsem za ten závěs nenahlédnul (byl jsem kluk, že jo?), ale ochotně jsem se zas vrátil do oddělení akčních filmů.

V průběhu devadesátek přirozeně proběhla velká čistka na trhu distributorů (ty malé sežrali ti větší), ale i videopůjčoven. Ty nejmenší se po vlně nadšení, která záhy opadla, nemohly bránit nabídce těch velkých, jež měly vždy novinky na skladě (videopůjčovnu tehdy kazeta stála až desetinásobek prodejní ceny, tj. u velkých novinek klidně několik tisíc). Ekonomika provozu byla neúprosná - kazeta se musela vzhledem k pořizovací ceně protočit mnohokrát, ale její fyzické limity často způsobily, že prostě nevydržela. 

Videopůjčovny tedy nejprve ubyly přirozeně - začaly se vzájemně skupovat, propojovat a rušit, ale pak začal boj o holé přežití. S příchodem komerčních televizí a kabelovek začala blikající bedýnka doma nabízet zajímavý program sama o sobě, ačkoliv pořád platilo, že okno mezi videopremiérou a televizí je mnohem delší než mezi kinem a videem, takže touhou vidět oblíbené hity z kina jste mohli ukojit jedině na videu. Formátu ovšem tikaly hodiny a snahy o jeho modernizaci (S-VHS, D-VHS) vzhledem k vzájemné nekompatibilitě příliš nezabíraly.

Evropu zcela minuly první pokusy o digitální formát v podobě laserdisku, VCD a SVCD, které slavily úspěch jen doma v Asii a v omezené míře i v USA. DVD v roce 1997 ovšem bylo definitivním plánem, jak se zbavit analogové magnetické pásky, která si držela dominantní postavení na trhu bezmála dvě dekády. Prvním americkým titulem, který oficiálně na DVD vyšel byl mimochodem Twister. DVD znamenalo příchod digitálního formátu. VHS se ještě cca do roku 2003/2004 dobře dařilo, protože DVD přehrávače byly drahé a samotné nosiče jakbysmet. Pak už to šlo jako domino. DVD vypalovačky a rychlejší internet usnadnily nástup tzv. DVDripů, bylo zrušeno několikatýdenní okno mezi objevením titulu v půjčovně a na trhu (DVD šla na trh i do půjčoven souběžně) a hlavně se neuvěřitelně rychle tlačila dolů jak pořizovací cena přehrávačů, tak nahraných a prázdných nosičů. 

Pirátění bylo snadné a rychlé. Stejně tak šla dolů cena originálek, v reakci na čím dál tím dostupnější mediální obsah odjinud. Půjčovny začaly cítit tlak, ale VHS už bylo v propadlišti dějin. V době, kdy se začalo mluvit o dalším, tentokrát už HD formátu, se v USA přestaly VHS dodávat do půjčoven a samostatné videorekordéry se prodávaly už jenom v Japonsku - všude jinde byly k dostání jen hybridní přístroje, kombinace DVD a VHS přehrávačů.

JVC poslední VHS rekordér vyrobilo v roce 2008, letos ho následuje Funai, poslední existující výrobce videorekordérů. Formátu tak definitivně zvoní umíráček. Cesta k němu je roubována milionem malých křížků - to když krachovaly videopůjčovny nebo digitalizovaly a svoje sbírky videokazet prodávaly doslova na kila. Kazeta za pět korun. Dodnes mám jednu skříň v bytě plnou "klasik" a udržuji v provozuschopném stavu šestihlavé video od Panasonicu, které jsem koupil za pár stovek. Archiv, muzeum, ale co kdybych to chtěl jednou ukázat dětem, pro zasmání. 

A nebo jsem si možná tenkrát ten plný batoh kazet domů odnesl na památku proto, že jsem si pamatoval, že za podobnou sumu jsem tenkrát mohl mít jen jednu z těch vysněných krabiček. Na pouhopouhý víkend. A teď jsem si je nesl domů. Byly moje a jenom moje. Seagalovky, chanovky, filmy s Arniem, Slyem a Brucem, ale i spousta bizarností od béčkových a dávno neexistujících studií. Přišel jsem domů, dal jsem je do skříně a říkal jsem si, že to musím zdigitalizovat. Kvůli tomu dabingu, kvůli těm krásným časům, aby ta nostalgie nezapadala prachem.

Ty kazety tam pořád jsou, stejně tak mám v hlavě pořád ty vzpomínky. Poslední vyrobený videorekordér na tom nic nezmění. Jen nám připomíná, že technologie je pomíjivá, ale vzpomínky nikoliv. A je úplně jedno, jestli jste svůj první film mimo kino viděli na VHS, DVD, Blu-rayi, v AVI nebo skrz YouTube. Jednoho dne budete taky vzpomínat, co všechno odnes čas. 

S ústupem VHS totiž odešly i zmíněné videopůjčovny. Zlikvidovala je nižší a nižší cena originálek, časopisy s příbalovými DVD a nakonec i disky na pultech trafik, které měly stejnou cenovku jako jednorázová výpůjčka. Je to velká škoda, protože s půjčovnami zmizelo i to kouzelné místo, kam jsme se v mládí chodili poflakovat, objevovat nové filmy, potkávat podobné magory. Naštěstí jsme ještě před definitivním koncem videopůjčoven v Česku stihli založit MovieZone. A chce se mi věřit, že dneska tenhle sociální prostor, který půjčovny zajišťovaly, tak nějak suplujeme my. Tak snad se taky dožijeme podobně požehnaného věku.